Kuo-c’-ťien: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m typo
m doplnění chybějícího slova
Řádek 1: Řádek 1:
[[Soubor:Pyd.jpg|alt=Velká patrová budova v charakteristickém čínském stylu se střechami se zvednutými rohy|thumb|Jedna z hlavních budov v areálu univerzity Kuo-c’-ťien v Pekingu]]
[[Soubor:Pyd.jpg|alt=Velká patrová budova v charakteristickém čínském stylu se střechami se zvednutými rohy|thumb|Jedna z hlavních budov v areálu univerzity Kuo-c’-ťien v Pekingu]]
[[Soubor:Imperial Academy of Hue.jpg|thumb|alt= |Vstup do Císařské akademie v [[Hue]], Vietnam]]
[[Soubor:Imperial Academy of Hue.jpg|thumb|alt= |Vstup do Císařské akademie v [[Hue]], Vietnam]]
'''Kuo-c’-ťien''' ({{Čínsky|znaky=國子監|pchin-jin=Guózǐjiān}}, doslova „Dozor synů státu“) byla v od 6. do konce 19. století [[Čína|čínská]] vrcholná vzdělávací instituce, Vznikla v [[Říše Suej|říši Suej]], zachována byla i v říších [[Říše Tchang|Tchang]], [[Říše Sung|Sung]], [[Říše Jüan|Jüan]], [[Říše Ming|Ming]] a [[Říše Čching|Čching]]. Poskytovala nejvyšší vzdělání, založené na studiu [[Konfucianismus|konfuciánského]] kánonu a dozírala nad výukou v místních státních školách.
'''Kuo-c’-ťien''' ({{Čínsky|znaky=國子監|pchin-jin=Guózǐjiān}}, doslova „Dozor synů státu“) byla v době od 6. do konce 19. století [[Čína|čínská]] vrcholná vzdělávací instituce, Vznikla v [[Říše Suej|říši Suej]], zachována byla i v říších [[Říše Tchang|Tchang]], [[Říše Sung|Sung]], [[Říše Jüan|Jüan]], [[Říše Ming|Ming]] a [[Říše Čching|Čching]]. Poskytovala nejvyšší vzdělání, založené na studiu [[Konfucianismus|konfuciánského]] kánonu a dozírala nad výukou v místních státních školách.


Nečínskými autory je chápána jako univerzita či akademie, nebo jako úřad řídící několik škol. V závislosti na pojetí je ''Kuo-c’-ťien'' překládáno jako '''Univerzita''', '''Národní univerzita''', '''Univerzita synů vlasti''', '''Státní kolej''', '''Státní škola''', '''Císařská akademie'''. V druhém pojetí pak název zní '''Ředitelství vzdělávání''', nebo '''Dozor knížecích synů'''.
Nečínskými autory je chápána jako univerzita či akademie, nebo jako úřad řídící několik škol. V závislosti na pojetí je ''Kuo-c’-ťien'' překládáno jako '''Univerzita''', '''Národní univerzita''', '''Univerzita synů vlasti''', '''Státní kolej''', '''Státní škola''', '''Císařská akademie'''. V druhém pojetí pak název zní '''Ředitelství vzdělávání''', nebo '''Dozor knížecích synů'''.

Verze z 24. 11. 2018, 14:59

Velká patrová budova v charakteristickém čínském stylu se střechami se zvednutými rohy
Jedna z hlavních budov v areálu univerzity Kuo-c’-ťien v Pekingu
Vstup do Císařské akademie v Hue, Vietnam

Kuo-c’-ťien (čínsky pchin-jinem Guózǐjiān, znaky 國子監, doslova „Dozor synů státu“) byla v době od 6. do konce 19. století čínská vrcholná vzdělávací instituce, Vznikla v říši Suej, zachována byla i v říších Tchang, Sung, Jüan, Ming a Čching. Poskytovala nejvyšší vzdělání, založené na studiu konfuciánského kánonu a dozírala nad výukou v místních státních školách.

