Učení: Porovnání verzí
Verze 9259047 uživatele 78.102.158.41 (diskuse) zrušena |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 5: | Řádek 5: | ||
== Typy učení == |
== Typy učení == |
||
Učení jako '''[[činnost]]''' lze rozlišit na: |
Učení jako '''[[Jednání|činnost]]''' lze rozlišit na: |
||
* spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se; |
* spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se; |
||
* neformální předávání [[zvyklost]]í, [[dovednost]]í a hodnot v [[Rodina|rodině]] a ve společnosti; |
* neformální předávání [[zvyklost]]í, [[dovednost]]í a hodnot v [[Rodina|rodině]] a ve společnosti; |
Verze z 10. 12. 2012, 02:39
Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí, hodnot a podobně. Učením se u lidí i u živočichů rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování, takže může vzniknout i předávaná (tradovaná) kultura, odlišná v různých společnostech. Učení je tak na jedné straně součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání, na druhé straně reprodukce kultury. Učením se zabývá celá řada věd: etologie, psychologie, pedagogika, antropologie, filosofie a sociologie výchovy, neurovědy a další.
Typy učení
Učení jako činnost lze rozlišit na:
- spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se;
- neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti;
- formalizované učení a vzdělávání v institucích (učitel, škola).
Samovolné učení (se) jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Teprve v diferencovanějších a složitějších společnostech nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Už ve starověku vznikaly školy, ale teprve ve městech pozdního středověku vznikla potřeba, aby soustavným vzděláváním prošli pokud možno všichni. Povinné a soustavné školní vzdělávání zavedly absolutistické vlády v průběhu novověku.
Proces učení jako cílevědomého předávání neobyčejně usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivci šetří čas a energii, které by jinak musel vložit do vlastních pokusů, a šetří mu tak i množství nebezpečných omylů. Na druhé straně zajišťuje alespoň minimální shodu uvnitř společnosti (jazyk, pravidla chování, základní představy o sobě a o světě) a umožňuje tak komunikaci i spolupráci. Díky učení jako soustavnému předávání se velmi urychlil také kulturní a společenský vývoj moderních společností, včetně věd a technologií.[1]
Zvláštní významy
- Celoživotní učení či vzdělávání vyjadřuje požadavek současných společností, aby se člověk dále učil i po ukončení formálního vzdělávání. Je vynuceno jednak rychlými změnami nejen ve vědách, ale i v celé společnosti, jednak potřebou flexibility - schopnosti zapracovat se i v jiných oblastech.
- Praktické učení (angl. learning by doing) znamená získávání vlastních zkušeností v dané činnosti, obvykle pod vedením zkušeného člověka.
- Samouk (autodidakt) je člověk, který nabyl pozoruhodné úrovně znalostí či dovedností, ačkoli neprošel formálním vzděláním v dané oblasti.
- Učení nazpaměť (zpaměti) čili memorování znamená doslovné učení se textu tak, jako se například herec učí svoji roli. Memorování je nezbytnou součástí učení, ale i herec musí své roli také porozumět a sám ji na jevišti vytvořit.
- Učenec je starší výraz pro vědce, který své vědění načerpal hlavně z knih.
Druhy učení
V rámci učení bývá rozlišováno několik způsobů učení se.
- habituace - navykání si na okolní jevy
- podmiňování - nejjednodušší forma učení běžná u zvířat, dětí a v určité míře i u dospělých
- pojmové učení- učení poznatkům - osvojování znalostí
- senzomotorické učení (smyslově pohybové) - rozvíjí se senzomotorické schopnosti a procesy názorného poznávání (dítě se učí chodit, manipulovat s hračkami, apod.)
- učení intelektových činností - rozvíjí se myšlenkové procesy, intelektové dovednosti a schopnosti k řešení složitých problémů
- sociální učení - učení sociální komunikaci, interakci a percepci, osvojují se sociální dovednosti, formují motivy a charakter. Ve stručnosti lze definovat jako: "učení žít mezi lidmi"
Odkazy
Literatura
- M.-T. Auger - Ch. Boucharlat, Učitel a problémový žák: strategie pro řešení problémů s kázní a učením. Praha: Portál, 2005 - 121 s. ISBN 80-7178-907-0
- E. V. Fernandes, Učení a jeho problémy: mozek, emoce, mysl a činnost. Litomyšl: HRG, [2004?] - 280 s. ISBN 80-239-2797-3
- H. Kasíková, Kooperativní učení a vyučování. Praha: Karolinum, 2001 - 179 s. ISBN 80-246-0192-3978-80-246-0192-2
- Ottův slovník naučný, heslo Učení. Sv. 26, str. 5
- R. Palouš, Ars docendi. Praha: Karolinum, 2004 - 127 s. ISBN 80-246-0855-3
- Richerson - Boyd, Not by genes alone. Chicago UP 2005
Reference
- ↑ Richerson - Boyd, Not by genes alone.