Vzkříšení (Cikker)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vzkříšení
Vzkriesenie
Základní informace
Žánr opera
Skladatel Ján Cikker
Libretista Ján Cikker
Počet dějství 3 (6 obrazů a 3 intermezza)
Originální jazyk slovenština
Literární předloha Lev Nikolajevič Tolstoj: Воскресение (Voskresenije)
Datum vzniku 1959-1961
Premiéra 18. května 1962, Praha, Národní divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vzkříšení (ve slovenském originálu Vzkriesienie) je čtvrtá opera slovenského skladatele Jána Cikkera na vlastní libreto podle stejnojmenné novely ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého z přelomu 50. a 60. let 20. století.

Vznik díla[editovat | editovat zdroj]

Poté, co bylo zabráněno v premiéře Cikkerovy třetí opery Mister Scrooge, upadl těžce nemocný skladatel do deprese, ve které mu vedle podpory významného příznivce, (západo-)německého muzikologa Fritze Oesera, pomohla práce na nové opeře, jejíž zahraniční uvedení se zdálo zajištěno. Ještě více než v Mr. Scroogeovi se zde Cikker razantně odklonil od folklorizující atmosféry Jura Jánošíka a Bega Bajazida směrem k modernitě. Tolstého novela inspirovala hudebníky již dříve (operu VzkříšeníLa risurezzione například napsal italský skladatel Franco Alfano). Cikker potlačil prvky společenského popisu a kritiky, většinu jednajících postav delegoval do řady epizodních úloh a soustředil se na duševní drama a postupnou katarzi obou hlavních hrdinů, Katěriny Maslovové a knížete Něchljudova.

Vzkříšení je rozděleno do tří dějství, z nichž každé má dva obrazy popisující vnější děj rozdělené intermezzem, které poskytuje náhled do duševních pochodů obou protagonistů – v prvním dějství Kaťuši, ve druhém dějství Něchljudova, ve třetím dějství obou. Vzkříšení duše v Něchljudovovi, téma novely i opery, se tedy nalézá přesně ve středu díla. Největší proměny však prodělává Kaťuša – od počáteční nevinnosti přes lacinou svůdnost prostitutky, vyděšení obžalované, vulgaritu alkoholické vězeňkyně, intelektuální prozření až ke konečnému odevzdání se lásce a smrti v závěrečné extázi. (Cikker totiž pro dosažení většího divadelního efektu nechává oproti Tolstému hrdinku zemřít ve finále opery v náručí milovaného knížete.) Rovněž hudební zpracování je netradiční, od tonality (často zhrubělé za účelem popisu bezduchého prostředí staropanenské domácnosti, nevěstince, soudu či věznice, ale naopak zjemnělé zejména ve dvou rozsáhlých monolozích Kaťuši) až k ryzí atonalitě.

Vzkříšení bylo brzy rozeznáno jako vrchol skladatelova díla a stalo se ve své době Cikkerovou nejúspěšnější operou. Její premiéra se – pro dosud nepříznivou atmosféru vůči Cikkerovi na Slovensku – odehrála v češtině v pražském Národním divadle dne 18. května 1962 v rámci Pražského jara, v režii Karla Jerneka. Slovenská premiéra se konala v bratislavském Slovenském národním divadle 22. září téhož roku. Ihned se rozšířila zejména v německém prostoru: ještě roku 1962 byla uvedena v Geře, o rok později v Halle, poté ve Wuppertalu (1964), Stuttgartu (1964), Stralsundu (1965), Braunschweigu (1969), Lübecku (1969), Altenburgu (1970), Wiesbadenu (1972), Bielefeldu (1972), opět v Halle a Geře (1974), Schwerinu, Státní opeře v Západním Berlíně, v Bernu (1979), Münsteru (1985), Bremerhavenu (1993) a jinde. Mimo Německo ji uvedla například divadla v Göteborgu (1965), Antverpách (1974) a Lublani (1976). Na Slovensku byla uvedena v Košicích (premiéra 14. prosince 1963) a dvakrát znovu ve Slovenském národním divadle (1976, 1996), v českých zemích v Státním divadle v Brně (Janáčkově divadle) roku 1965. V roce 1977 pořídila Československá televize v Bratislavě televizní inscenaci opery, režisérem byl Petr Weigl.[1][2][3]

