Noto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Noto (rozcestník).
Noto
Comune di Noto
Katedrála San Nicolò di Mira
Katedrála San Nicolò di Mira
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 152 m n. m.
Stát ItálieItálie Itálie
region Sicílie
Sdružení obcí Siracusa
Noto
Noto
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 550,86 km²
Počet obyvatel 23 816 (2009)
Hustota zalidnění 43 obyv./km²
Správa
Starosta Corrado Valvo
Oficiální web www.comune.noto.sr.it
Telefonní předvolba + 931
PSČ 96017
Označení vozidel SR
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kostel svatého Karla Boromejského.
Balkon paláce Villadorata.
Kostel San Domenico.
Ducezio Palace - radnice

Noto (Sicilisky: Nuotu, Latinsky: Neetum nebo Netum) je obec a město na jihovýchodě Sicílie, na území volného sdružení obcí Siracusa. Leží 32 km jihovýchodně od správního centra sdružení obcí Syrakus, na úpatí pohoří Iblei a dává jméno údolí, které je obklopuje (Val di Noto). V roce 2002 bylo Noto a jeho barokní stavby zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Staré město, Noto Antica, leží 8 km severně ve směru na Mount Alveria. V antice se nazývalo Netum a bylo městem původních obyvatel Sicílie Sicelů. Římané, dohodou z roku 263 př. n.l., ponechali město vládci Syrakus Hierovi II. O Notu se zmiňuje Cicero jako o foederala citilas [2] i Plinius starší jako o Latinae conditionis. [3] Podle legendy zde přistál Daidalos po svém letu přes Jónské moře a zastavil se zde i Héraklés po splnění svého sedmého úkolu.

Noto si dovolilo vzdorovat i dosazenému římskému guvernérovi Verresovi, jehož vláda ostatně přinesla Sicílii jen úpadek. V roce 886 bylo dobyto Araby, kteří je pozvedly na hlavní město jednoho ze tří okrsků do nichž byla Sicílie za jejich vlády rozdělena. Později se z něj stalo bohaté normanské město.

V 16. a 17. století se ve městě narodila řada pozoruhodných intelektuálních postav, např. vědec a historik Giovanni Aurispa, právníci Andrea Barbazio a Antonio Corsetto, nebo architekt Matteo Carnelivari: Král Ferdinand II. Aragonský nazval v roce 1503 Notu „město géniů“. V následujících letech expandovalo za své středověké hranice, byly postaveny nové budovy, kostely a kláštery. Vše však zničilo katastrofální zemětřesení 11. ledna 1693. Následkem zemětřesení se zhroutila i ekonomika města, která byla založena zejména na zemědělské produkci (víno, olej, obilí, rýže, bavlna) a proslulých rukodělných výrobcích.

Dnešní město bylo po zemětřesení vybudováno na levém břehu řeky Asinaro. Vynikajícím architektům té doby se podařilo učinit z města skvost barokní architektury. Jejich zásluhou bylo v roce 2002 Noto společně s dalšími sedmy městy jihovýchodní Sicílie zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO pod souhrnným názvem „Pozdně barokní města v údolí Val di Noto“. Většina budov byla postaveny z měkkého tufového kamene, který v ve sluneční záři dává městu typický medový odstín. Velkou ztrátu utrpělo sicilské baroko v roce 1996, když se náhle zřítila část katedrály.

Město ztratilo svůj statut hlavního města provincie v roce 1817. 16. května zde vypukla vzpoura proti vládnoucímu rodu Bourbonů a město otevřelo své brány vojsku Giuseppe Garibaldiho. O pět měsíců později, 21. října, bylo plebiscitem schváleno připojení k Piemontu.

V roce 1844 se Noto stalo sídlem biskupa, ale v roce 1866 výrazně utrpělo zrušením náboženských společenství, které byly hluboce spojeny se strukturou města a jeho budov.

