Přeskočit na obsah

Povstání knížete z Ning

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Povstání knížete z Ning
Tažení rebelů a Wang Jang-mingovy armády
Tažení rebelů a Wang Jang-mingovy armády
Trvání10. července – 20. srpna 1519
Místoprovincie Ťiang-si a Jižní metropolitní území v říši Ming
PříčinyAmbicióznost Ču Čchen-chaoa, knížete z Ning, a jeho obava z postihu za nezákonnosti
VýsledekPorážka vzpoury, smrt knížete
Strany
Ču Čchen-chao, kníže z Ning říše Ming
Velitelé
Ču Čchen-chao, Li Š’-š’, Liou Jang-čeng Wang Jang-ming, Wu Wen-ting, Čang Wen-ťin
Síla
70–80 tisíc mužů přes 33 tisíc vojáků (Wang Jang-ming a Wu Wen-ting), tisíce vojáků (Čang Wen-ťin)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Povstání knížete z Ning (čínsky v českém přepisu Ning-wang č’-luan, pchin-jinem Níngwáng zhīluàn, znaky zjednodušené 宁王之乱, tradiční 寧王之亂) je označení pro vzpouru Ču Čchen-chaoa, knížete z Ning, proti vládě mingského císaře Čeng-te. Povstání s centrem v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si, začalo 10. července a zhroutilo se 20. srpna 1519, kdy kníže z Ning padl do zajetí vládní armády vedené velkým koordinátorem sün-fu jižního Ťiang-si Wang Jang-mingem.

Ambiciózní Ču Čchen-chao toužil po získání moci, snažil se ovládnout domovskou provincii Ťiang-si, pomocí příznivců u dvora nabízel svého syna bezdětnému císaři Čeng-temu jako korunního prince. V létě 1519 agenti knížete z Ning už nebyli schopni jeho nezákonnosti skrývat před císařem a kníže se z obavy před zatčením otevřeně vzbouřil. Plánoval shromáždění armády a tři dny po začátku povstání vytáhnout na Nanking, vedlejší hlavní město říše Ming, dosáhnout jej o pět dní později a oficiálně nastoupit na trůn.

Plán vzbouřenců selhal. Wang Jang-ming, velký koordinátor sün-fu a tedy nejvýše postavený úředník v provincii, na počátku vzboury rebelům šťastně unikl a z Ťi-anu na jihu Ťiang-si organizoval odpor, shromažďoval armádu a snažil se znejistit povstalce podsouváním falešných zpráv. Kníže kvůli obavám vzbuzeným Wang Jang-mingovou psychologickou válkou oddaloval zahájení pochodu na Nanking a z Nan-čchangu vyrazil na sever až 27. července. Wang Jang-ming zatím shromáždil oddíly prefektů a okresních správců z velké části Ťiang-si, vytáhl na Nan-čchang a 14. srpna ho snadno obsadil. Navrátivší se armádu rebelů Wang Jang-mingovo vojsko rozdrtilo ve třídenní bitvě na jezeře Pcho-jang severně od Nan-čchangu, kníže v bitvě padl do zajetí.

Na zprávu o povstání císař Čeng-te reagoval cestou z Pekingu na jih v doprovodu armády. Do Nankingu dorazil až v lednu 1520. Z Nankingu zorganizoval vyšetřování vzpoury, které se táhlo do konce roku 1520 a skončilo popravami nejdůležitějších účastníků povstání i jejich příznivců u dvora; knížeti bylo dovoleno spáchat sebevraždu. Už v září 1520 se císař vydal zpět do Pekingu, během cesty zpět na sever onemocněl a po několika měsících na jaře 1521 zemřel.

