Sociologie těla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sociologie těla je obor, jehož předmětem je vzájemná závislost mezi tělem a sociálním životem - dívá se na tělo z pohledu sociologického, tedy ve vztahu ke společnosti, potažmo člověku. Zaobírá se tím, jak naše tělo podléhá různým sociálním vlivům a vykládá ho nejen jako pouhý fyzický předmět, ale také jednotku reagující na množství faktorů, jež vychází ze zvyků a norem společnosti. Jedná se o poměrně mladou disciplínu. Mezi základní předměty zájmu této disciplíny patří např. vnímání vlastního těla, stárnutí, dopad techniky na tělo, a další[1].

Vnímání vlastního těla[editovat | editovat zdroj]

Lidské tělo se dá vnímat různými způsoby kvůli rozdílným příčinám. Mezi základní příčiny patří psychické, sociální a biologické faktory.[2]

  • Biologické – pohlaví, onemocnění vyžadující diety (cukrovka, mononukleóza), specifická distribuce podkožního tuku, hormonální nerovnováha
  • Psychické – osobnostní charakteristiky, deprese, úzkost, sebehodnocení, perfekcionismus
  • Sociální – náročné životní situace, rodinné faktory, tzv. sociokulturní vlivy (média, komerční reklamy, ideál krásy)[3]

Člověk může mít na své tělo pozitivní, ale i negativní názor. Negativní vztah k tělu může v krajní situaci vést k poruchám příjmu potravy. V případě nemocí způsobených sociologickými vlivy rozlišujeme mentální anorexii a mentální bulimii. Jedná se o onemocnění, která mohou mít za následek i smrt. Poruchy příjmu potravy postihují nejvíce ženy, konkrétně dívky ve věku 13-16 let. V tomto věku prochází lidské tělo prudkými změnami a s nimi i nejistota a tlak okolí na lidské tělo. Mezi příznaky poruch příjmu potravy patří odmítání jídla, narušené vnímání vlastního těla, strach z nadváhy, popírání závažnosti onemocnění, náladovost, amenorea. V Evropě trpí těmito poruchami 1 z 200 dívek, z nichž 10-15% na následky zemře[3].

Ideál krásy[editovat | editovat zdroj]

Ideál krásy lidského těla se v průběhu historie několikrát výrazně změnil. V současnosti je udáván módními značkami a reklamou, která nás bezprostředně obklopuje, a má tak větší vliv na jedince. Vzhledem k různorodé stavbě lidského těla je pro někoho nereálné dosáhnout stejného vzezření, které je určováno aktuálními trendy, což může vést k nespokojenosti a v extrémních případech k poruchám příjmu potravy[4] - ty se v poslední době stávají čím dál častějšími[5]. Lidé se v minulosti rozhodovali nepřijímat potravu pouze v extrémních případech (například náboženské přesvědčení)[5]. Naopak bylo považováno za nevhodné, aby člověk byl hubený, jelikož to bylo považováno za úkaz nedostatku peněz. Lidé tedy jedli hodně, aby vypadali lépe v očích případných nápadníků[6].

Stárnutí[editovat | editovat zdroj]

Stárnutí je nevyhnutelný proces, jež ale není jen otázkou zdravotnickou, ale má i společenský význam. Dříve bylo stáří považováno za zdroj moudrosti a lidé se obraceli s nejasnostmi právě ke svým nejstarším. V moderní společnosti už se vědomostem starších nepřikládá taková hodnota[2]. Mají tedy méně významné postavení, než tomu bylo dříve. Další zásadní změnou je, že díky pokročilé medicíně stáří už nemusí nutně znamenat nevyhnutelný proces tělesného úpadku. Lidé se v průměru dožívají mnohem vyššího věku a mnoho nepříznivých aspektů lze odvrátit nebo alespoň zpomalit[7].

Dopad techniky na tělo[editovat | editovat zdroj]

Působení vědy a techniky ve vztahu sociologie a těla nelze opomenout. Přinášejí mnoho možností, ale současně i sporů. Přirozené jevy se staly společenskými, tzn. rozhodujeme o nich sami[8]. Konkrétními případy jsou reprodukce s pomocí antikoncepce, těhotenství s pomocí genetické inženýrství, nebo potraty. Po staletí bylo pro ženu běžné otěhotnět během života až dvacetkrát. Tenkrát neměli po ruce žádné antikoncepční techniky. V nynější době si můžeme prakticky vybírat kdy a zda vůbec budeme mít děti[8]. S početím souvisí následující těhotenství. Genetické inženýrství dokáže ovlivnit budoucí vývoj plodu. Dostáváme se zde na tenký led velice kontroverzního tématu. Zjistí-li se u plodu vada, budoucí rodiče mají možnosti volby zda potomka přivést na svět či ne[9]. Touha po dokonalosti ale může dosáhnout obludných rozměrů. Touto tematikou se zabývá eugenika. Technický pokrok je vidět také u porodů. Původní porodní báby jsou dnes nahrazeny odborníky (gynekology) a v průmyslové společnosti většina žen rodí v porodnici u specializovaného lékařského týmu[8]. Nejspornější inovací, kterou moderní techniky umožňují je beze sporu potrat. Jedni ho vidí jako ekvivalenci vraždy, druzí jako prevenci před katastrofou.

