Jean Meslier: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Externí odkazy: Oprava omylu. Meslierův Testament je velmi rozsáhlé dílo (99 kapitol, cca 600 stran). Zde se odkazuje na krátký výtah, který pořídil Voltaire v roce 1762.
Podstatné doplnění + zdroje; odkaz na slovenskou Wikipedii odstraněn, ve stávající podobě článek překladem není.
Řádek 1: Řádek 1:
{{Infobox - osoba}}
{{Infobox - osoba}}
'''Jean Meslier''' ([[15. červen]] [[1664]], [[Mazerny]] - [[17. červen]] [[1729]], [[Étrépigny]]) byl [[Francie|francouzský]] [[Katolicismus|katolický]] [[kněz]] a [[Ateismus|ateistický]] [[filozof]].
'''Jean Meslier''' [žan melje] ([[15. červen]] [[1664]], [[Mazerny]] - [[17. červen]] [[1729]], [[Étrépigny]]) byl [[Francie|francouzský]] [[Katolicismus|katolický]] [[kněz]] a [[Ateismus|ateistický]] [[filozof]].


== Život ==
Působil 40 let, od vysvěcení až do své smrti, ve farnosti [[Étrépigny]] v regionu [[Champagne-Ardenne|Champagne]]. Jeho působení v této odlehlé farnosti bylo nenápadné, bez stížností na jeho práci a bez viditelných problémů. Po Meslierově smrti se v jeho pozůstalosti našli tři kopie práce označené autorem jako Testament pro jeho farníky. Je napsaný v ateistickém duchu, popírá existenci duše a označuje [[Bůh|Boha]] za chiméru.
Jean Meslier se narodil v roce 1664 ve vesnici Mazerny, která leží asi 20 km jižně od města [[Charleville-Mézières]]. Jeho otec byl domácím tkalcem. Po absolvování bohosloveckého semináře v [[Remeš]]i se stal roku 1688 farářem v Châlons-sur-Marne (později přejmenováno na [[Châlons-en-Champagne]]). V roce 1689 byl ustanoven farářem v obci Étrépigny, která se rozkládá asi 11 km jižně od města [[Charleville-Mézières]]. Vesnice Étrépigny měla v té době přibližně 150 obyvatel, převážně rolníků, a Meslierovi byla svěřena péče i o farníky sousední obce Balaives-et-Butz.


Do roku 1711 žil poklidně a bez konfliktů se světskou i církevní vrchností a plnil svědomitě své povinnosti. V dalších letech si však znepřátelil arcibiskupa v Remeši, který o Meslierovi napsal: „''Je nevzdělaný, domýšlivý, velmi umíněný a neústupný..., plete se do věcí, kterým nerozumí..."''<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 693.]</ref> V roce 1716 začínají jeho konflikty se šlechticem Antoinem de Touilly, který byl pánem vesnice Étrépigny. Proti panu de Touilly vystoupil Meslier s obviněním, že krutě zachází se sedláky, a z kazatelny káral jeho chování. Pan de Touilly si stěžoval arcibiskupovi a obvinil Mesliera, že zanedbává své povinnosti. Při slyšení u arcibiskupa Meslier přečetl předem napsanou ironickou řeč proti šlechtě. Byl potrestán jednoměsíční izolací v remešském semináři.<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 694.]</ref>

V posledních letech svého života plnil Meslier své kněžské povinnosti zřejmě již jen s krajní nechutí. Ve své ''Závěti'' o tom píše: ''„Byl jsem nicméně nucen poučovat vás o vašem náboženství a alespoň někdy vám o něm promluvit, abych na oko splnil svou povinnost, kterou jsem na sebe vzal jako farář vaší farnosti. A přitom mě velmi trápila nepříjemná nutnost jednat a mluvit úplně proti svým názorům a sám vás udržovat v hloupých omylech a nesmyslných pověrách, které jsem nenáviděl, odsuzoval a z duše si ošklivil."''<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 44.]</ref>

Meslier žil na venkově a neměl téměř žádné styky s intelektuálním světem. I když měl ve své knihovně po ruce jen omezené množství knih, nebyl nevzdělaným člověkem. Ve svém díle cituje nejen bibli a církevní otce, zvláště [[Svatý Augustin|Augustin]]a, ale také řadu antických autorů: [[Publius Ovidius Naso|Ovidia]], [[Publius Vergilius Maro|Vergilia]], [[Lúkianos|Lúkiana]], [[Titus Livius|Livia]], [[Cornelius Tacitus|Tacita]], [[Seneca|Senecu]], [[Plútarchos|Plútarcha]], [[Titus Lucretius Carus|Lucretia]]. Bohoslovecký seminář seznámil Mesliera s francouzskou teologii i s francouzskou filozofií 16. a 17. století a je též pravděpodobné, že byl obeznámen s [[Pierre Bayle|Baylovým]] slovníkem. Velkou autoritou pro něj byl [[Michel de Montaigne]], kterého ve svém díle mnohokrát cituje.<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 8.]</ref>