Z fašistické diktatury bylo Noto osvobozeno v červnu 1943. V referendu, které se konalo v roce 1946, se obyvatelé Nota vyslovili pro monarchii.

V blízkosti Nota byl vybudován astronomický radioteleskop o průměru 32 m, který je součástí Ústavu radioastronomie v Bologni.

Ve městě se v květnu každoročně koná festival květin Infiorata.

Hlavní památky[editovat | editovat zdroj]

Noto je známé svými architektonickými památkami z počátku 18. století, které jsou považovány za mistrovská díla sicilského baroka.

Paláce a další budovy[editovat | editovat zdroj]

  • Ducezio Palace, dnešní radnice. Architekt Vincenzo Sinatra. Uvnitř neoklasické fresky Antonia Mazzy.
  • Astuto Palace.
  • Villadorata palace na Via Nicolaci, kterou postavil P. Labisi v rice 1733.

Církevní stavby[editovat | editovat zdroj]

  • Katedrála San Nicolò di Mira (dokončena 1776).
  • Kostel Santa Caterina.
  • Kostel San Corrado.
  • Kostel Collegio di San Carlo.
  • Kostel Sacro Nome di Gesu.
  • Klášter Santa Chiara (1735). Navržený Gagliardim. Má oválný půdorys, interier je rozdělen dvanácti sloupy. Je zde umístěn obraz „Madona s dítětem“ z 16. stol.
  • Kostel San Michele Arcangelo.
  • Kostel Santa Maria della Scala.
  • Kostel Santissimo Salvatore.
  • Městská knihovna.
  • Kostel San Nicola di Mira.
  • Kostel Santa Chiara, s nádhernou Madonou od Antonella Gagini.
  • Kostel San Francesco d'Assisi (Immacolata).
  • Kostel Spirito Santo.
  • Kostel Ecce Homo.
  • Kostel Santa Maria dell'Arco.
  • Kostel Anime Sante del Purgatorio ("Svatých duší v očistci").
  • Kostel Santa Maria della Rotonda.
  • Kostel Santissima Trinità.
  • Kostel San Carlo al Corso (Rosario Gagliardi).
  • Kostel Santa Maria del Carmelo.
  • Kostel San Pietro Martire.
  • Kostel San Michele Arcangelo.
  • Kostel San Domenico (by Rosario Gagliardi).
  • Kostel Sant'Antonio Abate.
  • Kostel Santa Caterina.
  • Kostel Crociferio di San Camillo.
  • Kostel Montevergine (San Girolamo).
  • Kostel Santissimo Salvatore.
  • Kostel San Andrea Apostolo.
  • Kostel San Pietro delle Rose (Saints Peter and Paul).
  • Kostel SS. Crocifisso.
  • Kostel Sant'Egidio Vescovo.
  • Kostel Santa Maria del Gesù.
  • Kostel Annunziata.
  • Kostel Santa Agata.

Archeologické nálezy[editovat | editovat zdroj]

Památky na dřívější obyvatele Nota jsou téměř zcela zasypány troskami středověkého města. Výjimku tvoří tři komory vytesané ve skále. O jedné z nich je zmínka v knihovně, že patřila gymnasiu. Zbývající byly svatostánky hrdinů. Vykopávky přinesly na světlo čtyři hřbitovy z období Sikelů a jeden z období řeckého, přibližně z třetího a druhého století př. n. l. Byly objeveny rovněž katakomby z křesťanské doby a několik byzantských hrobek..

Přibližně 7 km jižně od města, na levém břehu řeky Tellaro stojí kamenný sloup cca 10 m vysoký o němž se traduje, že byl postaven na památku porážky athénského generála Nikiase. Hroby v okolí jsou nekropolí patřící blízkému městečku Heloron.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Late Baroque Towns of the Val di Noto – seznam na webových stránkách UNESCO
  2. Verr. v. 51, 133
  3. Hist. Nat. iii. 8. 14

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]