Dějiny těla[editovat | editovat zdroj]

Pohled na tělo ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku bylo k tělu přistupováno dvojakým způsobem: Na jednu stranu byl význam těla ponižován a tělo bylo „trýzněno a ničeno askezí“, na druhou stranu se také objevují snahy o udržování těla v dobré formě a jeho léčení[10]. Na středověké tělo bylo pohlíženo očima Hippokrata, Galéna, Aristotela a Avicenny - převažoval názor, že srdce je nejdůležitější částí těla, která vše uvádí do pohybu[11]. Tělo bylo ve středověku děleno na tři části - na hlavu jakožto úložiště intelektu a rozumu, na trup se srdcem a na část od pohlaví až ke chodidlům[12]. S nástupem renesanční medicíny se objevují názory, že myšlenky člověka a jeho pocity mohou člověka oslabit natolik, že by mohl kvůli tomuto podlehnout nemoci[13].

Přelom 18. a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 18. a 19. století dochází k výraznému nárůstu vydaných publikací určených k šíření informací o hygieně a zdraví člověka i lidského těla[14]; v rámci těchto publikací vznikala hlavně pojednání určená prostému lidu (tzv. „dietetické příručky“ či „katechismy zdraví“; ty se také snažily o větší sociální a intelektuální vzdělání prostého lidu)[15]. K tomuto dochází, jelikož zdraví člověka bylo tehdy považováno za základní podmínku k individuálnímu štěstí, ale také ovlivňovalo jeho produktivitu, vztah k práci a k státnímu aparátu[15]. Příručky se zabývají nejen poučením o nejčastějších chorobách tehdejší doby, ale také zmiňují témata jako například doporučená životospráva ženy před a po porodu, péče o novorozence a dítě či opatření k první pomoci a resuscitaci[16]. Řeší se také otázka pohybového režimu a odpočinku, pro tehdejší autory pohyb představuje nezbytnou součást každodenní činnosti, není však žádoucí organismus fyzicky přepínat[17]. Již v této době se objevila idea propojenosti disciplíny těla a disciplíny mravní - hygiena, tělesná čistota a sebedisciplína tělesná byla neoddělitelná od morálky a disciplíny duševní. Převažoval také názor, že „nemoc a nemravnost pochází z jednoho zdroje“[18].

Disciplinace těla v rámci školského systému[editovat | editovat zdroj]

Pohled na lidské tělo jakožto na nástroj k disciplinaci člověka lze jasně pozorovat ve školském systému před i po tereziánské reformě. I přesto, že se reformy a snahy osvícenské doby snaží směřovat k ideálu, že výchova a napomínání by měly probíhat výlučně formou verbálního napomínání a poučování[19], ve společnosti stále přetrvává užívání rákosek, ferulí či ponižujících trestů („knihy hanby, černé známky, korunování na osla“)[20]. Podle Michela Foucaulta se v 18. století začíná růst význam „přísnějšího dohledu, kontroly a nápravy“[21]. Vztah k lidskému tělu se proměňuje - předtím bylo tělo bráno jako „místo pro vykonávání trestů“, ale nyní se stává „objektem výcviku“[22].

Proměny vnímání sexuality na přelomu 18. a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku nebyla sexualita uznávána, sex byl určen jen k reprodukci, od 18. století však sexualita přestává být regulována pouze církví, nýbrž stává se celospolečenskou záležitostí[23]. I přesto, že v 19. století podléhá sexualita represím (jako například cenzura, zákazy), v této době se začínají objevovat hnutí pro osvobození tématu sexuality[24]. V roce 1802 vzniká v Anglii Společnost pro potlačování neřesti a do pozornosti se dostává také sexualita mladých lidí, která byla považována za „nebezpečnou“. V zorném poli se také objevují diskuze o jiných sexualitách, toto téma je však v té době odmítáno i liberálnějšími autory[25]. Na druhou stranu se objevují snahy o osvobození napětí okolo tohoto tématu: objevuje se literatura, která podporuje jiné druhy sexuality, informuje o dobové antikoncepci a pohlavních chorobách. V rámci otevřenějšího diskurzu o sexualitě se vymezují kategorie „perverzních slastí“: mezi ně patří hlavně onanie, objevují se publikace, které tuto problematiku prezentují i dětem. Ohled se však bere výhradně jen na masturbaci mužů[26]. Ke konci 19. století již dochází k pomalému ústupu zákazů v oblasti sexuality. Doboví profesoři a autoři (jako například Seved Ribbinga) se vyjadřují k tématům omezování porodnosti, pohlavních chorob či škodlivosti onanie. Navíc dochází k potřebě odlišné sexuální chování diagnostikovat a léčit[27].