Kníže z Ning

[editovat | editovat zdroj]
Mapa mingské Číny, vyznačena hlavní města říše a provincií a cesty z metropolí do hlavních měst provincií
Hlavní města provincií Říše Ming, včetně Nan-čchangu, sídla knížete z Ning, a cesty spojující je s metropolemi státu

Ču Čchen-chao, kníže z Ning, byl členem jedné z vedlejších větví dynastie Ming. Sídlil v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si. Veden ambicemi a touhou po velikosti se snažil o získání moci a vlivu.[1][2] Za tímto účelem zprvu uplácel Liou Ťina (v letech 1507–1510 fakticky řídícího pekingskou vládu), po Liouově pádu byli jeho hlavními přímluvci ve vládě říše Ming císařův oblíbený hudebník Cang Sien,[1] ministr vojenství Lu Wan a velitel gardy „ve vyšívaných uniformách“ Čchien Ning.[1][2] Jejich prostřednictvím získal povolení ke zřízení osobní gardy[1] a pravomoc nad místními vojenskými posádkami a členy císařského rodu.[3]

Budoval si vlastní ozbrojenou moc z místních „silných mužů“ (pro úřady banditů).[3] Místní úředníci si stěžovali na chování knížete – zabírání půdy, vymáhání daní, zastrašování úředníků,[1] přisvojování si panovnických výsad (jako označování svého sídla za císařský palác a sebe za vládce). Zejména po roce 1514 vzrostl počet stížností na chování knížete jak od místních úředníků, tak od kontrolních úřadů v Nankingu, vedlejším hlavním městě.[4] Přestože jinak byla knížata přísně trestána i za malichernosti, jeho chování bylo přehlíženo.[3] Zastrašil místní úřady, kdo se mu otevřeně postavil, byl zabit, případně jeho pekingskými spojenci obviněn ze zločinů a odstraněn.[5]

Mezi příslušníky místní džentry podporující knížete byli nejdůležitějšími Li Š’-š’ (李士實) a Liou Jang-čeng.[6] Li Š’-š’ byl úředníkem na odpočinku, který na vrcholu kariéry vedl[pozn. 1] kontrolní úřad. Byl i uznávaným znalcem válečnictví, stylizujícím se do role slavných válečníků Ťiang C’-jaa, Ču-ke Lianga a Kchung Minga, navíc se spříznil s knížetem skrze sňatek jejich dětí. Liou Jang-čeng sice neuspěl u úřednických zkoušek, ale byl vážen pro své literární schopnosti a znalost vojenství.[7]

Kníže z Ning zkoušel nenásilnou cestu získání moci: císař Čeng-te byl bezdětný a tak kníže na jaře 1516 uplatil Čchien Ninga a další, aby povolali jeho nejstaršího syna do Pekingu jako kandidáta na korunního prince. Iniciativa neměla úspěch.[8]

Poté se orientoval na ozbrojené povstání.[8] Jeho lidé najímali uprchlíky, zloděje a bandity z širokého okolí a usazovali je v horách u Nan-čchangu.[9] Ozbrojené skupiny v jeho službách plenily venkov, což mu přinášelo dodatečné příjmy. Prostředky získával i zabíráním jezer a dalšího veřejného majetku, zneužíváním lokální dominance v obchodu solí a pepřem, prodejem státní rýže.[9] Velké sumy takto získaných peněz poslal domorodým náčelníkům v horách jižního Ťiang-si a jihozápadního Fu-ťienu a také v Kuang-si, aby získal jejich vojsko, obávané „vlčí smečky“. Shromažďoval materiál pro výrobu zbraní, zbroje a vojenských potřeb.[9][pozn. 2]

Jeho ozbrojenci byla roku 1518 napadena dokonce i domácnost bývalého velkého sekretáře Fej Chunga, nyní žijícího na východě Ťiang-si. Po Fejově stížnosti vláda vyslala do Nan-čchangu Sun Sueje,[pozn. 3] kterého jmenovala velkým koordinátorem sün-fu (vojenským guvernérem nadřízeným místním úřadům) s úkolem potlačit násilnosti. Sun Suej téhož roku zajal skupinu banditů a uvěznil je v Nan-čchangu.[8] Kníže z obavy z jejich výpovědí přikázal svým vojákům vtrhnout do města a vysvobodit vězně.[11][12] Ke všemu ještě region postihly povodně; úřady pak ztrácely kontrolu nad venkovem.[11] Na jaře 1519 už Sun Suej psal sedmou zprávu o zradě a rebelii knížete. Bez odezvy; jeho zprávy totiž zadrželi agenti knížete.[6] Zatím se kníže zdržoval otevřeného povstání v naději, že se záležitost s korunním princem obrátí v jeho prospěch.[11]