Nečínskými autory je chápána jako univerzita či akademie, nebo jako úřad řídící několik škol. V závislosti na pojetí je Kuo-c’-ťien překládáno jako Univerzita, Národní univerzita, Univerzita synů vlasti, Státní kolej, Státní škola, Císařská akademie. V druhém pojetí pak název zní Ředitelství vzdělávání, nebo Dozor knížecích synů.

Ředitelství Kuo-c’-ťien dozíralo na několik (v sedmém století sedm) škol v hlavním městě, především Školu synů státu (Kuo-c’-süe), Vysoké učení (Tchaj-süe) a Školu čtyř bran (S’-men-süe), v některých dobách také dohlíželo na regionální a místní školy. Od sungské do jüanské doby probíhalo postupné spojování škol a v říších Ming a Čching fungovala pod ředitelstvím už jen jedna škola, Kuo-c’-süe (zpravidla překládaná jako Státní univerzita). Jména Kuo-c’-ťien, Kuo-c’-süe i Tchaj-süe se pak běžně zaměňovala. Studentů výše zmíněných škol byly tisíce, říkalo se jim „studenti státní univerzity“ (kuo-c’-ťien šeng, krátce ťien-šeng). Počáteční účel škol byla příprava k úřední kariéře, od Sungů však tato cesta ke kariéře ztratila vážnost na úkor úřednických zkoušek.

Ve Vietnamu existovala analogická škola (Císařská akademie Quốc Tử Giám) počínaje dynastií Lý.

Předchůdci

Předchůdcem a později složkou Státní univerzity Kuo-c’-ťien bylo Vysoké učení Tchaj-süe (čínsky pchin-jinem Tàixué, znaky 太學, doslova „Vysoké učení“, „Velké učení“), překládáno též jako Císařská akademie,[1][2] Státní univerzita[3] či Dvorská akademie,[4] vzniklé v polovině druhého století př. n. l. v říši Chan.

S tím, jak za císaře Wu-tiho (vládl 140–87 př. n. l.) chanská vláda ve větší míře odvozovala svou legitimitu od civilizačních hodnot, kladla větší důraz kulturu a vzdělanost, včetně vzdělání úředníků.[5] Roku 124 př. n. l. Wu-ti přidělil 50 studentů k pěti učencům (po-š’, 博士) úřadu Nejvyššího ceremoniáře (太常), Tchaj-čchang),[6] aby se vzdělávali v konfuciánském kánonu.[1] Tato skupina žáků a učitelů získala název Tchaj-süe, Vysoké učení, a přeměnila se v trvalou vzdělávací instituci.[6] Z původně nevelké skupiny vzešel mnohatisícový ústav, za císaře Čcheng-ti (vládl 33–7 př. n. l.) měl 3000 studentů a vzkvétal i za Východních Chanů.[7] Studenti přicházeli ve 14–17 letech.[8] Do konce dynastie Chan Vysokým učením prošlo přes 30 tisíc studentů[pozn. 1] a stalo se tak hlavním způsobem získávání úředníků.[5]

Už za Chanů se učení Tchaj-süe občas nazývalo Kuo-c’-süe (國子學, Škola synů státu). Za Severních a Jižních dynastií se oba názvy střídaly jako oficiální.[9] Postupně vzniklo několik škol nazývaných Tchaj-süe, Kuo-c’-süe, Kuo-süe.[6] Vláda říše Severní Čchi (550–577) školy vydělila z úřadu Nejvyššího ceremoniáře a seskupila je v nově zřízeném Dvoru vzdělávání (國子寺, Kuo-c’ s’).[9]

Ředitelství vzdělávání Kuo-c’-ťien

Název

Brána do pekingského areálu univerzity Kuo-c’-ťien

Kuo-c’-ťien (čínsky pchin-jinem Guózǐjiān, znaky 國子監, doslova „Dozor synů státu“) je různými autory chápána buď jako akademie či univerzita rozdělená na fakulty, nebo jako úřad dohlížející na několik samostatných škol. V závislosti na pojetí instituce se různí i překlady názvu. Překládán je jako Univerzita,[10] Národní univerzita,[10][11][12] nebo (doslovněji a poetičtěji) Univerzita synů vlasti.[10] Do češtiny též jako Státní kolej,[13], Císařská akademie,[14] Státní škola.[15] V druhém pojetí pak název zní Ředitelství vzdělávání,[16] nebo Dozor knížecích synů.[17]