Pohled na sexualitu manželky[editovat | editovat zdroj]

Manželka byla považována za „asexuální uchovatelku života“[28]. Od manželek bylo očekáváno pojetí pohlavního aktu jako záležitost určenou výlučně k reprodukci. Manželům byla naopak dovolena četba erotické literatury či návštěva nevěstinců, zasnoubená žena však právo na tyto aktivity neměla[28].

Pedagogizace dětské sexuality[editovat | editovat zdroj]

Poprvé se bere v úvahu existence dětské sexuality. Podle přístupu k tělu jakožto k nástroji určeném pro disciplinaci se objevují názory, že dítěti by normy měly být vštěpované již od raného věku, proto počíná sexuální výchova určená pro mládež[29].

Izolace jako projev disciplinace[editovat | editovat zdroj]

V 19. století dochází k vyšší potřebě oddělování a izolaci lidí, kteří se od většinové populace odlišovaly ať už fyzickými, však nově i psychickými chorobami. K této izolaci dochází již před 19. stoletím, ale osvícenství si klade za cíl poskytnout těmto zdravotně nevyhovujícím osobám lidštější podmínky: místo nelidských kobek a cel se začínají stavět sanatoria, chorobince (např. Krameriovo sanatorium pro nervové choroby v Bubenči, Všeobecná nemocnice na Karlově či Ústav pro duševně choré v Praze)[30]. Významným byl také ústav v Bohnicích, postavený na začátku 20. století. Trendem také začínají být ústavy na venkově[31]. V sanatoriích a nemocnicích pobývaly ženy a také muži: dobové medicíně se již povedlo se odprostit od předsudku psychicky labilní ženy silného stabilního muže[32]. V daných ústavech také dochází k odborným výzkumům[32] a úroveň péče se zlepšuje, některé kruté metody léčby jsou však užívány nadále. Nicméně pacienti jsou léčeni klidem na lůžku, ale i aktivním pohybem venku a přiměřenou prací . Léčba byla však nákladná a tyto instituce často narážely na problém jejich přeplněnosti[33].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 138. 
  2. ↑ a b 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 357. 
  3. ↑ a b 1977-, Soukup, Martin,. Tělo 2.0 : hranice těla a podoby bolesti. Červený Kostelec: [s.n.] 179 s. ISBN 9788074652882, ISBN 8074652882. OCLC 1028225255 S. 15. 
  4. ↑ 1977-, Soukup, Martin,. Tělo 2.0 : hranice těla a podoby bolesti. Červený Kostelec: [s.n.] 179 s. ISBN 9788074652882, ISBN 8074652882. OCLC 1028225255 S. 17. 
  5. ↑ a b 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 358. 
  6. ↑ 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 356. 
  7. ↑ 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 152. 
  8. ↑ a b c 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 141. 
  9. ↑ 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 1049 s. ISBN 9788025708071, ISBN 8025708071. OCLC 847727868 S. 142. 
  10. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 35. 
  11. ↑ I. FIRLOVÁ, P. LUTOVSKÁ, A. SKIPALOVÁ. Příspěvek k léčení moru. Historická demografie. Roč. 11/1987, s. 38. 
  12. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 71. 
  13. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 74. 
  14. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 112. 
  15. ↑ a b Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 115. 
  16. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 118. 
  17. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 120. 
  18. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 129. 
  19. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 130. 
  20. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 135–6. 
  21. ↑ 1926-1984., Foucault, Michel,. Dohlížet a trestat : kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin 427 s. ISBN 8086019969, ISBN 9788086019963. OCLC 45022832 S. 257. 
  22. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 140. 
  23. ↑ 1926-1984., Foucault, Michel,. Dějiny sexuality. I, Vůle k vědění. V Praze: Herrmann & synové 189 s. ISBN 8023850903, ISBN 9788023850901. OCLC 44526499 S. 37. 
  24. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 150–1. 
  25. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 151. 
  26. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 169. 
  27. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 173. 
  28. ↑ a b Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 153. 
  29. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 135. 
  30. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 234–5. 
  31. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 237. 
  32. ↑ a b Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 230. 
  33. ↑ Dějiny těla : prameny, koncepty, historiografie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 261 s., [16] s. obr. příl. s. ISBN 9788074650680, ISBN 8074650685. OCLC 872340559 S. 239. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. (česky)
  • SOUKUP a kolektiv. Tělo 2.0: Hranice těla a podoby bolesti. Červený kostelec: Pavel Mervart, 2017. 184 s. ISBN 978-80-7465-288-2. (česky)
  • M. LENDEROVÁ, V. HANULÍK, D. TINKOVÁ: Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie. Červený kostelec: Pavel Mervart, 2013. 261 s. ISBN 978-80-7465-068-0. (česky)
  • I. FIRLOVÁ, P.LUTOVSKÁ, A.SKIPALOVÁ: Příspěvek k léčení moru. Historická demografie. Roč. 11/1987. s. 38
  • FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení. Slavonice: Dauphin, 2000. 430 s. ISBN 80-86019-96-9
  • FOUCAULT, Michel. Dějiny sexuality I.: Vůle k vědění. Praha: Hermann & synové, 1999. 189 s. ISBN 80-239-1186-4. (česky)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sociologie_těla&oldid=21172802“