Přeskočit na obsah

Poměrný volební systém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Metody pro přepočet hlasů na mandáty používané ve
volbách v České republice
od roku 1990

Zdroj: Metody pro přepočet hlasů na mandáty
ČSÚ

ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Poměrný (proporční) volební systém je kategorie volebního systému, ve které jsou mandáty na úrovni volebního obvodu rozdělovány poměrně, na základech rovného volebního práva. Při použití tohoto volebního systému, při volbách do zastupitelských orgánů, kandidáti či strany získávají počet mandátů či křesel v poměru, který se blíží poměru počtů hlasů získaných od voličů. Převod hlasů na mandáty se děje pomocí různých metod.

Poměrné volební systémy lze dále rozdělit do následujících velikých skupin:

  1. Listinné volební systémy
  2. Poměrné smíšené volební systémy jako Personalisovaný poměrný systém (MMP)[1]
  3. Poměrné pořadové volby jako Systém jednoho přenosného hlasu (STV)

Faktory ovlivňující poměrnost

[editovat | editovat zdroj]

Platí, že na účinek listinného poměrného systému mají klíčový vliv zejména následující čtyři proměnné:[2]

  1. Velikost volebních obvodů
  2. Volební formule (metoda přepočtu hlasů na mandáty)
  3. Uzavírací klauzule (její přítomnost a výše)
  4. Počet úrovní volebních obvodů či skrutínií

Volební obvody a jejich velikost

[editovat | editovat zdroj]

Součástí proporčních systémů jsou vícemandátové volební obvody i s nestejnou velikostí, jimž jsou kandidáti přiřazeni, může však být i volební obvod jediný celostátní (např. Slovensko, Izrael).Obecně platí, že velikost volebních obvodů je proměnná, která má nejsilnější vliv na proporcionalitu výsledku. Čím větší je volební obvod, tím přesněji odráží zisk mandátů poměr hlasů odevzdaných pro jednotlivá kandidující uskupení. Větší volební obvod tedy vede k poměrnějším výsledkům.

V rámci politologie se vyskytly pokusy rozdělit typy volebních obvodů podle jejich velikosti. Např. německý politolog Dieter Nohlen dělí obvody na malé (2-5 mandátů), středně velké (6-10 mandátů) a velké (10 a více mandátů). S velice podobným dělením přišli politologové Shugart a Taagepera, kteří definují velikost obvodů podle hodnoty M (magnitude). Ta vyjadřuje počet mandátů rozdělovaných v daném obvodě. Na základě hodnoty M rozlišují tři kategorie, které se jen nepatrně liší od těch Dietera Nohlena. Nízká hodnota M je v obvodech s 2-4 mandáty, střední v těch s 5-9 mandáty a vysoká s 10 a více mandáty. [3]

Uzavírací klauzule

[editovat | editovat zdroj]

Poměrný volební systém může být vybaven uzavírací klauzulí stanovující, že subjekty, které ve volbách získají menší procentní podíl hlasů než je stanoveno (např. 5 %), nejsou v zastupitelském orgánu zastoupeny. Někdy je možná výjimka z uzavírací klauzule pro strany, které uzavírací klauzuli nepřekročily, ale získaly určitý počet mandátů v některém ze základních volebních obvodů (viz např. Německo).[4] Podíl propadlých hlasů kvůli uzavírací klauzule lze snížit pomocí poměrným pořadovým hlasováním.[5][6]

Měření poměrnosti

[editovat | editovat zdroj]

Poměrnost volebního systému ovlivňuje volební účast.[7] Ideální poměrný volební systém se rovným volebním právem má poměr podílu křesel a podílu hlasů přesně 1. Poměrnost volebního systému se da merit pres Gallagherův index. Česko má Gallagherův index 7,21[8] mimo optimalního rozmezí 5 nebo méně.[9]

Výhody a nevýhody

[editovat | editovat zdroj]

Výhodou je, že díky zastoupení více politických stran orgán kopíruje rozložení zájmů ve společnosti.[10]

Nevýhodou tohoto volebního systému je fakt, že do zastupitelského orgánu se typicky dostane větší počet stran, což může vést k problémům při schvalování zákonů, při vládnutí a zejména k politické nestabilitě.[10]

Tato nevýhoda se projevuje pouze v systémech, které mají stejné mechanismy vládnutí jako Česká republika.[zdroj?] Existují však systémy, které neznají žádnou procentuální hranici pro vstup do zastupitelstev a ve kterých zastoupení 15 politických stran v parlamentě není překážkou úspěšného fungování vlády. Jednotlivý poslanec totiž nemá na toto fungování žádný vliv.[zdroj?]