Kuo-c’-ťien byl jedním ze čtyř úřadů suejské[18] a prvním z pěti úřadů tchangské administrativy nazvaných ťien (監), což znamená dozírat, dívat se shora, držet pod dohledem a přeneseně kontrolovat, řídit, spravovat. V angličtině je ťien konvenčně překládáno jako directorate (tj. ředitelství[19]), v ruštině надзор (dohled, dozor). Kuo-c’ (子監), synové (c’) státu (kuo) byli podle ruského sinologa Vjačeslava Rybakova spíše synové nositelů vysokých aristokratických titulů majících v názvu pojem kuo (země). Rybakov proto Kuo-c’-ťien překládá jako „Dozor knížecích synů“.[17]

V čele Kuo-c’-ťien nestál ťien (監, správce) jako u ostatních ředitelství ťien nýbrž ťi-ťiou (祭酒, doslova „rozlévatel obětního vína“).[pozn. 2][10] Je-li Kuo-c’-ťien překládán jako „univerzita“, je jeho vedoucí analogicky považován za „kancléře“.[20] V tchangské době měl vedlejší třetí hodnost,[21] později za různých dynastií se jeho hodnost pohybovala mezi vedlejší třetí a vedlejší čtvrtou.[pozn. 3]

Studenti (生)škol fungujících v rámci ředitelství Kuo-c’-ťien byli označováni za kuo-c’-ťien šeng, krátce ťien-šeng (監生).[9]

V říši Suej a Tchang

Říše Suej zprvu od svých předchůdců převzala Dvůr vzdělávání Kuo-c’ s’. Kolem roku 605 byl reorganizován na Ředitelství vzdělávání Kuo-c’-ťien. S nástupem říše Tchang se úřad vrátil ke starému názvu, ale už roku 627 byl opět přejmenován na Kuo-c’-ťien.[23] V letech 684–705 byl název ředitelství změněn na Čcheng-ťün ťien (成均監).[24]

Ředitelství Kuo-c’-ťien odpovídalo za největší část vzdělávání úředníků.[21] Rovněž pořádalo úřednické zkoušky.[19] V tchangském období mu podléhalo sedm škol. Nebyl však jediným úřadem poskytujícím vzdělání, další dva vzdělávací instituty byly součástmi jiných ústředních úřadů. Existovaly i státní školy mimo ústřední úřady, při správě hlavních měst, vojenských oblastí, komanderií a okresů.[21]

Školy řízené ředitelstvím Kuo-c’-ťien byly:

  • Škola knížecích synů (Kuo-c’-süe, 國子學);[25]
  • Vysoké učení (Tchaj-süe, 太學),[25] překládané též jako Císařská univerzita,[26][27] či Národní univerzita;[20]
  • Institut hlubšího poznání slovesnosti (Kuang-wen-kuan, 廣文館),[25] či Institut pro rozšíření literárních umění;[28]
  • Institut čtyř bran (S’-men-kuan, 四門館),[25] též jako Škola čtyř bran[9][26][14] (S’-men-süe, 四門學);[9]
  • Právní škola (Lü-süe, 律學);
  • Škola kaligrafie (Šu-süe, 書學);
  • Škola počítání (Suan-süe, 算學).[25]

Škola knížecích synů Kuo-c’-süe vzdělávala syny a vnuky úředníků třetí a vyšší hodnosti, vévodů země (kuo-kung, 國公) a pravnuky úředníků druhé hodnosti; měla 300 studentů a 24 učitelů.[25] Učitelé měli vyšší hlavní pátou nebo vyšší vedlejší šestou hodnost. Studenti byli rozděleni do pěti skupin podle pěti knih konfuciánského kánonu. Ve skupině se vždy jedna kniha probírala do větší hloubky. Název této první a nejprestižnější školy přešel i do názvu nadřízeného úřadu.[17]