Povstání

[editovat | editovat zdroj]

Obrat císaře proti knížeti

[editovat | editovat zdroj]
Mladý muž ve slavnostní široké žluté róbě s vyšitými draky v kruzích, s černým turbanem, sedící na trůnu (který za doširoka rozprostřeným oděvem téměř není vidět).
Císař Čeng-te (vládl 1505–1521) na trůnu ve slavnostní róbě

Císař Čeng-te si problém s knížetem začal uvědomovat až v létě 1519. V letech 1517–1519, když císař cestoval po severním pohraničí, Čchien Ning, zůstávající v Pekingu a spolupracující s knížetem od roku 1513, mohl před panovníkem zastírat problém. Ale po císařově návratu do Pekingu na jaře 1519 císařův oblíbenec a generál pekingské posádky Ťiang Pin a jeho spojenci pochopili nebezpečnost situace.[11] Vznikla aliance Ťiang Pina, velkého sekretáře Jang Tching-chea a vysoce postavených eunuchů Čang Junga a Čang Čunga, která obrátila císaře proti knížeti, Čchien Ningovi a Cang Sienovi.[13]

Císař zahájil debatu s velkými sekretáři o knížeti.[14] Jang Tching-che, ve snaze vyhnout se otevřenému konfliktu, navrhl vyslat ke knížeti komisi vysokých úředníků, která mu doporučí změnit chování na řádné s tím, že dosavadní přestupky císař milostivě přejde. Knížecí agenti však poslali do Nan-čchangu (mylnou) poplašnou zprávu o chystaném zatčení knížete.[13]

Zahájení povstání

[editovat | editovat zdroj]

Knížete zpráva zastihla na banketu pořádaném u příležitosti jeho narozenin; přerušil ho a po poradě s důvěrníky se rozhodl otevřeně se vzbouřit.[15] Na druhý den ráno, 10. července 1419, se nančchangští hodnostáři, kteří přišli vzdát knížeti čest, ocitli v moci jeho ozbrojenců.[16] Oznámil jim, že Čeng-te je podvrženec nepocházející z císařského rodu a císařovna vdova přikázala zbavit ho trůnu. Koordinátor Sun Suej a kontrolní komisař Sü Ta požadovali ukázat císařovnin dekret; když se jim ho nedostalo, prohlásili knížete za zrádce – a byli popraveni.[14] Ostatní se podřídili, nicméně prakticky všichni vysocí úředníci byli uvězněni.[17]

Místa v provincii Ťiang-si významná pro povstání knížete z Ning:
– města obsazená povstalci;
kurziva – města napadená povstalci;
– Feng-čcheng, město, kde se Wang Jang-ming dozvěděl o povstání;
– města, ze kterých Wang Jang-ming sebral vojsko.

Kníže zahájil shromažďování armády s tím, že za tři dny vyrazí na Nanking. Povolal bandity z hor, zmobilizoval vojsko a poslal na sever po řece předvoj osmi tisíce mužů na 200 lodích. Předvoj obsadil dvě sídla prefektur: Nan-kchang (po dvou dnech) a Ťiou-ťiang (po dalších dvou dnech). Úředníci vždy utekli, města byla vyloupena, načež povstalci se střídavými úspěchy útočili na okresní města obou prefektur.[18][19]

