Projevy emocí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Emoce jsou jedním z hlavních subjektivních projevů stavu naše mysli. Stavu naše mysli z toho důvodu, že emoce jako taková vzniká v mozku.[1] Emoce je například štěstí, smutek, hněv atd. Antonio R. Damasio definuje pojem emoce jako „uspořádaný soubor chemických a neurálních odpovědi mozku na emočně kompetentní podnět“. Každý člověk prožívá odlišně naprosto stejný vjem, např. první jedinec projeví neúspěch u zkoušky výbuchem vzteku a zlostí, kdyžto druhý projeví pouze lítost a zklamaní.[2] Ještě větší rozdíly, v projevu emoci, můžeme pozorovat napřič kulturami. Říhnutí u jídla v některých kulturách je projevem pozitivní reakce na chuť jídla, projevem vyjádření spokojeností s konzumovaným pokrmem. V jiných kulturách ovšem stejné říhnutí by evokovalo negativní emoce.

Rozeznávání emocí[editovat | editovat zdroj]

Přes rostoucí zájem o emoce a emoční inteligenci v posledních dvou desetiletích jsou globální mezery v chápání a zvládání emoci překvapivé. Pouze 36 procent testovaných lidí bylo schopno přesně definovat své emoce ve chvíli, kdy se projevily. To znamená, že dvě třetiny z nás jsou typicky ovládány emocemi, aniž by je zatím dokázaly rozpoznat a využit ve svůj prospěch.[3]

Emoce ženy vs. muži[editovat | editovat zdroj]

Častým důvodem k udělování nálepek k emocím je příslušnost k mužskému či ženskému pohlaví. Taková zobecnění navěsila na ženy cedulky od „slušnějšího pohlaví“ až po „nadměrně emocionální“ a na muže všechno možné od „citově rezervovaných“ po „explozivní“. Ve skutečností je pravda někde jinde. Ženy mají v průměru o čtyři body vyšší skóre emoční inteligence než muži. Tento rozdíl dostatečně ospravedlňuje tvrzení, že ženy při využití emocí ve svůj prospěch obecně projevují (nezaměňovat s tím, že je automaticky mají) více dovedností. Ženy převyšují muže, ve třech ze čtyř dovedností emoční inteligence, včetně sebeovládání, sociálního uvědomění a řízení vztahů. Sebeuvědomění je jedinou dovedností, u níž jsou skóre u obou pohlaví stejná. Největší rozdíl je v řízení vztahů, kde ženy dosahují o 10 bodů více než muži.[3]

Sociální funkce emocí[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska skupinové dynamiky se o emocích předpokládá, že pomáhají jedinci definovat skupinové hranice a identifikovat členy skupiny. Kolektivní extáze může dát členům skupiny pocikomunitní identity]], zatímco strach, nenávist a znechucení vůči nečlenům skupiny může více vymezovat skupinové hranice. V souladu s těmito spekulacemi se při experimentální indukci strachu ze smrti ukázalo, že vnitroskupinová solidarita a odmítání nečlenů se zvýšilo. Sociální úzkost navíc motivuje jedince k tomu, aby se vyhýbali chování, které by se vzdávalo normám skupiny strach „z nepřítele“ je velmi dobře znám pro zvyšování soudružností skupin a manipulaci veřejného mínění (viz hledání „obětního beránka“ mimo většinovou společnost při ekonomické recesi: za problémy nemůžeme „my“, ale „oni“.[2] Ze stejného důvodu také reaguji odlišně různé kultury na stejný vjem. Nemusí se jednat o ekonomickou recesí, ale jakýkoliv jiný podnět pro projev názoru. Jako příklad může posloužit kauza karikatur proroka Mohameda publikované v dánském deníku Jyllands-Posten 30. září 2005. Kdy po následných protestech muslimů po celém světě přišlo o život nejméně 139 lidí, několik redakci a ambasad bylo vypáleno. Osobní důsledky postihli rovněž šéfredaktora deníku France Soira, který přišel kvůli nepokojům o práci. Vyústění celé situace skončilo tím, že několik muslimských redakci vyhlásilo soutěž v psaní a kreslení „humorných“ článků na adresu křesťanského světa. Tyto kroky vzbudily u Evropanů „pouze“ vlnu solidarity a podporu Dánska a zboží dováženého z Dánska, nikoliv však oběti na životech. Celou tuto situaci vystihuje výrok šéfredaktora Charlie Hebdo, který karikatury uveřejnil rovněž ve Francouzském listě. „Je svoboda tisku provokace? Zveřejňujeme karikatury o všech a každý týden. Když to ale uděláme s prorokem, je to nazýváno provokace. Pobouření tak vzniká pouze u těch, kteří pobuřování chtějí byt“.