Jean Meslier zemřel ve své farnosti v roce 1729; všechen svůj majetek odkázal farníkům.<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 695.]</ref>
{{Citát|Žádné války nejsou tak krvavé a kruté jako ty, které se vedou kvůli náboženství a pod jeho záminkou...|Jean Meslier<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 70.]</ref>}}
== Dílo ==
=== ''Le Testament'' (''Závěť'') ===
V Meslierově pozůstalosti se našel objemný rukopis, který byl označen jako ''Závěť'' (''Le Testament''). Tento rozsáhlý spis o třech dílech má celkem 99 kapitol. Není datován, ale lze usuzovat, že jde o práci posledních let jeho života a že ji dokončil krátce před svou smrtí.

Na první stránku ''Závěti'' Meslier napsal: „''Zápisky myšlenek a soudů kněze Jeana Mesliera ... o některých zlořádech a bludech v mravech a chování lidí, které jasně a přesvědčivě dokazují nepravdivost a lživost všech božstev a náboženství světa. Jeho myšlenky a soudy jsou po jeho smrti určeny jeho farním osadníkům, aby jim a jejich bližním posloužily jako svědectví pravdy.''"<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 32.]</ref> Předmluva začíná slovy: „''Drazí přátelé, nemohl jsem říci otevřeně, dokud jsem žil, jak jsem smýšlel o počínání lidí a o vládě nad nimi, o jejich náboženstvích a mravech; mělo by to příliš nebezpečné a nepříjemné následky; proto jsem se rozhodl, povědět vám to, až zemřu.''"<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 33.]</ref>

V ''Závěti'' autor dokazuje, že náboženství je nástrojem útisku, že odporuje rozumu, že ospravedlňuje bezpráví. Všechna náboženství jsou jen výmysly, klam, který slouží mocným a má snadněji udržet lid na uzdě. Vznáší námitky proti věrohodnosti evangelií, bible, zázraků a proroctví. Tvrdí, že křesťanská morálka je v rozporu s rozumem i s přirozeným právem.

Meslier brojil proti šlechtě a jiným „povalečským stavům", např. proti zbytečným mnichům, kteří se neživí poctivou prací. Zastával názor, že všichni lidé jsou si od přírody rovni, a odsuzoval ty, kteří žijí na účet druhých, především šlechtice, které přirovnával k hmyzu, jenž se živí z těl a krve jiných. Se sympatiemi se Meslier vyslovil o přání „jednoho člověka", aby všichni urození byli za své ničemnosti „''pověšeni a zardoušeni střevy kněží''".<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 41.]</ref>

Kritizoval také soukromé vlastnictví a propagoval majetkové společenství, ale nevyložil podrobně, jak by se k němu mělo dospět. Odmítal nerozlučitelnost manželství a soudil, že na nešťastná manželství doplácejí nejvíce děti z nich vzešlé. Rozhodně se vyslovoval pro odstranění [[monarchie]] a vyznával [[Platón|platonský]] ideál, dle kterého má být stát řízen nejmoudřejšími.

Dle Meslierova názoru může být tyranie králů, šlechty a kněží odstraněna jen násilnou revolucí. Proto doporučoval i královraždu a nadšeně opěvoval „šlechetné vrahy tyranů", které znaly minulé věky, např. [[Marcus Iunius Brutus|Bruta]] a [[Gaius Cassius Longinus|Cassia]]. Vytýkal svým současníkům, že nechávají žít tyrany a že „''nadobro nesvrhnou hanebné jařmo jejich násilnické vlády''".<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 652.]</ref> Lidé si dle Mesliera zvykli na otroctví a nepomýšlejí na to, aby si znova vydobyli svobodu.

Meslier vyvracel důkazy [[Bůh|Boží]] existence a hlásal, že hmota, čas, prostor a zákonitosti přírody nemohly být stvořeny Bohem, ale jsou věčné. Polemizoval s [[François Fénelon|Fénelon]]em a celé kapitoly věnoval vyvrácení [[Descartes]]ovy a [[Nicolas Malebranche|Malebrancheovy]] filozofie. Stavěl se proti Destartesovu dualismu hmoty a ducha. Popíral nesmrtelnost duše, myšlení chápal jen jako pohyb a proměnu hmoty.