Mobilizace knížecích vojsk probíhala také se střídavými úspěchy, vojenští rolníci se do služby nehrnuli a někteří okresní přednostové emisary knížete zabili. Nicméně během dvou dnů kníže dokázal v Nan-čchangu shromáždit kromě 8 tisíc mužů své osobní gardy a dvou nančchangských pluků také cca 25 tisíc ozbrojenců složených z banditů a zmobilizovaných obyvatel Nan-čchangu, plus 2 tisíce muzikantů a tuláků vedených hudebníkem Čchin Žungem a další menší skupiny.[20] Kníže vytiskl tisícovku exemplářů provolání k lidu osvětlující důvody povstání. Přízeň lidu se snažil získat i osvobozením od roboty a daní.[21]

Wang Jang-ming mate a zdržuje povstalce

[editovat | editovat zdroj]

Kníže původně plánoval vyrazit tři dny po začátku povstání, dosáhnout Nanking o pět dní později a pak oficiálně nastoupit na trůn.[22] Plán však nedodržel. Zahájení pochodu oddaloval kvůli obavám vzbuzeným Wang Jang-mingovou psychologickou válkou.[23]

Wang Jang-ming byl v té době velký koordinátor sün-fu s titulem náměstka vedoucího kontrolního úřadu, se sídlem v prefektuře Kan-čou na jihu Ťiang-si.[23][24][pozn. 4] Mezi místními úředníky měl vysokou autoritu plynoucí z jeho předešlých vojenských úspěchů.[22] Zatčení na oslavě narozenin knížete unikl jen náhodou, neočekávaně se totiž zdržel na cestě do Nan-čchangu. O vzpouře se dozvěděl druhý den jejího trvání, když se nalézal ve Feng-čchengu, 120 li (asi 60 km) jižně Nan-čchangu. V tu chvíli byl nejvýše postaveným úředníkem v provincii, kníže z Ning proto do Feng-čchengu vyslal tisíc mužů, aby ho chytili.[22]

Podle zápisů Wang Jang-mingových žáků, když chtěl Wang odplout z Feng-čchengu na jih, kormidelník odmítl s tím, že proti jižnímu větru plout vzhůru po řece nelze. Nato si Wang stoupl na příď tváří k severu a obrátil se s výzvou k Nebesům: jestli Nebesa soucítí s lidmi, nechť mu umožní pomoci vlasti a změní směr větru; jestli Nebesa přejí rebelům a lid tak postihnou mnohá neštěstí, pak si nepřeje žít dál. Vítr se utišil, za chvíli otočil a Wang s doprovodem vyplul na jih (byť ne na velké úřednické lodi, ale menší a rychlejší rybářské).[25]

Wang Jang-ming neprodleně z Feng-čchengu ustoupil na jih do sídla prefektury Ťi-an.[22] Zdejší prefekt Wu Wen-ting zaujal pozici prvního Wangova zástupce.[26] Ve snaze o získání lidové podpory Wang vytiskl přes 1000 letáků, dřevěných destiček a vlajek sdělujících lidu, že jeho štěstí nebo pohromy závisí na postoji k rebelům; vyzýval lid k zachování klidu, poslušnosti vůči místním vůdcům, podpoře loajalistů a statečné muže ke vstupu do vládního vojska.[27] Wang zatím neměl armádu, proto se rozhodl povstalce zdržovat a mást, aby nankingské úřady a vláda získaly čas na přípravu obrany a protiakci. Věřil, že knížete, nezkušeného ve válčení, může přelstít. A tak zfalšoval dopis, z něhož plynulo, že vláda už před měsícem a půl přikázala veliteli vojsk jižních provincií Kuang-si a Kuang-tung vytáhnout na Nan-čchang a že jeho oddíly se blíží.[28]