Mezikulturní shoda projevů emocí[editovat | editovat zdroj]

Někdy se setkáváme s jevem, kdy v naprosto odlišných kulturách vidíme znaky prožití stejných emoci při působení stejných podnětů. Jinak řečeno pokud stejné událostí vyvolají stejné emoce v různých kulturách můžeme mluvit o mezikulturní shodě či blízkostí. Ta nastává v poslední době díky efektu zvaném globalizace. V dnešní době celý svět, až na malé výjimky, je ovlivněn externími podněty. Malé výjimky tvoří některé kmeny v džungli střední Afriky, které žiji v naproste izolaci od okolního světa. Proto k mezikulturní shodě dochází a bude docházet čím dál častěji. Největší rozmach zaznamenává globalizace v posledních dvaceti letech. Je to ovlivněno zejména rychlostí přenosů informaci a celkové přeměny sdílení informaci do digitální podoby.[4] Tento proces má ovšem i negativní vlivy. Jako příklad nám poslouží přílišná odlišnost některých kultur, která se projevuje jako nestabilita v určitých zemích. Typickým příkladem jsou přistěhovalci v západní Evropě. Přistěhovalci se sdružuju do skupin a vytvářejí své vlastní území v jíž zabudovaném světě. Okolní většina reaguje na tyto skupiny negativně a tak vznikají nepokoje mezi „starousedlíky“ a přistěhovalci. Funguje to ale i obráceně, kdy obyvatele západních zemi se stěhuji za obchodními příležitostmi na dálný východ a mění tak konzervativní Islámskou společnost. Jako příklad můžeme uvést Istanbul. Bývaly Konstantinopol, který je považován za kolébku civilizace, prošel v posledních dekádách velkými změnami. Dříve silně náboženské město a jeho obyvatele přebírá nové zvyky a trendy ze západního světa. Mladé ženy chodí čím dál tím více odhalené a muži konzumuji alkohol v daleko větším množství než kdy dřív. Dříve by toto chování vyvolávalo u kolemjdoucích emoce znechucení a opovržení a dnes můžeme pozorovat pouze známky závisti, případně souhlasu s novým moderním trendem.[4]

Kulturní determinanty emocí[editovat | editovat zdroj]

Stejný význam má slovní spojení kulturní determinanty citů, neboť kultura determinuje především vývoj nových obsahů (modalit) cítění a fyziologickým složkám emocí vyhrazuje spíše jen podmínky jejich projevů (např. kdy je vhodný a kdy nevhodný smích, kdy muži smí plakat apod.). Kultura vytvořila nejen nové city, ale staré emoce také nově interpretovala, přičemž v různých kulturách tomu bylo různě, stejně jako v téže kultuře v různých dobách. Příkladem je stud, ale pokud se týká intimních částí těla, existuje v různých kulturách různá míra přípustného obnažování.[5]

Projevy emocí v interkulturním měřítku a její budoucnost[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství a Islám, západní a východní civilizace. Mezi těmito kulturami vždy byly a vždy budou určité rozdíly v projevech emoci. V globálním měřítku, se ale rozdíly postupně snižuji. Nelze s přesností určit jak bude vypadat civilizace 21. století v budoucností – zda se planeta země spojí v jeden obrovský národ, nebo se rozpadne na ještě víc států než současných 193 nezávislých států uznaných organizaci spojených národů. Ale dokud člověku zůstane svoboda projevů a biologický počítač v hlavě (mozek), můžeme nadále pozorovat zajímavé odchylky v chování každého jedince, ať už pochází odkudkoliv.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stuchlíková, I. (2007). Základy psychologie emoci. Vyd. 2. Praha: Portál.
  2. a b Damasio, A. (2005). Descartes' Error: Emotion, Reason, and the Human Brain. Iova: Penguin Books.
  3. a b Bradberry, T., Greavesová, J. (2005). The emotional intelligence quick book. New York: Fireside.
  4. a b Eysenck, M. W. (2004). Psychology and international perspective. East Sussex: Psychology press Ltd.
  5. Nakonečný, M. (2012). Emoce. Praha: Triton.
  6. Nakonečný, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Academia.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Keleman, S. (1985). Emotional anatomy. California: Center Press.
  • Le Roch, P. (2007). Emoční inteligence. Přehled základních přístupu a aplikaci. Vyd. 1. Praha: Portál.
  • Förster, J. (2008). Přehled dějin reflexe psychologie osobnosti v našich zemích. Praha: Academia.
  • Gragomirecký, A. (2005). Teorie osobnosti. Praha: Stratos.
  • Gumminsová, D.D. (1995). Záhady experimentální psychologie. Co psychologové zjistili o myšlení, citech a chování člověka. Vyd. 1. Praha: Portál.