Obléhání Bystrice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Obléhání Bystrice
Obliehanie Bystrice
Banská Bystrica v 16. století
Banská Bystrica v 16. století
Základní informace
Žánropera
SkladatelJán Cikker
LibretistaJán Cikker
Počet dějství3 (9 obrazů)
Originální jazykslovenština
Literární předlohaKálmán Mikszáth: Beszterce ostroma
Datum vzniku1979-81
Premiéra8. října 1983, Bratislava, Slovenské národní divadlo
Česká premiéra8. února 1984, Praha, Národní divadlo (hostování SND)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obléhání Bystrice (v originále Obliehanie Bystrice) je opera slovenského skladatele Jána Cikkera na vlastní libreto podle stejnojmenné novely Kálmána Mikszátha (Beszterce ostroma, v češtině vyšlo jako Poslední hradní pán).

Vznik a charakteristika opery[editovat | editovat zdroj]

Ve své předposlední opeře se Ján Cikker poprvé obrátil ke komické látce. Stejně jako u ostatních svých zralých oper si napsal libreto sám, a to podle stejnojmenného románu Kálmána Mikszátha. Ten vyšel ve slovenském překladu jako Posledný hradný pán (podobně v češtině: Poslední hradní pán), Cikker však libreto napsal na základě původní maďarské verze a rozhodl se ponechat opeře i její titul Obléhání Bystrice (Beszterce Ostroma), který považoval za přiléhavější[1] a který navíc odkazuje na Cikkerovu rodnou Bánskou Bystrici, přestože děj se celý odehrává na hranicích Trenčianské župy.[2]

Cikker svou motivaci sám popsal takto: „Jako by nad dílem už od Mikszátha vál humor podzimu – lidsky, vše chápající, opouštějící, vyrovnaný. Právě pro tento humor jsem sáhl k námětu Mikszáthova románu. Druhou příčinou bylo, že v něm jde tak trochu o historickou záležitost. Hrdina románu – podivín a výstředník hrabě Štefan Pongrácz – skutečně žil, měl kaštel v Nededzi, pochován je ve Varíně. A konečně, lákalo mne i prostředí příběhu, naše, slovenské, které i Mikszáth dobře znal a miloval, vždyť z něho sám vyšel.“[1]

Skladatel začal na libretu pracovat v roce 1978, od března 1979 do konce roku 1981 pak skládal hudbu. Premiéra opery se pak konala 8. října 1983 ve Slovenském národním divadle.[1] SND s touto inscenací 8. února 1984 hostovalo i v pražském Národním divadle.[3]

Cikker čtyři kapitoly zhruba dvousetstránkového románu přetvořil do tří dějství opery; každé dějství má tři obrazy spojené orchestrálními mezihrami.[4][5][1] Přitom učinil řadu nutných změn. Především se soustředil na postavu hraběte Pongrácze a dějovou linii jeho se přímo týkající; vedlejší linie týkající se osudů osiřelé dívky Apolónie před jejím setkáním s hrabětem zůstala pominuta. Řadu detailů a popisů, například běžného života na Pongráczově zámku, musela rovněž ustoupit. Především však byl změněn závěr příběhu: v románu Pongrácz odkazuje všechen majetek Apolónii a páchá sebevraždu, v opeře se sebevražda sice také koná, ale jen naoko: Pongrácz ji předstírá a díky ní se zbaví některých příživníků.[6]

Zajímavým ozvláštněním libreta jsou literární citáty: v prvním obraze Estella recituje úryvek z Romea a Julie, herec-řečník v posledním obraze druhého dějství deklamuje úryvek Petőfiho básně O vlasti (v překladu Jána Smreka), ve třetím dějství zase student Bakra přednáší začáteční verše Vergiliovy Aeneidy.[7][8]

Stejně jako v Mikszáthově knize je hlavním tématem falešnost a prodejnost „reálného“ světa, reprezentovaného hraběcími „dvořany“ (jedinou pozitivní výjimkou je Apolónie). Pongráczův útěk do vysněného romantického středověku je tak snáze pochopitelný, ba racionálně odůvodnitelný,[9] a hrabě jako „poslední rytíř“ získává sympatie skladatele i obecenstva.[5] Na rozdíl od románu, v němž je hrabě jednoznačně popisován jako choromyslný, nechává ostatně Cikker úsudek mnohem více na divákovi: „Zda je hrabě blázen, nebo si dělá blázny z ostatních – tuto otázku nechávám otevřenou… Významnější je, že na konci odpouští těm, kdo ho podváděli, a rozezvučí své ušlechtilé struny.“[10]