Znejistělý kníže místo toho, aby podle plánu vyrazil v čele své armády, zůstával z opatrnosti v Nan-čchangu.[29] Postupně zde nashromáždil 20 tisíc kvalitních vojáků a přes 10 tisíc banditů, což s různými odvedenci dávalo celkem 60–70 tisíc mužů, kteří zatím plenili okolní okresy: Lin-ťiang, Sin-kan, Feng-čcheng a Feng-sin.[30] Zatím předvoj povstalců postupoval po proudu řeky Jang-c’-ťiang a 23. července začal obléhání An-čchingu, sídla prefektury cca 270 km od Nankingu.[31] V An-čchingu se však povstalcům postavili prefekt Čang Wen-ťin a regionální vojenský komisař Cchuej Wen. Měli sice jen málo vojáků, ale zmobilizovali obyvatelstvo a s jeho pomocí dovedně bránili město.[26] V Nankingu zatím Čchiao Jü (1457–1524, nankingský ministr vojenství) organizoval obranu města; mimo jiné nechal popravit 300 údajných agentů povstalců.[32]

Váhání knížete muselo podle Wanga podlomit morálku jeho lidí, chtivých boje, postupu a odměn. K zmatení vůdců povstalců proto ještě podvrhl zprávu ministerstva války o mobilizaci 240 000 vojáků přicházejících do Ťiang-su ze všech stran[33] a následovaných ještě početnějšími oddíly, a podsunul ji knížeti (resp. umožnil knížecím špehům zajetí posla nesoucího zprávu).[34] Do oblastí, do kterých podle podvržených dokumentů měla přicházet vládní vojska, poslal skupiny předstírající, že jsou předvojem těchto sil. Podvrhl též svou korespondenci s nejbližšími důvěrníky kníže, Li Š’-š’em a Liou Jang-čengem, z níž plynulo, že ve skutečnosti dotyční chtějí knížete zradit. Když pak oba radili konečně už vytáhnout na Nanking, kníže je podezříval z dohody s Wang Jang-mingem.[35]

Kníže obléhá An-čching, Wang obsazuje Nan-čchang

[editovat | editovat zdroj]
Kresba sedícího staršího muže v úřednickém hávu s širokými rukávy, kníry a delším vousem zastřiženým do trojúhelníku.
Portrét Wang Jang-minga

Kníže vyrazil na Nanking až 27. července.[36][31] Vyplul s více než 60 000 vojáky rozdělenými do pěti sborů, v Nan-čchangu ponechal asi 10 tisíc vojáků.[36] Dne 3. srpna jeho armáda připlula ke stále nedobytému An-čchingu. Li Š’-š’ radil pokračovat do Nankingu, ale kníže chtěl nejdříve dobýt město.[26] Pokus o útok na něj však selhal a přinesl jen velké ztráty. Kníže zuřil, s tím, že jak chtějí jeho důstojníci uspět u velkého Nankingu, když je zastaví malé prefekturní město.[37]

Mezitím Wang Jang-ming 9. srpna[38] shromáždil vlastní armádu severně od Lin-ťiangu (na půl cestě mezi Ťi-anem a Nan-čchangem). Měl přes 33 tisíc vojáků,[39][pozn. 5] což bylo dost k útoku na Nan-čchang. Město bylo slabě bráněné, protože většina povstaleckých sil odtáhla s knížetem.[37] Dva dny před hlavním útokem Wangův předvoj v noci zaútočil na oddíl rebelů tábořící za městskými hradbami (strážící pohřebiště) a rozehnal je. Uprchlíci podlomili morálku ve městě. Současně Wangovi agenti ve městě agitovali za složení zbraní v nastávajícím boji[41] a tak ho 14. srpna Wang Jang-ming snadno obsadil.[37][42]

Bitva před Nan-čchangem

[editovat | editovat zdroj]

Zprávy o nebezpečí hrozícím Nan-čchangu z jihu od Wang Jang-minga dostihly knížete z Ning v An-čchingu 9. srpna.[43] Opět proti radám svých důvěrníků, se kníže rozhodl s hlavními silami vrátit na jih.[40] K uvítání vracející se knížecí armády Wang vybral 20 tisíc vojáků a rozmístil je podél jezera Pcho-jang.[44]