Celkově lze konstatovat, že Meslier nebyl jen [[Ateismus|ateistou]], [[Materialismus|materialistou]] a radikálním kritikem [[náboženství]], ale - řečeno slovy profesora Vozky - „''mluva Meslierova byla řečí buřiče, který neměl ve své době sobě rovného''".<ref>VOZKA, Jaroslav. ''Duchovní revoluce ve Francii 18. století''. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Citovaný text je na str. 36.]</ref>

Meslierova ''Závěť'' není dílo stylově vytříbené. Výklad je rozvláčný, neuspořádaný, mnohé se opakuje, citáty jsou někdy uváděny nepřesně. Autor již zřejmě neměl čas a sílu provést konečnou redakci a snad ani nepředpokládal, že by jeho práce mohla být někdy otištěna. [[Voltaire]] konstatoval, že ''Závěť'' je „''napsána s těžkopádnou prostotou''"<ref>Z Voltairova dopisu d´Alembertovi z února 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 682.]</ref> a že „''je to psáno stylem kočárového koně, ale takového, který pořádně vyhazuje!"''<ref>Z Voltairova dopisu Helvétiovi z 1. 5. 1763. Cituji dle: MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 687.]</ref>
{{Citát|Náboženství podporuje i to nejhorší politické zřízení, a naopak státní zřízení zase podporuje i to nejhloupější a nejzpozdilejší náboženství, jaké existuje.|Jean Meslier<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 39.]</ref>}}
=== Osudy Meslierovy ''Závěti'' ===
Již v roce 1730, tedy krátce po Meslierově smrti, se po Francii začínají šířit rukopisné opisy textu ''Závěti'', samozřejmě především v kruzích volnomyšlenkářů. Několik těchto rukopisných exemplářů se uchovalo v různých knihovnách.<ref> MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 696.]</ref> Jeden z rukopisů se nakonec dostal do rukou i Voltairovi a ten byl dílem nadšen. Svému příteli [[Voltaire]] dne 16. 2. 1762 napsal: „''Je to dílo, bez něhož se neobejdou démoni, výtečný katechismus Belzebuba. Věřte, že je to velmi vzácná kniha, je to poklad.''"<ref>Z Voltairova dopisu hraběti d´Argental z 16. 2. 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 682.]</ref>

Voltaire pořídil stručný výtah ze ''Závěti'' a v roce 1762 zařídil jeho anonymní vydání v [[Ženeva|Ženevě]]; pak následovala další vydání. Tak vyšla ''Závěť'' poprvé tiskem, byť jen v neúplné podobě. Výtisky ovšem mohly být rozšiřovány pouze tajně, neboť církev i stát toto dílo odsoudily. Rozhodnutím [[Pařížský parlament|pařížského parlamentu]] byla ''Závěť'' dne 8. 2. 1775 spálena rukou katovou.<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 696–698.]</ref>

Voltairův výtah je velmi stručný (63 stran, tj. asi desetina nezkráceného textu) a čerpá jen z prvního dílu ''Závěti''. Soustřeďuje se na kritiku křesťanského náboženství, na pasáže, kde Meslier odhaluje pokrytectví a chamtivost kněží. Voltaire jako [[Deismus|deista]] nezahrnul do výtahu místa, která svědčí o Meslierově ateismu a materialismu, ani jeho myšlenky společensko-politické. V dopise jednomu ze svých přátel Voltaire o Meslierovi napsal: ''„Jeho dílo je příliš dlouhé, příliš únavné a také příliš buřičské; ale výtah z něho je krátký a obsahuje všecko, co v originále zasluhuje být čteno...".''<ref>Z Voltairova dopisu Damilavillovi z 10. 10. 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 686.]</ref>

Meslierova ''Závěť'' neovlivnila jen Voltaira, ale i další [[Osvícenství|osvícence]], především [[Paul Heinrich Dietrich von Holbach|Holbacha]].<ref>VOZKA, Jaroslav. ''Duchovní revoluce ve Francii 18. století.'' Praha: Práce, 1948. 167 s. [Viz str. 37.]</ref> Za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]], kterou Meslier svými myšlenkami pomáhal připravovat, byly jeho zásluhy připomenuty v dekretu [[Národní konvent|Národního konventu]] ze dne 17. listopadu 1793, v němž se praví, že Meslier byl prvním knězem, „''který měl odvahu otevřeně se zříci náboženských bludů''."<ref>MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 690.]</ref>