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor premiéra (18.5.1962)[4] slovenská premiéra (22.9.1962)[5]
Kníže Dimitrij Ivanovič Něchljudov baryton Teodor Šrubař Bohuš Hanák / Juraj Martvoň / Teodor Šrubař
Sofie Ivanovna, jeho teta mezzosoprán Milada Čadikovičová Nina Hazuchová / Kristína Kusá
Marie Ivanovna, jeho teta alt Štěpánka Štěpánová Ľuba Baricová / Marta Meierová
Katěrina (Kaťuša) Maslovová alt Alena Míková Margita Abrahámová / Anna Martvoňová / Alena Míková
Ferapont Smělkov, bohatý kupec tenor Milan Karpíšek Janko Blaho / Karol Sekera
Jeufemija Bočkovová, prostitutka soprán Helena Tattermuschová Dita Gabajová
Simon Kartinkin, číšník baryton Jiří Joran Juraj Oniščenko / Juraj Wiedermann
Madame Kitajevová, majitelka nevěstince alt Jaroslava Procházková Helena Bartošová
předseda soudu bas Karel Berman Ján Hadraba
státní žalobce baryton Jindřich Jindrák Franjo Hvastija / Emil Schütz
obhájce Maslovové tenor Antonín Votava Štefan Gabriš
inspektor věznice bas Dalibor Jedlička Ondrej Malachovský / Gejza Zelenay
Simonson, politický vězeň tenor Beno Blachut Gustáv Papp / František Šubert
Pjotr, starý mužik bas Jaroslav Veverka Václav Nouzovský
Marfa, jeho žena alt Marie Ovčačíková Janka Gabčová
mladý zpěvák (za scénou) tenor Zdeněk Švehla Ladislav Vojtko
mladý trestanec tenor Antonín Zlesák Štefan Ábel / Gejza Číž
hlavní porotce basbaryton Václav Janota Ferdinand Krčmář
Tichon, sluha knížete Něchljudova bas Josef Celerin Stanislav Beňačka
nevěstka soprán Soňa Rudišová
1. trestankyně soprán Božena Novotná Mária Jakabovičová
2. trestankyně soprán Věra Nováková Helena Valovičová
trestanec v řetězech bas Jan Hadraba Otmar Mergentál / Karol Pešák
poručík tenor Václav Pokorný Jozef Džavík
Sergej, starý sluha němá úloha Norbert Sommer Zdenko Hrůza
1. dozorkyně ve vězení mluvená úloha Anna Šlaisová
2. dozorkyně ve vězení mluvená úloha Jana Kostelecká
správce věznice mluvená úloha Ferdinand Kotas Michal Safko
Klavírista, houslista, hosté a děvčata v nevěstinci, soudci, porotci, obecenstvo v soudní síni, trestanci, trestankyně, dozorci, návštěvníci vězňů, političtí vězňové a vojáci
Dirigent: Jaroslav Krombholc Ladislav Holoubek
Režie: Karel Jernek Kornel Hájek
Choreografie: Antonín Landa Karol Tóth
Výprava: Zbyněk Kolář Ladislav Vychodil
Kostýmy: Olga Filipi Ludmila Purkyňová

Děj opery[editovat | editovat zdroj]

1. dějství[editovat | editovat zdroj]

(1. obraz – Velká hala panského ruského sídla) Je večer, velikonoční neděle. Mladý gardový poručík Něchljudov se cestou za svým plukem zastavil u svých starých tet Sofie a Marie. Potkává se po delším čase i s Kaťušou, která u tet žije v neurčitém postavení na půl cesty mezi služkou a schovankou. Něchljudov zneužije náklonnosti, kterou k němu Kaťuša cítí, a v noci před odchodem ji svede.

(1. intermezzo) Jakoby v horečnatém vidění se před Kaťušinýma očima zpřítomňuje vše, co musela podstoupit po Něchljudovově odchodu. Otěhotněla a porodila dítě, ale Něchljudov se už neukázal, ani když se vracel z války a vlak projížděl přes jejich nádraží. Tety, které za poklesek vinily především Kaťušu, ji nakonec vyhnaly z domu.

(2. obraz – Salon madame Kitajevové) Bída donutila Kaťušu stát se prostitutkou. Do veřejného domu, kde žije, zavítal bohatý kupec Smělkov, který Kaťušu zahrnuje projevy lásky. Jí je však odporný, a proto Kaťuša vděčně přijme od číšníka Kartinkina domněle uspávací prášek a nasype jej opilému kupci do vína. Tím se však stává nástrojem číšníkova zločinného záměru. Smělkov po požití prášku, který je ve skutečnosti jedem, klesá mrtvý k zemi a Kartinkin s nevěstkou Bočkovovou ho okradou. Všichni tři jsou však záhy zatčeni pro podezření z loupežné vraždy.