Bitva s také dvacetisícovým předvojem[45] knížecí armády začala 18. srpna[46] cca 20 li (10 km) od Nan-čchangu. Wangova vojska útoky odrazila.[47] Druhý den se do boje zapojily hlavní síly obou armád.[47] Pod tlakem rebelů začali někteří Wangovi důstojníci navrhovat ústup, Wang však rozkázal popravit každého velitele, jehož oddíl ustoupí. Pak všichni bojovali na místě. V boji zahynuly tisíce vojáků.[48] I v bitvě Wang využíval psychologii: první den vytiskl na 100 000 dřevěných destiček s proklamací určenou rebelům, že kdo se otočí zpátky na sever a odpluje dolů po řece Kan-ťiang, zachová si život. Což mnozí provedli. Druhý den podlamovala bojový duch rebelů zpráva na destičkách, že kníže padl do zajetí a je zbytečné dále bojovat.[49]

Třetí den Wangova armáda zaútočila ráno, když kníže káral své důstojníky, a povstalce naprosto zaskočila.[48] Na zakotvené povstalecké loďstvo, seskupené na noc do čtverce, nejdříve zaútočily zápalné lodě.[50] Z nich poryvy větru rychle šířily oheň na další a další knížecí lodě, načež následoval útok Wangových hlavních sil z různých směrů.[50] Kníže, s mnoha vůdci povstání, na útěku padl do zajetí[pozn. 6] a jeho armáda byla rozdrcena. Podle Wang Jang-mingova odhadu bylo tento den na 3000 rebelů zabito nebo zajato a na 30 000 se utopilo.[48][51] V závěru bitvy se vrhly do vody a utopily i manželky a konkubíny knížete.[52] Zbytky povstalecké armády vládní vojáci stíhali a ničili ještě dva následující dny.[51]

Následky povstání

[editovat | editovat zdroj]

Zpráva o povstání přišla do Pekingu 7. srpna. Císař Čeng-te v něm viděl nezpochybnitelný důvod pro cestu na jih a rozhodl se osobně vést armádu k jeho potlačení. Odjel z Pekingu 15. září 1519.[37] O den později k císaři dorazila Wang Jang-mingova zpráva o porážce a zajetí knížete, doprovázená žádostí o návrat císaře do Pekingu motivovanou obavou ze stále nebezpečných vrahů rozmístěných knížetem podél trasy na jih.[53] Císař nedbal a pokračoval v cestě. Do Nankingu dorazil v lednu 1520.[54]

Po příjezdu do Nankingu císař vyslal armádu ze severu pod Ťiang Pinem a eunuchem Čang Čungem do Ťiang-si. Ťiang Pin a Čang Čung chtěli upřít Wang Jang-mingovi vítězství a zorganizovat předstíranou bitvu, ve které by knížete „jako“ zajal císař. Wang Jang-ming však odmítl zajatce vydat, neboť podezříval okolí císaře ze spolupráce s knížetem, a na radu bývalého velkého sekretáře Jang I-čchinga ho v Chang-čou předal eunuchu Čang Jungovi, pověřenému řízením vojenských záležitostí tamního regionu. Čang Jung se u císaře také přimluvil za Wang Jang-minga pomluveného Ťiang Pinem a jeho společníky.[55]

Císařská armáda mezitím v Ťiang-si likvidovala spojence knížete. Wang Jang-ming, v listopadu 1519 poslaný tam zpět ve funkci velkého koordinátora pro Ťiang-si,[56] se obával, že násilí spojené s pobytem vojsk opět provincii rozbouří a vyvolá ještě horší nepokoje. Proto se snažil škody způsobené přítomností vojáků omezit na minimum, za což si vysloužil všeobecný respekt a poslušnost vojáků.[57]

