Sean B. Carroll

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sean B. Carroll
Sean B. Carroll v pracovně
Narození 17. září 1960 (58 let)
Toledo, Ohio
Alma mater Washington University
Tuftsova univerzita
Povolání vysokoškolský pedagog, evoluční biolog, genetik, molekulární biolog, spisovatel
Zaměstnavatel University of Wisconsin-Madison
Ocenění A.O. Kovalevsky Medal (2008)
Benjamin Franklin Medal (2012)
Citát
“Rád bych je [své děti] vychoval tak, jak jsem byl vychován sám. Chtěl bych, aby se naučili přirozeně, bez úsilí, téměř aniž by o tom věděli, že láska ke krásným věcem, kritickému myšlení, a intelektuální poctivosti, jsou třemi zcela základními ctnostmi. Takto se naučí mít rádi a posuzovat věci sami za sebe. Takto z nich budou opravdoví lidé, takoví, jací tu byli dříve, nebudou poblázněni intelektuálními snoby a politickými darebáky. Budou vědět jak žít nad a mimo století, které se boří stále hlouběji do hanby, lží a hlouposti. Miluji vás, mí drazí, protože vím, že kvůli vám mám některé z ctností, které bych si přál, aby měli i oni.” [1]
Web seanbcarroll.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sean B. Carroll (* 17. září 1960) je profesor molekulární biologie, genetiky a lékařské genetiky na University of Wisconsin–Madison. Studuje vývoj cis-regulačních prvků v regulaci genové exprese v kontextu vývojové biologie, a to s využitím octomilky jako modelového systému. Je výzkumníkem Lékařského institutu Howarda Hughese a od roku 2010 rovněž viceprezidentem pro vědecké vzdělávání na téže instituci.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Carroll studoval na Washingtonské univerzitě v St. Louis, a později obdržel doktorát z imunologie z Tuftsovy univerzity.[2]

Carroll stojí v popředí oboru známého jako evoluční vývojová biologie ("evo-devo"). Je profesorem genetiky, lékařské genetiky a molekulární biologie na University of Wisconsin–Madison, a rovněž vědeckým pracovníkem Lékařského institutu Howarda Hughese.  Dále píše měsíční sloupek pro New York Times nazývaný "Pozoruhodná Stvoření". Je silným obhájcem vedoucí úlohy cis-regulačních prvků v kontextu morfologické evoluce. V roce 2010 byl jmenován viceprezidentem pro vědecké vzdělávání na Lékařském institutu Howarda Hughese.[3] V roce 2012 mu byla předána Medaile Benjamina Franklina za vědy o živém.[4] V roce 2016 potom obdržel Cenu Thomase Lewise udělovanou Rockefellerovou univerzitou.[5]

Přijetí[editovat | editovat zdroj]

Spisovatel píšící o vědě pro The Guardian Peter Forbes nazývá Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné naprosto esenciální publikací a jejího autora za "současně vynikajícího vědce ... a jednoho z našich nejvýznamnějších autorů píšících o vědě". Podle něj se Carrollovi v díle Serengeti Rules (Pravidla Serengeti, česky dosud nevyšlo) podařilo "sjednotit přírodovědu s "tvrdou vědou" genomiky."[6]

Louise S. Meadová ve své recenzi The Making of the Fittest (Stvoření nejzdatnějšího, česky dosud nevyšlo) pro Národní centrum vědeckého vzdělávání poznamenala, že Carroll zprostředkovává "část ohromujících dokladů pro evoluci, které jsou obsaženy v DNA" za použití nejrůznějších liní výzkumu, mezi něž patří například studium úseků DNA, které kódují již nepoužívané gene, a dokladů evolučních změn. Meadová rovněž zdůrazňuje predikční schopnosti evoluční teorie, jak se ukazují například u některých bezkrevných kostnatých ryb z podřádu Notothenioidei (řád Ostnoploutví) z antarktických oblastí, jejichž předchůdci měli haemoglobin, zatímco tyto ryby, které jej v ledových vodách nepotřebují, jej ztratily.[7]

Ve své recenzi knihy Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné pro časopis Artificial Life (Umělý život) H. Douglas Erwin píše, že životní formy od Drosophil po člověka mají mnohem méně genů, nežli mnozí biologové očekávali – v případě člověka jenom nějakých 20 000. "Jak mohou lidé, v té naší rozmanitosti buněčných typů a složitosti neuronů, potřebovat v podstatě stejný počet genů jako moucha, nebo dokonce červ (hlístice Caenorhabditis elegans)?" ptá se Erwin. A vzápětí si sám odpovídá na otázku o "ohromující morfologické rozmanitosti" zvířat pocházející z "natolik omezeného množství genů". Carrolla chválí za "bystrý a nadšený" styl a "vtipné a poutavé" psaní, kterým čtenáře vtáhne do složitostí Hox a PAX-6 genů stejně jako do oslavy Kambrické exploze životních forem, jakož i do mnohého dalšího.[8]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • From DNA to Diversity: Molecular Genetics and the Evolution of Animal Design, with Jennifer Grenier and Scott Weatherbee (2004, Wiley-Blackwell; ISBN 1-4051-1950-0)[9]
  • Endless Forms Most Beautiful: The New Science of Evo Devo and the Making of the Animal Kingdom (2005, W. W. Norton & Company; ISBN 0-393-06016-0) - V překladu jako  Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné, Academia 2010, ISBN 9788020018007)
  • The Making of the Fittest: DNA and the Ultimate Forensic Record of Evolution (2006, W. W. Norton & Company; ISBN 0-393-06163-9)
  • Into the Jungle: Great Adventures in the Search for Evolution (2008, Benjamin Cummings; ISBN 0-321-55671-2)
  • Remarkable Creatures: Epic Adventures in the Search for the Origin of Species (2009, Houghton Mifflin Harcourt; ISBN 0-15-101485-X)
  • Brave Genius: A Scientist, a Philosopher, and Their Daring Adventures from the French Resistance to the Nobel Prize (2013, Crown; ISBN 0-307-95233-9)
  • The Serengeti Rules: The Quest to Discover How Life Works and Why It Matters (2016, Princeton University Press, ISBN 9780691167428)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sean B. Carroll na anglické Wikipedii.

  1. CARROLL, Sean B. Brave Genius: A Scientist, a Philosopher, and Their Daring Adventures from the French Resistance to the Nobel Prize. 2013: Crown ISBN 0307952339. 
  2. Who's Who in America, 2008 Edition, Vol. 1 p. 728
  3. "Sean B. Carroll, HHMI Vice President for Science Education".
  4. "Benjamin Franklin Medal in Life Science".
  5. "Presentation of the 2016 Lewis Thomas Prize to Sean B. Carroll".
  6. Forbes, Peter (23 March 2016).
  7. Mead, Louise S. (2008).
  8. Erwin, Douglas J. (2007).
  9. Cohn, Martin J. (2001).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]