Využití poměrného systému v Česku

[editovat | editovat zdroj]

V Česku se listinný poměrný volební systém používá při volbách do Poslanecké sněmovny, evropského parlamentu, krajských a obecních zastupitelstev. Pro volby do Poslanecké sněmovny byla v letech 1993 - 1998 používána Hagenbach-Bischoffova metoda, ta byla v roce 2000 nahrazena D'Hondtovým dělitelem. Tu roku 2021 Ústavní soud označil za neústavní, proto byla přijata nová úprava, která pracuje s Imperialiho kvótou v prvním skrutiniu a s Hagenbach-Bischoffovou kvótou ve druhém skrutiniu.

D'Hondtův dělitel je využíván pro obecní a evropské volby. Pro krajské volby je používán tzv. vyrovnávací D'Hondtův dělitel (první dělitel je 1,42 namísto 1).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ CHYTÍLEK, Roman, et al. Volební systémy. Praha: Portál, 2009. S. 212–219. 
  2. ↑ CHYTÍLEK, Roman et al. Volební systémy. Praha: Portál, 2009. S. 184. 
  3. ↑ LEBEDA, Tomáš. Volební systémy poměrného zastoupení - mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Karolinum, 2008. S. 63. 
  4. ↑ CHYTÍLEK, Roman, et al. Volební systémy. Praha: Portál, 2009. S. 200. 
  5. ↑ German Federal Constitutional Court:Decision 2 BvC 46/14, September 19, 2017, p. 80–82
  6. ↑ Australian Capital Territory Electoral Commission, Modified d'Hondt Electoral System
  7. ↑ Sixta, Jakub. "Vliv disproporcionality volebního systému na volební účast." (2023).
  8. ↑ GALLAGHER, Michael. The Politics of Electoral Systems. [s.l.]: Department of Political Science, Trinity College Dublin, 2006. Dostupné online. 
  9. ↑ ERRE COMMITTEE REPORT. [s.l.]: Kanadský parlament, 2016. Dostupné online. 
  10. ↑ a b KOUBA, Karel. O komparativní politologii a současné české politice. Praha: Karolinum, 2014. 160 s. ISBN 978-80-246-2479-2. Kapitola 7. - Politické důsledky volebních systémů: Současný výzkum a počátky české intelektuální tradice v díle Karla Sladkovského, s. 91–104. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BARTŮNĚK, Tomáš. Poměrný volební systém v ČR a jeho kritika. Praha, 2011 [cit. 2024-10-12]. 53 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Karlovy univerzity. Vedoucí práce Jan Kysela. Dostupné online.
  • JARABINSKÝ, Ivan; LÍBAL, Miroslav; ORESKÝ, Jan. Poměrnost, ale jaká? Srovnání různých úrovní a typů proporcionalit zvažovaných alternativ volební reformy z roku 2021. Acta Politologica. Institut politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, 2022, roč. 14, čís. 2, s. 36–56. Dostupné online. ISSN 1803-8220. DOI 10.14712/1803-8220/3_2022. 
  • KOUDELKA, Zdeněk. Změna volebního systému. Politologický časopis. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2000, čís. 1, s. 90–95. Dostupné online. ISSN 1211-3247. 
  • LEBEDA, Tomáš. Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis. Sociologický ústav Akademie věd, 2001, roč. 37, čís. 4, s. 425–448. Dostupné online. ISSN 0038-0288. 
  • LEBEDA, Tomáš. Volební systémy poměrného zastoupení - mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Karolinum, 2008. 160 s. ISBN 978-80-246-1523-3. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Poměrný_volební_systém&oldid=24312264“