Proběhlo rozsáhlé vyšetřování okolností spiknutí,[2] vedené Čang Jungem,[56] čistky však nebyly tak široké, jak mohly být. Wang Jang-ming totiž po dobytí Nan-čchangu spálil většinu dokladů o společenských stycích knížete s regionálními i dvorskými hodnostáři, takže se zachovaly pouze doklady k hlavním účastníkům knížecích intrik.[58] Cang Sien,[2] Čchien Ning (v prosinci 1519), Lu Wan (v prosinci 1520) a další obvinění ze spolupráce s rebelským knížetem byli zatčeni a uvězněni nebo jinak potrestáni.[59] Císaře rozhněvalo zvláště zrádné chování jemu blízkých Čchien Ninga a Lu Wana. Hlavní viníky rebelie odsoudil k trestu smrti, knížeti však dovolil spáchat sebevraždu.[60]

Cesta na jih se ukázala být osudnou i pro císaře Čeng-teho. Zůstal v Nankingu do 23. září 1520, poté se vrátil na sever.[54] Na zpáteční cestě spadl do vody, vážně onemocněl a v dubnu 1521 zemřel bez určeného následníka.[61]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V letech 1512–1513.
  2. ↑ Roku 1518 snad dokonce získal i portugalská děla.[10]
  3. ↑ Sun Suej (孙燧, 1460–1519), ťin-š’ 1493.
  4. ↑ Velkým kordinátorem byl jmenován roku 1516. Ve funkci odpovídal za potlačení banditismu na jihu Ťiang-si a v přilehlých regionech provincií Fu-ťien, Chu-kuang a Kuang-tung, což se mu po dvou letech bojů podařilo. V první polovině roku 1519 proto žádal o uvolnění ze služby, kvůli špatnému zdraví a nutnosti pečovat o starého otce, nicméně byl odmítnut. Odmítnutí podpořil i Wangův příznivec a ministr vojenství Wang Čchiung, protože chtěl mít v Ťiang-si někoho spolehlivého jako protiváhu knížete z Ning, kterému nedůvěřoval.[24]
  5. ↑ Wangova armáda se skládala se sborů prefektů z Ťi-anu, Kan-čou, Jüan-čou a Lin-ťiangu, zástupců prefektů z Žuej-čou a Fu-čou, okresních přednostů z Tchaj-che, Sin-kanu, Ning-tu a Wan-anu a oddílu regionálního vojenského komisaře Jü Ena.[40]
  6. ↑ Kníže se převlékl do prostého šatu a pokusil se uprchnout na rybářské lodi, kterou tam však – obsazenou převlečenými spolehlivými vojáky – předvídavě umístil Wang Jang-ming.[50]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Geiss]. ISBN 0521243327. S. 403–439, na s. 424. (anglicky)
  2. ↑ a b c d GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. Heslo Chu Ch'i-chen, s. 312. (anglicky) [Dále jen Goodrich]. 
  3. ↑ a b c Geiss, s. 425.
  4. ↑ ISRAEL, George Lawrence. Doing Good and Ridding Evil in Ming China: The Political Career of Wang Yangming. Leiden: Brill, 2014. 354 s. ISBN 9004280103, ISBN 9789004280106. S. 132. (anglicky) [Dále jen Israel (2014)]. 
  5. ↑ Geiss, s. 425–426.
  6. ↑ a b ISRAEL, George Lawrence. On the Margins of the Grand Unity: Empire, Violence, and Ethnicity in the Virtue Ethics and Political Practice of Wang Yangming (1472-1529). Ann Arbor, MI: ProQuest, 2009. 406 s. ISBN 054991031X, ISBN 9780549910312. S. 152. (anglicky) [Dále jen Israel (2009)]. 
  7. ↑ Israel (2009), s. 153.
  8. ↑ a b c Geiss, s. 426.
  9. ↑ a b c Israel (2014), s. 134.