Celá a nezkrácená Meslierova ''Závěť'' byla vydána tiskem až roku [[1864]] v [[Amsterdam]]u. Vydal ji holandský volnomyšlenkář Rudolf Charles podle jednoho ze zachovaných rukopisných opisů.<ref> MESLIER, Jean. ''Závěť.'' Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 698–698.]</ref>

[[Katolická církev]] zařadila ''Závěť'' Jeana Mesliera (''Testament de Jean Meslier'') dekretem ze dne 8. července 1765 na [[Index librorum prohibitorum|Index zakázaných knih]].<ref>''Index librorum prohibitorum'' / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 183 a 263.]</ref>
== Odkazy ==
== Odkazy ==
=== Reference ===
=== Reference ===
<references/>
{{Překlad|jazyk=sk|článek=Jean Meslier|revize=5267864}}
=== Literatura ===
* VOZKA, Jaroslav. ''Duchovní revoluce ve Francii 18. století''. Praha: Práce, 1948. 167 s. [O Meslierovi je pojednáno na str. 32–37.]
=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===
* [https://www.marxists.org/history/france/revolution/meslier/1729/testament.htm Krátký výtah z Testamentu (pořízený Voltairem) v angličtině na Marxists.org]
* [https://www.marxists.org/history/france/revolution/meslier/1729/testament.htm Krátký výtah z Testamentu (pořízený Voltairem) v angličtině na Marxists.org]

Verze z 17. 9. 2016, 23:38

Jean Meslier
Narození15. června 1664
Mazerny
Úmrtí17. června 1729 (ve věku 65 let)
Étrépigny
Povolánífilozof, kněz a spisovatel
Nábož. vyznáníkatolická církev
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean Meslier [žan melje] (15. červen 1664, Mazerny - 17. červen 1729, Étrépigny) byl francouzský katolický kněz a ateistický filozof.

Život

Jean Meslier se narodil v roce 1664 ve vesnici Mazerny, která leží asi 20 km jižně od města Charleville-Mézières. Jeho otec byl domácím tkalcem. Po absolvování bohosloveckého semináře v Remeši se stal roku 1688 farářem v Châlons-sur-Marne (později přejmenováno na Châlons-en-Champagne). V roce 1689 byl ustanoven farářem v obci Étrépigny, která se rozkládá asi 11 km jižně od města Charleville-Mézières. Vesnice Étrépigny měla v té době přibližně 150 obyvatel, převážně rolníků, a Meslierovi byla svěřena péče i o farníky sousední obce Balaives-et-Butz.

Do roku 1711 žil poklidně a bez konfliktů se světskou i církevní vrchností a plnil svědomitě své povinnosti. V dalších letech si však znepřátelil arcibiskupa v Remeši, který o Meslierovi napsal: „Je nevzdělaný, domýšlivý, velmi umíněný a neústupný..., plete se do věcí, kterým nerozumí..."[1] V roce 1716 začínají jeho konflikty se šlechticem Antoinem de Touilly, který byl pánem vesnice Étrépigny. Proti panu de Touilly vystoupil Meslier s obviněním, že krutě zachází se sedláky, a z kazatelny káral jeho chování. Pan de Touilly si stěžoval arcibiskupovi a obvinil Mesliera, že zanedbává své povinnosti. Při slyšení u arcibiskupa Meslier přečetl předem napsanou ironickou řeč proti šlechtě. Byl potrestán jednoměsíční izolací v remešském semináři.[2]

V posledních letech svého života plnil Meslier své kněžské povinnosti zřejmě již jen s krajní nechutí. Ve své Závěti o tom píše: „Byl jsem nicméně nucen poučovat vás o vašem náboženství a alespoň někdy vám o něm promluvit, abych na oko splnil svou povinnost, kterou jsem na sebe vzal jako farář vaší farnosti. A přitom mě velmi trápila nepříjemná nutnost jednat a mluvit úplně proti svým názorům a sám vás udržovat v hloupých omylech a nesmyslných pověrách, které jsem nenáviděl, odsuzoval a z duše si ošklivil."[3]