2. dějství[editovat | editovat zdroj]

(3. obraz – Soudní síň) Na závěrečné jednání soudního procesu s Kaťušou, Kartinkinom a Bočkovou je jako porotce přizván i Něchljudov. Neprokáže se sice, že by Kaťuša měla v úmyslu Smělkova zabít, ale soud ji přesto odsoudí k osmi letům nucených prací. Něchljudov s úžasem poznává v obžalované ženu, kterou před lety svedl a opustil. Neodváží se k ní však přihlásit nebo jinak do procesu zasáhnout.

(2. intermezzo) Něhljudov je pohroužen do bolestných vzpomínek a zmítá se ve výčitkách svědomí. Teprve teď vidí, do jaké bídy a utrpení Kaťušu uvrhnul. Svádí těžký vnitřní boj a rozhodne se skoncovat se svým dosavadním životem. Chce za každou cenu Kaťuše pomoci a odčinit tak co jí způsobil.

(4. obraz – Vězeňský dvůr) Něchljudov navštívil Kaťušu ve vězení. Dá se jí poznat, prosí o odpuštění a žádá ji o ruku. Kaťuša je však nyní zdivočeloum cynickou ženou propadlou alkoholu. Odmítá Něchljudovovy dobré úmysly jakožto pokrytectví a zahrnuje ho divokými výčitkami. Kaťušino rozhořčení se přenese na její spoluvězně, kteří Něchljudova zpoza mříží zasypou potupnými výkřiky.

3. dějství[editovat | editovat zdroj]

(5. obraz – Vězeňská kancelář) Něchljudov se opět setkává s Kaťušou a znovu ji prosí o ruku. Kaťuša prodělala nemoc, je bledá a změněná, ale i tentokrát odmítá – nechce totiž, aby se Něchljudov, kterého stále miluje, kvůli ní obětoval. Oznámí mu, že již dala slovo spoluvězňovi Simonsonovi. Něchljudov ustupuje, ale prosí, aby ji směl znovu navštívit, jakmile dosáhne jejího omilostnění.

(3. intermezzo) V ireálném obraze se navzájem kříží hlasy Kaťuši a Něchljudova. Oba jsou ponořeni do svého nitra. Kaťuša se loučí s Něchljudovem a zároveň v postupující nemoci cítí i předzvěst brzkého rozloučení se životem. Něchljudov se vzdal majetku a chce být oporou nejen Kaťuše, ale vůbec všem bezprávně trpícím odsouzeným.

(6. obraz – Širá sibiřská rovina) Kaťuša putuje v transportu trestanců do vyhnanství. Vyčerpaná dlouhým pochodem a nemocí omdlí a transport ji spolu se Simonovem ponechává na místě. V horečném blouznění se Kaťuša vrací do doby mládí i pozdějších útrap. Přitom přichází Něchljudov a přináší jí carskou milost. Kaťuša se vyznává z lásky k Něchljudovovi, na potřetí přijímá jeho nabídku k sňatku a umírá šťastna v jeho náručí.

Nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Existuje obchodně dostupná nahrávka Vzkříšení pořízená Supraphonem roku 1964 v návaznosti na premiéru opery v pražském Národním divadle. Nahrávka je pořízena v českém překladu Milady Jiráskové, obsazení vesměs odpovídá premiéře. Sbor a orchestr Národního divadla v Praze řídí Jaroslav Krombholc. Na CD vydáno roku 2001 v nakladatelství OPUS (912660-2).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle seznamu inscenací na THEISA - zoznam inscenácií [online]. Bratislava: Divadelný ústav Bratislava, 2010-12-20 [cit. 2011-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-03. (slovensky) .
  2. VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. ISBN 62-01-88508. S. 347. (slovensky) 
  3. LEXMANN, Juraj. Slovenská hudba 20. storočia – Hudba v televízii. In: ELSCHEK, Oskár. Dejiny slovenskej hudby od najstarších čias po súčasnosť. Bratislava: Ústav hudobnej vedy Slovenskej akadémie vied / ASCO Art@Science, 1996. ISBN 80-88820-04-9. S. 380–383. (slovensky)
  4. Vzkříšení v archivu Národního divadla
  5. Vzkriesenie [online]. Divadelný ústav Bratislava [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. (slovensky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 1099–1101. 
  • WAGNER, Heinz. Das grosse Handbuch der Oper. 4. vyd. Hamburg: Nikol Verlagsgesellschaft mbH & Co. KG, 2006. 1470 s. ISBN 3-937872-38-8. Kapitola Cikker, Ján - Auferstehung, s. 220-221. (německy) 
  • Booklet k uvedené nahrávce.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]