Procopius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o římském uzurpátorovi. O byzantském historikovi pojednává článek Prokopios z Kaisareie.
Procopius
Procopius siliqua - RIC 013e.jpg
Narození 325
Kilíkie
Úmrtí 27. května 366 (ve věku 40–41 let)
Thrákie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Procopius (kolem 326 – 27. května 366) byl římský uzurpátor, jenž v letech 365 až 366 vedl povstání proti císaři Valentovi.

Život[editovat | editovat zdroj]

Procopius se narodil někdy okolo roku 326 v Kilíkii. Třebaže jména jeho rodičů nejsou známa, pocházel z významné rodiny a z matčiny strany byl spřízněn s císařem Julianem.[1] Za Constantia II. působil jako notarius a v roce 358 se v této funkci zúčastnil poselstva vyslaného k sásánovskému dvoru v Persii.[2] Později sloužil jako tribun, a když se po Constantiově úmrtí ujal vlády Julianus, povýšil do hodnosti komita.[1]

Během tažení proti perské říši podniknutém v roce 363 Julianus postavil Procopia a Sebastiana do čela 30 000 mužů, s nimiž měli střežit horní Tigris.[3] Posléze se měli spojit s arménským králem Arsakem a vytáhnout na jih, do Asýrie. Podle nepříliš věrohodné pověsti měl tehdy Julianus obdařit Procopia nachovým pláštěm a pro případ své smrti mu přikázal, aby se chopil moci.[4] O několik měsíců později Julianus v Persii zemřel, načež ustupující římské vojsko zvolilo za císaře Joviana.

Prameny se poněkud rozcházejí v dalším líčení Procopiova počínání. Ammianus Marcellinus se zmiňuje o tom, že měl za úkol pochovat Julianovy ostatky v Tarsu.[5] Jakmile to zařídil, ze strachu o svůj život odešel do ústraní a skrýval se v Chalkedonu, odkud docházel do Konstantinopole.[6] Zosimos naproti tomu uvádí, že po nástupu Joviana na trůn se odebral k císaři, jemuž odevzdal roucho darované mu Julianem.[7] Císař poté Procopia na vlastní žádost propustil ze svých služeb a dovolil mu pobývat s rodinou na statcích v kappadocké Kaisareii.[7] Nedlouho nato přešla vláda na bratry Valentiniana I. a Valenta, kteří neprodleně vyslali své lidi, aby Procopia zadrželi.[8] Procopius je ale dokázal přelstít, unikl k Černému moři a přeplavil se na Taurský Chersonésos. Protože stále trpěl obavou, že bude vydán svým pronásledovatelům, rozhodl se odcestovat do Konstantinopole.[8]

Poté, co východní císař Valens opustil Konstantinopol a zamířil do Sýrie, Procopius využil příležitosti, příslibem odměn si naklonil vojáky dvou legií nacházejících se právě ve městě a s jejich přispěním se 28. září 365 prohlásil za císaře.[9] Záhy obsadil senát a vstoupil do císařského paláce, přičemž vsadil do vězení pretoriánského prefekta Nebridia a městského prefekta Caesaria, které nahradil vlastními přívrženci.[10] Z Thrákie získal další vojenské sbory a veliteli své armády ustavil Gomoaria a Agilona, někdejší vysoké důstojníky pod Constantiem.[11] Na Procopiovu stranu se přidala řada jedinců zastávajících důležité posty za Juliana a Constantia, nespokojených s novým režimem.[12] Procopius se ostentativně dovolával své příslušnosti ke konstantinovské dynastii, vůči níž byla dosud pociťována značná oddanost.[13] Před vojáky proto nosíval v náručí malou Constantiovu dceru a podpory se mu dostalo i od její matky Faustiny, vdovy po císaři.[14]

