Prozatímní divadlo (Brno)
| Prozatímní divadlo | |
|---|---|
 Prozatímní divadlo v Brně, soudobá rytina | |
| Stát |  Česko |
| Místo | Brno |
| Typ divadla | profesionální divadlo |
| Zaměření | činohra, opera, opereta |
| Zánik | 5. dubna 1882 |
| Zřizovatel | Královské město Brno |
| Budova | |
| Styl | novorenesance |
| Architekt | Ferdinand Fellner |
| Doba výstavby | během tří měsíců v roce 1870 |
| Otevření | 1. ledna 1871 |
| Uzavření | 5. dubna 1882 |
| Demolice | 1882 |
| Další informace | |
| Souřadnice | 49°11′52,8″ s. š., 16°36′21,24″ v. d. |
| Adresa | Brno, Lažanského náměstí |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Prozatímní divadlo (Interimstheater) v Brně byla dočasná budova, v níž hrálo (německé) městské divadlo v mezidobí mezi požárem divadla na Zelném trhu roku 1870 a otevřením nové budovy (nyní Mahenovo divadlo) roku 1882.
Historie německého Prozatímního divadla v Brně[editovat | editovat zdroj]
V podvečer 23. června 1870 vypukl v dosavadním působišti Královského městského divadla na Zelném trhu – nyní Divadlo Reduta – požár, který v krátké době budovu až na obvodové zdi a na Redutní sál zcela zničil.[1] O nahrazení stísněné, nereprezentativní a chátrající budovy městského divadla novostavbou na nově budované brněnské okružní třídě se diskutovalo již delší dobu, nastalá situace si však vyžádala urgentní řešení, a to i s ohledem na zaměstnání početného divadelního personálu.[2]
Zejména tehdejší brněnský starosta Christian d'Elvert naléhal na rychlé obnovení divadelního provozu a na zřízení prozatímní divadelní budovy, dokud nebude možné postavit definitivní reprezentativní divadlo. Městská rada však odmítla financování stavby prozatímního divadla financovat z veřejných prostředků a dala přednost smlouvě se soukromým investorem. Proti návrhu osobního financování stavby od Josefa Esrela Rosenfelda dala přednost smlouvě s konsorciem občanů vedeným Theodorem rytířem von Offermannem, které se zavázalo postavit Prozatímní divadlo do tří měsíců. Podle smlouvy mělo nové divadlo zůstat v majetku konsorcia, město si však vymínilo určitý vliv na jeho provoz. Konsorcium rovněž převzalo vyhořelý areál dosavadního městského divadla a později ho využilo ke komerčním účelům; teprve roku 1909 a trvale od roku 1918 se do Redutního sálu navrátilo činoherní divadlo.[3][4]
Do postavení prozatímní divadelní budovy se pro soubor brněnského divadla našlo dočasné působiště v jízdárně Jezuitských kasáren (zbořeny roku 1904). V tomto tzv. Nouzovém divadle (Noththeater) se hrálo od 14. srpna do 18. prosince 1870.[5]
Pro místo byla po určitém váhání vybrána parcela na okraji Raduitova náměstí v sousedství Zemské sněmovny. Stavbu prozatímního divadla (s průčelím do Lažanského náměstí) zadalo konsorcium bez soutěže třiadvacetiletému architektu Ferdinandu Fellnerovi mladšímu; jeho otec, architekt Ferdinand Fellmer starší (1815–1871), byl autorem několika divadelních staveb. Z důvodu nedostatku času Fellmer mladší z velké části převzal otcovy plány pro vídeňské Divadlo na nábřeží Františka Josefa (známého jako Treumannovo divadlo), jež bylo postaveno roku 1860 a zničeno požárem roku 1863. Stavbu realizovala Vídeňská stavební společnost (Wiener Baugesellschaft) za účasti stavitele Josefa Arnolda.[2][6] Offermannem původně plánované náklady 60 000 zlatých[7] v konečné fázi dosáhly dvojnásobku[2].