Areál univerzity Kuo-c’-ťien v Pekingu

Vysoké učení Tchaj-süe bylo druhé ve významu.[17] Učili se zde synové a vnuci úředníků páté a vyšší hodnosti, vévodů komanderie (ťün-kung, 郡公) a okresu (sien-kung, 縣公) a také pravnuci úředníků vedlejší třetí hodnosti; mělo 500 studentů a 12 učitelů. Učitelé měli vyšší hlavní šestou nebo vyšší vedlejší sedmou hodnost. U první školy bylo přes nižší počet studentů více učitelů, byli totiž v průběhu doby přidáni, aby se u synů nejvyšší elity zajistila kvalita výuky.[29]

Institut hlubšího poznání slovesnosti Kuang-wen-kuan připravoval studenty první školy na takzvané „doktorské“ zkoušky na hodnost ťin-š’ (進士). Měl 6 učitelů a 60 studentů, později (začátkem 9. století) přibylo 10 studentů v pobočce v Luo-jangu.[30]

Institut čtyř bran S’-men-kuan byl určen pro vzdělávání synů úředníků sedmé a vyšší hodnosti, synů nositelů šlechtických titulů chou (侯), po (伯), c’ (子) a nan (男). Studovali zde rovněž synové osobně svobodných prostých lidí (šu-žen, 庶人), říkalo se jim „nadaní studenti“ (ťün-š'-šeng, 俊士生), v kontrastu ke „studentům“ (šeng, 生) předešlých skupin. Přítomnost nadáni byla totiž u synů prostých poddaných vládnoucí elitou chápána jako něco neobvyklého, co je nutno zvláště zdůraznit.[30] Začátkem 9. století měl Institut čtyř bran 300 studentů a 50 dalších v Luo-jangu. V dřívějších dobách se v něm učilo 500 studentů a 800 „nadaných studentů“. Institut měl 16 učitelů. Učitelé měli vyšší hlavní sedmou nebo vyšší vedlejší osmou hodnost.[31]

Zatímco dosud uvedené školy zakládaly svou výuku na memorování a rozborech klasických konfuciánských knih s cílem vychovat úředníky s všeobecným přehledem schopné spravovat říši, následující školy vychovávaly specialisty pro nižší stupně úřední hierarchie. Ve všech třech níže uvedených školách studovali synové úředníků osmé a nižší hodnosti a nadaní synové vybraní z prostého lidu.[32]

V Právní škole Lü-süe se učilo právním předpisům trestním, všeobecným i správním, probíraly se sbírky precedentů. Ve škole se učilo 50 studentů. Koncem říše Tchang (konkrétně v éře Jüan-che, 806—820) měla už jen 25 studentů, z toho 5 v Luo-jangu. Měla 4 učitele s nižší vedlejší osmou nebo nižší vedlejší devátou hodností.[31]

Ve Škole kaligrafie Šu-süe se studenti učili psaní a významu tisíců znaků a krasopisu. Škola měla 30 studentů, později (v 9. století) 10 a 3 v Luo-jangu. Učitelé byli tři, dva s nižší vedlejší devátou hodností, třetí stál příliš nízko mezi úředníky, než aby měl úřední hodnost.[33]

Škola počítání Suan-süe sloužila k výuce matematiky. Tři učitelé, se stejným postavením jako učitelé Školy kaligrafie, vyučovali 30 žáků, později 10 žáků a 2 v Luo-jangu.[33]

Během studia měli žáci každý desátý den volný.[34] V pátém měsíci roku měli studenti volno pro polní práce a v devátém měsíci k zajištění zimního oděvu. Ti, jejichž rodiny bydlely dále než 200 li (cca 100 km), měli k volnu přidán čas na cestu domů.[34] Koncem učebního roku proběhly zkoušky, v nichž učitelé zadali 10 otázek; kdo měl tři roky po sobě 5 a méně správných odpovědí nebo do devíti let (v právní škole do šesti) nesložil zkoušky na učenou hodnost, byl vyloučen. Žáci kteří si osvojili dvě (resp. „nadaní žáci“ tři) kanonické konfuciánské knihy postoupili z Vysokého učení do Školy knížecích synů a ze Školy čtyř bran do Vysokého učení.[34] Ve školách úřadu Kuo-c’-ťien probíhala také výuka zahraničních studentů, kterých bylo v některých dobách přes 8 tisíc.[33]