Meslier žil na venkově a neměl téměř žádné styky s intelektuálním světem. I když měl ve své knihovně po ruce jen omezené množství knih, nebyl nevzdělaným člověkem. Ve svém díle cituje nejen bibli a církevní otce, zvláště Augustina, ale také řadu antických autorů: Ovidia, Vergilia, Lúkiana, Livia, Tacita, Senecu, Plútarcha, Lucretia. Bohoslovecký seminář seznámil Mesliera s francouzskou teologii i s francouzskou filozofií 16. a 17. století a je též pravděpodobné, že byl obeznámen s Baylovým slovníkem. Velkou autoritou pro něj byl Michel de Montaigne, kterého ve svém díle mnohokrát cituje.[4]

Jean Meslier zemřel ve své farnosti v roce 1729; všechen svůj majetek odkázal farníkům.[5]

„ Žádné války nejsou tak krvavé a kruté jako ty, které se vedou kvůli náboženství a pod jeho záminkou... “
— Jean Meslier[6]

Dílo

Le Testament (Závěť)

V Meslierově pozůstalosti se našel objemný rukopis, který byl označen jako Závěť (Le Testament). Tento rozsáhlý spis o třech dílech má celkem 99 kapitol. Není datován, ale lze usuzovat, že jde o práci posledních let jeho života a že ji dokončil krátce před svou smrtí.

Na první stránku Závěti Meslier napsal: „Zápisky myšlenek a soudů kněze Jeana Mesliera ... o některých zlořádech a bludech v mravech a chování lidí, které jasně a přesvědčivě dokazují nepravdivost a lživost všech božstev a náboženství světa. Jeho myšlenky a soudy jsou po jeho smrti určeny jeho farním osadníkům, aby jim a jejich bližním posloužily jako svědectví pravdy."[7] Předmluva začíná slovy: „Drazí přátelé, nemohl jsem říci otevřeně, dokud jsem žil, jak jsem smýšlel o počínání lidí a o vládě nad nimi, o jejich náboženstvích a mravech; mělo by to příliš nebezpečné a nepříjemné následky; proto jsem se rozhodl, povědět vám to, až zemřu."[8]

V Závěti autor dokazuje, že náboženství je nástrojem útisku, že odporuje rozumu, že ospravedlňuje bezpráví. Všechna náboženství jsou jen výmysly, klam, který slouží mocným a má snadněji udržet lid na uzdě. Vznáší námitky proti věrohodnosti evangelií, bible, zázraků a proroctví. Tvrdí, že křesťanská morálka je v rozporu s rozumem i s přirozeným právem.

Meslier brojil proti šlechtě a jiným „povalečským stavům", např. proti zbytečným mnichům, kteří se neživí poctivou prací. Zastával názor, že všichni lidé jsou si od přírody rovni, a odsuzoval ty, kteří žijí na účet druhých, především šlechtice, které přirovnával k hmyzu, jenž se živí z těl a krve jiných. Se sympatiemi se Meslier vyslovil o přání „jednoho člověka", aby všichni urození byli za své ničemnosti „pověšeni a zardoušeni střevy kněží".[9]

Kritizoval také soukromé vlastnictví a propagoval majetkové společenství, ale nevyložil podrobně, jak by se k němu mělo dospět. Odmítal nerozlučitelnost manželství a soudil, že na nešťastná manželství doplácejí nejvíce děti z nich vzešlé. Rozhodně se vyslovoval pro odstranění monarchie a vyznával platonský ideál, dle kterého má být stát řízen nejmoudřejšími.

Dle Meslierova názoru může být tyranie králů, šlechty a kněží odstraněna jen násilnou revolucí. Proto doporučoval i královraždu a nadšeně opěvoval „šlechetné vrahy tyranů", které znaly minulé věky, např. Bruta a Cassia. Vytýkal svým současníkům, že nechávají žít tyrany a že „nadobro nesvrhnou hanebné jařmo jejich násilnické vlády".[10] Lidé si dle Mesliera zvykli na otroctví a nepomýšlejí na to, aby si znova vydobyli svobodu.

Meslier vyvracel důkazy Boží existence a hlásal, že hmota, čas, prostor a zákonitosti přírody nemohly být stvořeny Bohem, ale jsou věčné. Polemizoval s Fénelonem a celé kapitoly věnoval vyvrácení Descartesovy a Malebrancheovy filozofie. Stavěl se proti Destartesovu dualismu hmoty a ducha. Popíral nesmrtelnost duše, myšlení chápal jen jako pohyb a proměnu hmoty.