Stavba proběhla ve stanoveném termínu a 1. ledna 1871 mohla být otevřena zahajovacím veršovaným proslovem ředitele Adolfa Franckela a představením Mozartova Dona Juana.[8] Stavba byla postavena v prostém a úhledném novorenesančním stylu a pojala až 1600 diváků; návštěvníci oceňovali její prostornost oproti starému divadlu.[2][8]
Po umělecké stránce nebylo desetiletí působení brněnského městského divadla v prozatímní budově příliš úspěšné.[9] Jako dříve bylo pronajímáno ředitelům-podnikatelům, kteří se rychle střídali (do 1875 Adolf Franckel, 1875–1876 Heinrich Hirsch, 1876–1879 Ignatz Czernits, 1879–1881 Dominik Klang, 1881–1882 C. J. von Bertalan). V repertoáru dominovala v tomto období opereta; operní a činoherní repertoár vykazoval málo hodnotné soudobé tvorby. Kritika vytýkala divadlu nedostatek vedení a plánovitosti, které nedokázaly nahradit ani některé vynikající herecké či pěvecké výkony, a obecenstvo svou nespokojenost s klesající úrovně divadla projevilo povážlivým poklesem návštěvnosti;[10] moravský zemský místodržitel Karl baron Korb von Weidenheim 15. října 1881 při představení frašky Er will nicht sterben dokonce zemřel.[11] Rovněž po hospodářské stránce se divadlu nevedlo dobře: všichni ředitelé hospodařili se ztrátou a ředitel Klang dokonce skončil předčasně bankrotem.[12] Jedním z důvodů bylo, že divadelní správě odpadly příjmy z Redutního sálu (jenž zůstal v majetku stavebního konsorcia) i případné příspěvky z městského rozpočtu a navíc musela Offermannovu konsorciu odvádět 5000 zlatých ročně za nájem divadelní budovy.[8][9]
Popudem k vyřešení otázky definitivního divadla bylo pro městskou samosprávu v čele se starostou Gustavem Winterhollerem zpráva o požáru operního divadla v Nice 23. března 1881, při kterém zemřelo na dvě stě lidí (koncem téhož roku navíc došlo k ještě tragičtějšímu požáru vídeňského divadla Ringtheater). Brno zavedlo pro divadla přísnější požární předpisy, přičemž mj. zakázalo další česká představení v Besedním domě a urychlilo odstavení Prozatímního divadla.[13][14] Svou roli hrály i nacionální důvody, neboť počátkem roku 1881 bylo založeno Družstvo českého národního divadla v Brně a hrozilo vybudovat městskému divadlu konkurenci. Historik brněnského německého divadla Gustav Bondi roku 1925 o okolnostech stavby nového divadla psal „Češstvo již začalo hlodat na osvědčených pilířích němectví a prosadilo se poznání, že je třeba všemi prostředky pracovat na udržení německosti našeho města a že vedle školy a domova musí jako nejúčinnější a nejužitečnější obrana přistoupit divadlo, totiž divadlo jako národní bašta.“[15] Novou divadelní budovu se město rozhodlo vystavět vlastním nákladem a navíc převzít správu divadla, dosud pronajímaného jednotlivým ředitelům, do vlastních rukou. Vybudováním nového divadla opět v novorenesančním slohu byl i tentokrát pověřen Ferdinand Fellner, respektive jeho firma Fellner a Helmer, a stavba trvala od července 1881 do října 1882.[16]
Posledním představením v brněnském Prozatímním divadle byla 5. dubna 1882, před začátkem velikonoční přestávky, tragédie Friedricha Halma: Griseldis.[11] Následně bylo Prozatímní divadlo strženo. 14. listopadu 1882 pak byla nová budova Královského městského divadla otevřena slavnostním programem, který začal Beethovenovou ouverturou Die Weihe des Hauses a vrcholil Goetheho činohrou Egmont.[17]
České prozatímní divadlo v Brně[editovat | editovat zdroj]
Jako Prozatímní divadlo, plným názvem České prozatímní národní divadlo v Brně, se označovalo ve své první fázi divadlo ve Veveří ulici určené pro stálé divadlo české menšiny (nynější Národní divadlo Brno). Vzniklo přestavbou restaurace U Marovských s tančírnou Orfeum roku 1884. Umístění, jež bylo původně zamýšleno jako provizorní, se stalo trvalým a po dalších stavebních úpravách v roce 1894 se už divadlo ze svého označení přívlastek „prozatímní“ vypustilo. Tato budova byla zbořena roku 1952.[14]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ RILLE, Albert. Aus dem Bühnenleben Deutsch - Oesterreichs: Oesterreichs: die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734-1884). Brno: W. Burkart, 1885. 225 s. Dostupné online. S. 168–169. (německy)
- ↑ a b c d PURKERT, Jan. Databáze divadel – Prozatímní divadlo [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2020-04-26]. Dostupné online.
- ↑ KOHOUTKOVA-GABRHELÍKOVÁ, Kateřina. Databáze divadel – Divadlo Reduta [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2020-04-26]. Dostupné online.
- ↑ Rille, c. d., s. 169-171.
- ↑ Rille, c. d., s. 170.
- ↑ Rille, c. d., s. 170-171.
- ↑ Rille, c. d., s. 169.
- ↑ a b c Rille, c. d., s. 171.
- ↑ a b BONDI, Gustav. Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600-1925. Brno: Verlag des Deutschen Theatervereines, 1924. 224 s. Dostupné online. S. 18. (německy)
- ↑ Rille, c. d., s. 171-172.
- ↑ a b Rille, c. d., s. 186.
- ↑ Rille, c. d., s. 183.
- ↑ Rille, c. d., s. 186-187.
- ↑ a b KOHOUTKOVA-GABRHELÍKOVÁ, Kateřina. Databáze divadel – Divadlo na Veveří [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2020-04-26]. Dostupné online.
- ↑ Bondi, c. d., s. 21.
- ↑ Rille, c. d., s. 187, 195.
- ↑ Rille, c. d., s. 196.