V říši Sung a Jüan

V říši Sung i nadále fungovala škola Kuo-c’-süe,[6] Vysoké učení Tchaj-süe a Škola čtyř bran S’-men-kuan spravované úřadem Kuo-c’-ťien. Neměly však vysokou úroveň.[26] Tchaj-süe a Kuo-c’-süe prakticky splynuly, přičemž jejich 4000 studentů bylo rozděleno do 80 studijních hal (čaj). Škola sloužila jako zdroj úředníků, její absolventi byli jmenováni na nízké posty. Silně jim konkurovali absolventi úřednických zkoušek a s růstem významu zkoušek klesal i význam školy.[6]

Wang An-š' v rámci svých reforem začátkem 70. let 11. století Vysoké učení (či Státní univerzitu) oživil, mělo pak 2000 studentů ve vnější sekci Waj-še, 300 ve vnitřní sekci Nej-še a 100 v nejvyšší sekci Šang-še.[26] Na závěr studia žáci skládali zkoušky, úspěšní získali titul bakaláře (süe-š’), stejně jako absolventi prefekturních zkoušek.[15] Wang An-š’ kladl důraz na praktickou výuku, např. práva a lékařství.[15][35] Jeho konečným cílem bylo nahrazení úřednických zkoušek studiem na univerzitě.[35]

Za císaře Chuej-cunga (vládl 1100–1126) jeho hlavní ministr Cchaj Ťing v rámci znovuoživení Wang An-š’ho reforem reorganizoval vzdělávací systém v regionech i metropoli. Reformováno bylo i Vysoké učení, přičemž vznikly samostatné školy pro malířství, kaligrafii, lékařství a právo.[36] Jako součást školy byl roku 1104 otevřeny nové učebny a koleje pro 3000 studentů, měla pak ve dvou odděleních 3800 studentů.[37] Cchaj Ťing se snažil o získání nových loajálních úředníků, ale zvětšená škola se v desátých a dvacátých letech 12. století stala ohniskem opozice proti jeho vládě.[38]

Za jižních Sungů význam celého ředitelství klesl, paralelně se vzestupem soukromých akademií (šu-jüan), nicméně stále na něm studovalo cca 1000 posluchačů.[6]

V říši Jüan bylo ředitelství Kuo-c’-ťien se školou Kuo-c’-süe podřízeno Akademii nejzasloužilejších učenců (Ťi-sien jüan). Od roku 1267 existovalo i Mongolské ředitelství vzdělávání (Meng-ku kuo-c’-ťien, 蒙古國子監), které pod dohledem Akademie Chan-lin řídilo Mongolskou školu synů státu (Meng-ku kuo-c’ süe, 蒙古國子學). Škola vyučovala syny mongolských vysoce postavených hodnostářů a připravovala je na zkoušky. V čele Mongolského ředitelství vzdělávání stál ředitel studií (s’-jie), od roku 1292 kancléř ťi-ťiou a dva s’-jie.[39]

V říši Ming a Čching

Přednášková síň univerzity Kuo-c’-ťien v Pekingu

V říši Ming v ředitelství Kuo-c’-ťien fungovala pouze jedna škola a jejich názvy Kuo-c’-ťien, Kuo-c’-süe i neoficiální Tchaj-süe jsou zaměnitelné a překládány jako Státní univerzita.[9] Založeny byly roku 1367, současně s akademií Chan-lin.[11]

Univerzita řídila vzdělávací politiku ve státních školách v regionech; navíc vzdělávala studenty.[12] V 70. letech 14. století měla několik tisíc studentů a byla významným zdrojem úředníků pro státní aparát (ostatek byl jmenován na základě doporučení).[40] Umístěna byla v tehdejším hlavním městě říše Nankingu. Po přesunu metropole do Pekingu roku 1421 se přesunula i univerzita.