Valens se dozvěděl o uzurpaci v hlavním městě při zastávce v Kappadokii, kvůli čemuž se odebral do Galatie.[15] Proti Procopiovi vyslal napřed dvě legie, avšak ty od něho odpadly a připojily se k uzurpátorovi.[16] Několik Procopiových stoupenců mezitím vyrazilo do Illyrika s mincemi nesoucími portrét nového císaře. Tamější vojenský velitel Equitius, dosazený Valentinianem, je popravil a zablokoval přístupy z Thrákie na západ.[17] Valentinianus přesto odmítl zasáhnout ve prospěch svého bratra, neboť jeho síly byly plně vázány na Rýně.[18] Valens se ještě před koncem roku pokusil obsadit Nikaiu a Chalkedon, nalézající se v držení Procopia, nicméně jen stěží vyvázl z hrozící pohromy.[19] Donucený vydat uzurpátorovi Bithýnii, vrátil se zpět do Ankyry, kde k němu dorazily posily z Orientu.[20] Procopiovi vojáci pak oblehli a dobyli udatně bráněný Kyzikos.[21] Uzurpátor usiloval o zvětšení své vojenské moci a dožadoval se pomoci Gótů, sídlících severně od Dunaje, jimž připomínal jejich smlouvu s Konstantinem.[22]

V průběhu zimy Valens shromáždil početné vojsko, s nímž na jaře 366 přitáhl k Pessinúntu.[23] Po zajištění tohoto města posádkou se vypravil proti Gomoarovi do Lýdie, kam ho doprovázel také letitý a mimořádně vážený Arbitio, bývalý konzul a Constantiův magister militum.[24] Autorita starého vojevůdce nahlodala loajalitu Gomoarových mužů v bitvě u Thyateiry (dnešní Akhisar), načež i se svým velitelem přeběhli do císařova tábora.[25] Valens, posílený tímto přesvědčivým úspěchem, zamířil do Frýgie, kde se srazil s uzurpátorovými silami v bitvě u Nakoleie.[26] Střetnutí rozhodla dezerce Procopiova velitele Agilona, jehož příkladu následovali mnozí vojáci.[27] Procopius se pokusil vyhledat útočiště v okolní krajině, ale jeho průvodci ho náhle spoutali a přivedli k Valentovi. Podle Ammiana byla Procopiovi setnuta hlava a smrt stihla i oba muže, kteří ho zradili.[28] Sokrates a Sozomenos popisují Procopiovu popravu tak, že kati přivázali jeho nohy ke dvěma sehnutým stromům. Když stromy uvolnili, roztrhly uzurpátora na dvě části.[29] Jako datum jeho smrti se uvádí 27. květen 366.[30]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ammianus Marcellinus XXVI.6.1.
  2. Ammianus Marcellinus XVII.14.3.
  3. Ammianus Marcellinus XXIII.3.5.
  4. Ammianus Marcellinus XXIII.3.3, XXVI.6.2.
  5. Ammianus Marcellinus XXV.9.2.
  6. Ammianus Marcellinus XXVI.6.5.
  7. a b Zosimos IV.4.
  8. a b Zosimos IV.5.
  9. Ammianus Marcellinus XXVI.6.14-18; Potter (2004), s. 522.
  10. Ammianus Marcellinus XXVI.7.4-5.
  11. Ammianus Marcellinus XXVI.7.4.
  12. Potter (2004), s. 523.
  13. Ammianus Marcellinus XXVI.6.14.
  14. Ammianus Marcellinus XXVI.7.10.
  15. Ammianus Marcellinus XXVI.7.2.
  16. Ammianus Marcellinus XXVI.7.17.
  17. Ammianus Marcellinus XXVI.7.11-12.
  18. Ammianus Marcellinus XXVI.5.12-13.
  19. Ammianus Marcellinus XXVI.8.3.
  20. Ammianus Marcellinus XXVI.8.4.
  21. Ammianus Marcellinus XXVI.8.11.
  22. Ammianus Marcellinus XXVI.10.3, XXVII.5.1; ZsmsIV.7.
  23. Ammianus Marcellinus XXVI.9.1.
  24. Ammianus Marcellinus XXVI.9.4-5.
  25. Ammianus Marcellinus XXVI.9.6.
  26. ZosimosIV.8.
  27. Ammianus Marcellinus XXVI.9.7.
  28. Ammianus Marcellinus XXVI.9.9-10.
  29. Sozomenos VI.8; Sokrates Scholastikos IV.5.
  30. Sokrates Scholastikos IV.9.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AMMIANUS, Marcellinus. Dějiny římské říše za soumraku antiky. Praha: Arista: Baset, 2002. ISBN 80-86410-26-9
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
  • POTTER, David S. The Roman Empire at Bay AD 180-395. London: Routledge, 2004. ISBN 0-203-40117-4
  • SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha. Ústřední církevní nakladatelství, 1990
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]