Podle režiséra první inscenace B. Krišky „příběh i jeho operní a dramaturgická podoba oplývají bizarností prostředí, charakterů i situací“.[11] Tomu odpovídá i Cikkerova hudba, pohybující se na hranicích tragiky, lyriky a komiky, ve vykreslení Pongráczových dvořanů až grotesky.[11] Zpěvní linie je o něco melodičtější než u bezprostředně předcházejících skladatelových oper, zejména hlavní hrdina má několik ariózních míst (přípitek Kateřině Medicejské v 1. dějství, přípitek na smířenou městu Bánské Bystrici v 2. dějství), vcelku však výrazně převažuje deklamační recitativ.[12] Těžiště hudby se nalézá v orchestru, který má v průběhu příběhu mnoho příležitostí pro pregnantní taneční a pochodové plochy (tance na hradních slavnostech ve stylu 19. století i Pongráczova „středověku“, vojenské pochody i pompézní hudba „bystrického poselstva“…) – jsou to nejpůsobivější úseky díla.[13] Jako v jiných operách zde Cikker v hudbě využívá paralelního kreslení dvou různých úrovní („popředí“ a „popředí“), což ve výsledku vede k polytonálníatonání melodii.

Cikker svůj úmysl v komické opeře, která pro něho byla novým žánrem, napsal: „… šlo mi v této opeře o humor jemný, nenásilný, ne groteskní, křiklavý, hlučný, jarmareční. Aby člověk vycítil, že tam úlohu hraje i lidské srdce.“[10] Podle názoru muzikologa Viléma Pospíšila „… komičnost příběhu vyjadřují více jevištní situace než Cikkerova hudba, protože skladatel zůstává většinou věrný stylu svých mistrovských vážných výtvorů, než aby objevoval v této sféře skutečně nové světy v odlehčených polohách hudebního vtipu a pravé veseloherní úsměvnosti.“[5]

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor premiéra (8.10.1983)[14][15]
Hrabě Stefan Pongrácz bas Ondrej Malachovský
Estella soprán (mezzosoprán) Marta Nitranová
Hradní kaplan Holub baryton Juraj Hrubant
Kastelán Kováč bas Jozef Špaček
Tajemník Pružinský tenor Pavol Gábor
Student Bakra mezzosoprán Ľuba Baricová
Apolónia soprán Elena Holičková
Baron Bohenczy tenor Peter Oswald
Plukovník Pongrácz tenor Milan Kopačka
Advokát Milan Trnovský baryton Štefan Hudec
Starosta Blázy baryton Juraj Martvoň
Řečník tenor Vojtech Schrenkel
Senátor bas Boris Šimanovský / Jozef Džavik
Surina bas Lukáč Bednárik / Štefan Lessák
Reberník bas Ján Korítko / Elemír Siegel
Strážník tenor Bernard Adamík / Aladár Botlík
Režie: Branislav Kriška
Dirigent: Ondrej Lenárd
Výprava: Ladislav Vychodil
Kostýmy: Helena Bezáková

Děj opery[editovat | editovat zdroj]

Na své tvrzi v Nededzi žije koncem 19. století hrabě Štefan Pongrácz (1835–1886). Je to podivín a v očích většiny lidí blázen: před světem se uzavírá do své rytířské středověké fantazie, považuje se za pána nad životem a smrtí svých poddaných a středem jeho obdivu je Kateřina Medicejská. Okolo hraběte se to jen hemží různými příživníky, kteří ho ve svůj prospěch v bláznivých představách podporují a přistupují na jeho nápady. Mezi nimi je i tanečnice Estella: hrabě ji kdysi vykoupil z cirkusu, protože pro svůj hrad potřeboval „hradní paní“, její naděje na sňatek s hrabětem se však nenaplnily.