V Nankingu zůstal zbytek školy, zvaný Nan-ťien,[41] ovšem s mizivým významem. Byl zapojen do správy nankingské oblasti (Nan č’-li).[20]

V mingské době na Státní univerzitu postupovali po přezkoušení akademiky z akademie Chan-lin studenti (kung-šeng) z regionů.[42] Přímo zde mohli studovat synové vysoce postavených a zasloužilých hodnostářů, zejména, pokud jejich otcové zahynuli ve službách státu.[43] Přecházeli sem rovněž neúspěšní kandidáti palácových (to jest nejvyšších) úřednických zkoušek.[44]

Absolventi mohli být jmenováni na úřednická místa, ale po roce 1440 mohli s úspěšnou kariérou počítat takřka výhradně absolventi úřednických zkoušek; univerzitní studenti je proto také skládali a univerzitní studium fungovalo jako příprava na zkoušky.[45] Počínaje érou Jung-le tvořili studenti univerzity 52 % z úspěšných absolventů palácových zkoušek.[46] Po roce 1450 si bylo možno právo na studium koupit, kupování studia se však nerozšířilo a možnost byla využívána jen k zakoupení hodnosti a s ní spojené prestiže.[47]

Ředitelství Kuo-c’-ťien a škola Kuo-c’-süe přetrvala i nástup dynastie Čching. Studenti byli nyní rozděleni mezi šest kolejí (tchang, 堂).[48] Ředitelství a školy byly zrušeny až v závěru čchingské vlády roku 1898. Nahradila je Císařská univerzita v Pekingu, později známá jako Pekingská univerzita.

Umístění, pekingský areál

Ředitelství Kuo-c’-ťien a jeho školy byly umístěny v hlavním městě té které říše, v metropolích říší Suej a Tchang Čchang-anu a Luo-jangu; sungských hlavních městech Kchaj-fengu a později Chang-čou. Od roku 1306 i v říši Jüan v Pekingu. V říši Ming fungovaly dvě školy v obou metropolích – Pekingu i Nankingu. V říši Čching také existovaly dvě školy, v Pekingu a v Čchang-ša.

Pekingský areál univerzity Kuo-c’-ťien leží ve stejnojmenné ulici v obvodu Tung-čcheng a je významnou kulturní památkou. Škola zde sídlila od roku 1306, většina jejích budov však pochází z mingského období.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Podle Marka Lewise v The Early Chinese Empires : Qin and Han je vystudovalo přes 30 tisíc studentů do konce Západní Chan (tj. do roku 6 n. l.),[5] ale Grant Hardy a Anne Kinneyová uvádějí v The Establishment Of The Han Empire And Imperial China stejné číslo do konce dynastie Východní Chan (do roku 220 n. l.).[8]
  2. ↑ Ťi-ťiou byl původně nejstarší z hostů, který při zahájení hostiny obětoval víno. Rituální funkce při slavnostech doprovázejících počátek, průběh a zakončení výuky zastával i stejnojmenný představený Kuo-c’-ťien.[10]
  3. ↑ Představený Ředitelství vzdělávání měl hodnost vedlejší třetí (3b) za Tchangů, vedlejší čtvrtou (4b) za Sungů, hlavní čtvrtou (4a) za Ťinů, 3b za Jüan, 4b za Mingů a Čchingů.[22]