Celkově lze konstatovat, že Meslier nebyl jen ateistou, materialistou a radikálním kritikem náboženství, ale - řečeno slovy profesora Vozky - „mluva Meslierova byla řečí buřiče, který neměl ve své době sobě rovného".[11]

Meslierova Závěť není dílo stylově vytříbené. Výklad je rozvláčný, neuspořádaný, mnohé se opakuje, citáty jsou někdy uváděny nepřesně. Autor již zřejmě neměl čas a sílu provést konečnou redakci a snad ani nepředpokládal, že by jeho práce mohla být někdy otištěna. Voltaire konstatoval, že Závěť je „napsána s těžkopádnou prostotou"[12] a že „je to psáno stylem kočárového koně, ale takového, který pořádně vyhazuje!"[13]

„ Náboženství podporuje i to nejhorší politické zřízení, a naopak státní zřízení zase podporuje i to nejhloupější a nejzpozdilejší náboženství, jaké existuje. “
— Jean Meslier[14]

Osudy Meslierovy Závěti

Již v roce 1730, tedy krátce po Meslierově smrti, se po Francii začínají šířit rukopisné opisy textu Závěti, samozřejmě především v kruzích volnomyšlenkářů. Několik těchto rukopisných exemplářů se uchovalo v různých knihovnách.[15] Jeden z rukopisů se nakonec dostal do rukou i Voltairovi a ten byl dílem nadšen. Svému příteli Voltaire dne 16. 2. 1762 napsal: „Je to dílo, bez něhož se neobejdou démoni, výtečný katechismus Belzebuba. Věřte, že je to velmi vzácná kniha, je to poklad."[16]

Voltaire pořídil stručný výtah ze Závěti a v roce 1762 zařídil jeho anonymní vydání v Ženevě; pak následovala další vydání. Tak vyšla Závěť poprvé tiskem, byť jen v neúplné podobě. Výtisky ovšem mohly být rozšiřovány pouze tajně, neboť církev i stát toto dílo odsoudily. Rozhodnutím pařížského parlamentu byla Závěť dne 8. 2. 1775 spálena rukou katovou.[17]

Voltairův výtah je velmi stručný (63 stran, tj. asi desetina nezkráceného textu) a čerpá jen z prvního dílu Závěti. Soustřeďuje se na kritiku křesťanského náboženství, na pasáže, kde Meslier odhaluje pokrytectví a chamtivost kněží. Voltaire jako deista nezahrnul do výtahu místa, která svědčí o Meslierově ateismu a materialismu, ani jeho myšlenky společensko-politické. V dopise jednomu ze svých přátel Voltaire o Meslierovi napsal: „Jeho dílo je příliš dlouhé, příliš únavné a také příliš buřičské; ale výtah z něho je krátký a obsahuje všecko, co v originále zasluhuje být čteno...".[18]

Meslierova Závěť neovlivnila jen Voltaira, ale i další osvícence, především Holbacha.[19] Za Velké francouzské revoluce, kterou Meslier svými myšlenkami pomáhal připravovat, byly jeho zásluhy připomenuty v dekretu Národního konventu ze dne 17. listopadu 1793, v němž se praví, že Meslier byl prvním knězem, „který měl odvahu otevřeně se zříci náboženských bludů."[20]

Celá a nezkrácená Meslierova Závěť byla vydána tiskem až roku 1864 v Amsterdamu. Vydal ji holandský volnomyšlenkář Rudolf Charles podle jednoho ze zachovaných rukopisných opisů.[21]

Katolická církev zařadila Závěť Jeana Mesliera (Testament de Jean Meslier) dekretem ze dne 8. července 1765 na Index zakázaných knih.[22]

Odkazy

Reference

  1. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 693.]
  2. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 694.]
  3. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 44.]
  4. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 8.]
  5. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 695.]
  6. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 70.]
  7. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 32.]
  8. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 33.]
  9. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 41.]
  10. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 652.]
  11. ↑ VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Citovaný text je na str. 36.]
  12. ↑ Z Voltairova dopisu d´Alembertovi z února 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 682.]
  13. ↑ Z Voltairova dopisu Helvétiovi z 1. 5. 1763. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 687.]
  14. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 39.]
  15. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 696.]
  16. ↑ Z Voltairova dopisu hraběti d´Argental z 16. 2. 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 682.]
  17. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 696–698.]
  18. ↑ Z Voltairova dopisu Damilavillovi z 10. 10. 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 686.]
  19. ↑ VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Viz str. 37.]
  20. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 690.]
  21. ↑ MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 698–698.]
  22. ↑ Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 183 a 263.]

Literatura

  • VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [O Meslierovi je pojednáno na str. 32–37.]

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jean_Meslier&oldid=14130494“