  10. ↑ ANDRADE, Tonio. The Gunpowder Age: China, Military Innovation, and the Rise of the West in World History. Princenton: Princenton University Press, 2016. 448 s. Dostupné online. ISBN 1400874440, ISBN 9781400874446. S. 137. (anglicky) 
  11. ↑ a b c d Geiss, s. 427.
  12. ↑ MELLERSH, H. E. L.; WILLIAMS, Neville. Chronology of World History. Volume 2. The expanding world. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO, 1999. Dostupné online. ISBN 1576071553, ISBN 9781576071557. S. 59. (anglicky) 
  13. ↑ a b Israel (2009), s. 155.
  14. ↑ a b Geiss, s. 428.
  15. ↑ Israel (2009), s. 156.
  16. ↑ Israel (2009), s. 157.
  17. ↑ Israel (2009), s. 158.
  18. ↑ Israel (2009), s. 160.
  19. ↑ Israel (2014), s. 140.
  20. ↑ Israel (2009), s. 161.
  21. ↑ Israel (2009), s. 162.
  22. ↑ a b c d Israel (2009), s. 164.
  23. ↑ a b Israel (2009), s. 163.
  24. ↑ a b Israel (2014), s. 114.
  25. ↑ Israel (2009), s. 167.
  26. ↑ a b c Israel (2009), s. 182.
  27. ↑ Israel (2009), s. 176.
  28. ↑ Israel (2009), s. 168–169.
  29. ↑ Israel (2009), s. 171.
  30. ↑ Israel (2009), s. 172.
  31. ↑ a b Geiss, s. 429.
  32. ↑ FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 128. (anglicky) 
  33. ↑ Israel (2009), s. 173.
  34. ↑ Israel (2009), s. 174.
  35. ↑ Israel (2009), s. 175.
  36. ↑ a b Israel (2014), s. 155.
  37. ↑ a b c d Geiss, s. 430.
  38. ↑ Israel (2009), s. 177.
  39. ↑ Israel (2009), s. 183.
  40. ↑ a b Israel (2009), s. 183–184.
  41. ↑ Israel (2009), s. 185.
  42. ↑ Israel (2009), s. 186 a 188.
  43. ↑ Israel (2014), s. 156.
  44. ↑ Israel (2009), s. 187.
  45. ↑ Israel (2014), s. 159.
  46. ↑ Israel (2009), s. 188.
  47. ↑ a b Israel (2009), s. 190.
  48. ↑ a b c Israel (2009), s. 191.
  49. ↑ Israel (2009), s. 192.
  50. ↑ a b c Israel (2014), s. 162.
  51. ↑ a b Israel (2014), s. 163.
  52. ↑ Biographical Dictionary of Chinese Women: Tang Through Ming, 618-1644. Příprava vydání Lily Xiao Hong Lee, Sue Wiles. New York: M.E.Sharpe, 2014. 716 s. ISBN 0765643162, ISBN 9780765643162. S. 273–274. (anglicky) 
  53. ↑ Geiss, s. 431.
  54. ↑ a b Goodrich, s. 313.
  55. ↑ Geiss, s. 434.
  56. ↑ a b Israel (2009), s. 195.
  57. ↑ Geiss, s. 434–435.
  58. ↑ Geiss, s. 435.
  59. ↑ Geiss, s. 435–436.
  60. ↑ Geiss, s. 436.
  61. ↑ Geiss, s. 435 a 437.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 403–439. (anglicky)
  • ISRAEL, George L. The prince and the sage: Concerning Wang Yangming's "Effortless" suppression of the Ning princely establishment rebellion. Late imperial China. Prosinec 2008, roč. 29, čís. 2, s. 68–128. ISSN 0884-3236. (anglicky) 
  • ISRAEL, George Lawrence. On the Margins of the Grand Unity: Empire, Violence, and Ethnicity in the Virtue Ethics and Political Practice of Wang Yangming (1472-1529). Ann Arbor, MI: ProQuest, 2009. 406 s. ISBN 054991031X, ISBN 9780549910312. (anglicky) 
  • ISRAEL, George Lawrence. Doing Good and Ridding Evil in Ming China: The Political Career of Wang Yangming. Leiden: Brill, 2014. 354 s. ISBN 9004280103, ISBN 9789004280106. (anglicky) 

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Povstání_knížete_z_Ning&oldid=23651993“