Reference

  1. ↑ a b HARDY, Grant; KINNEY, Anne Behnke. The Establishment Of The Han Empire And Imperial China. Westport, CT: Greenwood Publishing, 2005. 170 s. ISBN 031332588X, 9780313325885. S. xxix. (anglicky) [Dále jen Hardy, Kinney]. 
  2. ↑ Hardy, Kinney, s. 43.
  3. ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 29. [Dále jen Xu, Olivová]. 
  4. ↑ LOMOVÁ, Olga. Písaři? Astrologové? Historici? : K počátkům historiografie v Číně. In: S’-MA, Čchien. Kniha vrchních písařů : Výbor z díla čínského historika. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2012. Překlad Olga Lomová a Timoteus Pokora. [Dále jen Lomová (Úvodní studie)]. ISBN 978-80-246-2154-8. S. 23–80, na s. 29.
  5. ↑ a b c LEWIS, Mark Edward. The Early Chinese Empires : Qin and Han. Cambridge, Massachusetts; London, England: Harvard University Press, 2007. 336 s. ISBN 0-674-02477-x, 978-0-674-02477-9. S. 67 a 69. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 478. 
  7. ↑ LOEWE, Michael. The structure and practice of government. In: TWITCHETT, Denis C.; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China 1: The Ch'in and Han Empires, 221 B.C.-A.D. 220. Cambridge: Cambridge University Press, 1986. ISBN 0521243335. S. 463–490, na s. 464–465.
  8. ↑ a b Hardy, Kinney, s. 74.
  9. ↑ a b c d e f Hucker (1985), s. 299.
  10. ↑ a b c d e РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. S. 334. (rusky) [Dále jen Rybakov]. 
  11. ↑ a b LANGLOIS, John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 107–181, na s. 108. (anglicky)
  12. ↑ a b HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 38. [dále jen Hucker (1958)]. 
  13. ↑ Xu, Olivová, s. 46 a 67.
  14. ↑ a b KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 73. 
  15. ↑ a b c PALÁT, Augustin; PRŮŠEK, Jaroslav. Středověká Čína : Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2001. 376 s. ISBN 80-85905-39-6. S. 310. 
  16. ↑ HUCKER, Charles O. Ming government. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China 8: The Ming Dynasty, 1368 — 1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Hucker (1988)]. ISBN 0521243335. S. 9–105, na s. 86.
  17. ↑ a b c d Rybakov, s. 337.
  18. ↑ Hucker (1985), s. 24.
  19. ↑ a b Xu, Olivová, s. 46.
  20. ↑ a b c Hucker (1988), s. 87.
  21. ↑ a b c Rybakov, s. 335.
  22. ↑ Hucker (1985), s. 130.
  23. ↑ Hucker (1985), s. 300.
  24. ↑ Hucker (1985), s. 126.
  25. ↑ a b c d e f Rybakov, s. 336.
  26. ↑ a b c d HRDLIČKOVÁ, Věna; HRDLIČKA, Zdeněk. Čína císaře Šen-cunga. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1992. 266 s. (Obrazy ze života doby). ISBN 80-204-0083-4. S. 30. [Dále jen Hrdličková, Hrdlička]. 
  27. ↑ LEVINE, Ari Daniel. Divided by a Common Language : Factional Conflict in Late Northern Song China. Honolulu: University of Hawai‘i Press, 2008. ISBN 978-0-8248-3266-7. S. 88. (anglicky) [Dále jen Levine]. 
  28. ↑ Hucker (1985), s. 31.
  29. ↑ Rybakov, s. 338.
  30. ↑ a b Rybakov, s. 339.
  31. ↑ a b Rybakov, s. 340.
  32. ↑ Rybakov, s. 340–341.
  33. ↑ a b c Rybakov, s. 341.
  34. ↑ a b c Rybakov, s. 342.
  35. ↑ a b Hrdličková, Hrdlička, s. 32.
  36. ↑ EBREY, Patricia Buckley. Introduction. In: EBREY; BICKFORD, Maggie. Emperor Huizong And Late Northern Song China : The Politics of Culture And the Culture of Politics. Cambridge; London: Harvard University Asia Center, 2006. ISBN 0674021274, 9780674021273. S. 1–30, na s. 10. (anglicky)
  37. ↑ EBREY, Patricia Buckley. Huizong's Stone Inscriptions. In: EBREY; BICKFORD, Maggie. Emperor Huizong And Late Northern Song China : The Politics of Culture And the Culture of Politics. Cambridge; London: Harvard University Asia Center, 2006. ISBN 0674021274, 9780674021273. S. 229–274, na s. 240. (anglicky)
  38. ↑ Levine, s. 158–159.
  39. ↑ Hucker (1985), s. 301.
  40. ↑ Langlois, s. 131.
  41. ↑ Xu, Olivová, s. 67.
  42. ↑ Hucker (1958), s. 13.
  43. ↑ Hucker (1958), s. 14–15.
  44. ↑ Hucker (1958), s. 14.
  45. ↑ Hucker (1988), s. 35.
  46. ↑ Hucker (1988), s. 39.
  47. ↑ Hucker (1958), s. 15.
  48. ↑ Hucker (1985), s. 87.

Literatura

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. 1. vyd. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kuo-c’-ťien&oldid=16712402“