Souprava metra I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Souprava metra typu I 81-715.2/716.2

Souprava metra I byla vyráběna v závodu Metrovagonmaš nedaleko Moskvy experimentálně v 70. letech 20. století; nikdy se nedostala do rozsáhlé výroby. Skládala se z několika vozů; oddělené byly čelní (číslování je podle vyrobených vlaků) (81-715.1, 81-715.2, 81-715.3) a vložené (81-716.1, 81-716.2, 81-716.3)

Charakter soupravy[editovat | editovat zdroj]

Souprava typu I se odlišuje od těch ostatních mnohými parametry. Prvním a nejvíce nápadným rysem vozů souprav tohoto typu je především více aerodynamický tvar předního čela a boční strany každého vozu.

Oproti dřívějším modelům se objevilo mnoho změn. Kostra každého vozu byla hliníková, objevilo se poprvé, stejně jako později v soupravách typu 81-71, rozdělení vozů na čelní a vložené. Díky tomu se tak ve vložených vozech zvýšila kapacita o 25 cestujících. Zdokonalila se rovněž i ventilace. Tunely mohly soupravy typu I uhánět rychlostí až 100 km/h. Mezi vozy soupravy bylo možné procházet díky dveřím umístěným na konci každého z vozů.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Na konci 60. let 20. století bylo rozhodnuto, že budou navrženy nové typy vlaků pro moskevské metro; vozy měly být zcela nové koncepce. První soupravy tohoto typu měly podle plánu vyjet v 70. letech.

Prototypy[editovat | editovat zdroj]

První prototypová souprava se skládala ze tří vozů a objevila se až roku 1974. Experimentální vlak byl opatřen oranžovým nátěrem s bílým pruhem. Jeho jízdní vlastnosti se zkoušely na Kolcevské a Tagansko-Krasnopresněnské lince (tehdy tedy jen tedy na její již dobudované Krasnopresněnské části). Po zkušebních jízdách souprava nesplnila požadavky, který by otevřely vlakům tohoto typu cestu do provozu; hlavním problémem byla například hliníková konstrukce, která odporovala požadavkům protipožární bezpečnosti.

Z provozu se tedy souprava stáhla; vyrobil se prototyp další a ten původní byl zničen. O tři roky později se tak rozjel další vlak, tentokrát celý v bílé barvě. Deponován byl v depu Krasnopresněnskoje (setrvává tam do dnešních dob, v budoucnu bude nejspíš přemístěn do muzea u stanice Poležajevskaja).

Třetí souprava typu I byla již standardně osmivozová, s velmi různorodým nátěrem (čtyři čelní vozy byly oranžové s bílým pruhem, čtyři vložené pak šedé se žluto-červenými dveřmi). Oproti původním vlakům byla přepracována přední část čelních vozů. Místo původních čtyř reflektorů se jich objevilo šest, tři na každé straně. Zkušební provoz s touto soupravou probíhal mezi lety 1987 a 1988.

Neúspěch[editovat | editovat zdroj]

Soupravy tohoto typu se nakonec neuplatnily ani po několika pokusech; nepřítomnost tyristorově-pulzního regulačního systému byla pro zařazení do provozu v Moskvě nepřípustná. Mnoho řešení, které se však na těchto vozech objevila se využilo ale při výrobě dalších souprav; například při novějších sériích u typů 81-71, Jauza či Rusič.

Technické parametry[editovat | editovat zdroj]

Tyto parametry jsou platné pro soupravu označenou 81-715.3 a 81-716.3, tedy třetí testovanou z konce 80. let 20. století.

  • Kapacita
    • Čelní vůz: 324 cestujících (jejich hmotnost 22,6 t)
    • Vložený vůz: 353 cestujících (jejich hmotnost 24,2 t)
  • Hmotnost
    • Čelní vůz: 31 t
    • Vložený vůz 30 t
  • Trakční napětí: 725 V
  • Trakční motory: 4, každý výkon 100 kW
  • Maximání technická rychlost: 100 km/h
  • Zrychlení 0-80 km/h: 40 s

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]