1. dějství[editovat | editovat zdroj]

(Kaštel hraběte Pongrácze) Při veselé „středověké“ zábavě u stolu se hrabě dostane do půtky se svým synovcem, baronem dr. Behenczym, tajným Estelliným milencem, který se pokouší lékařsky vyšetřit Pongráczův duševní stav. Hrabě ho dává uvrhnout do šatlavy a hodlá nad ním uspořádat soud; rozešle všechny pro příslušné rekvizity a sám pronáší přípitek obrazu Kateřiny Medicejské. Estellina prosba o milost pro Behenczyho hraběte neoblomí. Přesto se baronovi podaří útěk, i s Estellou, a to do Bánské Bystrice. Hrabě Pongrácz se cítí uražen na cti a vyzývá město Bystrici, aby mu jeho hradní paní vydalo; dostane se mu přirozeně zamítavé a málo uctivé odpovědi. Hrabě je rozhodnut Bystrici pokořit vojensky a chystá výpravu proti ní.

2. dějství[editovat | editovat zdroj]

(Na břehu Váhu) Sirota Apolónie Trnovská ze žilinské měšťanské rodiny trpěla v péči řevnivých bratrů svého zemřelého otce tak, že jim utekla a pokusila se o sebevraždu ve Váhu; nakonec se jí ujme starosta Žiliny Blázy. Hrabě mezitím s pomocí svých „dvořanů“ sestavil „vojsko“ a táhne kolem Žiliny na Bystrici. Jeho společníci včetně starosty Blázyho si jsou vědomi, že pokud se o tomto nápadu dozvědí vyšší úřady, skončí hrabě v blázinci, a tím i jejich pohodlný život. Najmou tedy tlupu komediantů, kteří se vydávají za vyslance magistrátu města Bystrice. Ti se představí hraběcímu vojsku, hraběte poníženě odprosí a nabídnou mu za ztracenou hradní paní rukojmí – mladou Apolónii. Hrabě je usmířen a všichni připíjejí na zdar města Bystrice.

3. dějství[editovat | editovat zdroj]

(Kaštel hraběte Pongrácze) Prostá a živá Apolónie vnese do hraběcí rezidence jiný duch. Starý podivín k ní cítí otcovskou náklonnost a její přítomnost ho zlidšťuje, zato však přísně stráží její ctnost, a když na majálesové veselici při tanci políbí husar Erdödy, vyzve ho na souboj. Tím spíše nepřeje jejímu bratranci a snoubenci, advokátu Milanovi Trnovskému, kterého z kaštele vyžene. Milan se domluví s komedianty a s Estellou, která je za úplatek ochotna vrátit se na Nededzu, a brzy přichází zpět slavné „poselstvo magistrátu města Bystrice“, přivádí hraběti zpět uprchlou Estellu a žádá zpět svou rukojmí Apolónii, kterou Milan přichází „osvobodit“. Hrabě vyhotoví závěť v Apolóniin prospěch a předstírá svou smrt; to přinejmenším přiměje Estellu a „poselstvo“, aby odtáhli s nepořízenou. Pongrácz vstává z mrtvých, aby mladým snoubencům odpustil a slíbil vystrojit svatbu.

Instrumentace[editovat | editovat zdroj]

Tři flétny, tři hoboje, čtyři klarinety, tři fagoty; čtyři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny, tuba; tympány, bicí souprava; harfa; celesta; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Ján Cikker - Obliehanie Bystrice [online]. Bratislava: Múzeum Jána Cikkera [cit. 2014-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. (slovensky) 
  2. ŠKROBÁNKOVÁ, Klára. Autorská libreta Jána Cikkera. Brno, 2013 [cit. 2013-01-08]. 58 s. bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra divadelních studií. Vedoucí práce Pavel Drábek. s. 33, 37. Dostupné online.
  3. Obléhání Bystrice v databázi Archivu Národního divadla
  4. Škrobánková, c. d., s. 34.
  5. a b c VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. S. 116. (slovensky) 
  6. Škrobánková, c. d., s. 33, 35.
  7. Škrobánková, c. d., s. 35.
  8. Vajda, c. d., s. 113–115.
  9. Škrobánková, c. d., s. 36–37.
  10. a b Vajda, c. d., s. 112–113.
  11. a b Vajda, c. d., s. 113.
  12. Vajda, c. d., s. 114.
  13. Vajda, c. d., s. 113–114.
  14. Ján Cikker - Zoznam diel [online]. Bratislava: Hudobné centrum / Music Centre Slovakia [cit. 2014-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-03. (slovensky) 
  15. Obliehanie Bystrice [online]. Divadelný ústav Bratislava [cit. 2016-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-17. (slovensky) 
  16. Ján Cikker: Obliehanie Bystrice [online]. Bratislava: Musica Slovaca Hudobný fond [cit. 2021-06-09]. Dostupné online. (slovensky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. (slovensky)