Norská literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dramatik Henrik Ibsen, jeden z nejvýznamnějších a celosvětově nejuznávanějších tvůrců norské literatury

Norská literatura je soubor literárních děl, které byly složeny či napsány Nory nebo v norštině. Za nejstarší díla lze považovat texty staroseverské eddické poezie a skaldského básnictví – většina podobných děl se zachovala v islandské literatuře, látka je však často původně norská. Ke známým norským tvůrcům raného středověku patří skald Eyvind Skáldaspillir (Kaziskald) z 10. století, píšící v době prvních snah o christianizaci země.[1] Úzký vazby na Island přetrvaly i do vrcholného středověku byla norská literatura ovlivňována především islandskými ságami. Ve 13. století se za krále Haakona IV. a jeho následovníků začala hojně překládat do staré norštiny díla západoevropské rytířské literatury. Z domácí tvorby v této době vznikla Sága o Tidrikovi, zpracovávající německou látku, didaktické Královské zrcadlo a vizionářská balada Píseň o snu.[2] Období mezi 14. a 19. stoletím je vnímáno jako temné období norského písemnictví, pro jakoukoliv písemnou tvorbu byla vzhledem k personální unii s Dánskem samozřejmostí dánština. Norská kultura přežívala převážně na farách, nejvýznamnějším tvůrcem mezi faráři byl Petter Dass (1647–1707), autor duchovních písní a místopisných textů.[3]

V 19. století (především po roce 1830) došlo v souvislosti s přijetím idejí literárního romantismu k obratu k norštině a důrazu na národní kulturu. K významným dílům patří básně Henrika Wergelanda (1808–1845), sbírky norských pohádek a písní, historiografické texty věnované norským dějinám a rodící se dramatická tvorba.[4] Mezi lety 1875 a 1890 došlo k nástupu realismu a moderny, v severském prostředí označovanému jako Moderní průlom. Úspěšnou se stala především „Velká čtyřka“: Bjørnstjerne Bjørnson (1832–1910, pozdější první norský nositel Nobelovy ceny za literaturu), Jonas Lie (1833–1910), Alexander Kielland (1849–1906), a především světoznámý dramatik Henrik Ibsen (1828–1906), jeden ze zakladatelů realistického dramatu a autor divadelních her jako Domeček pro panenky (1879) nebo Heda Gablerová (1890).[5] V 90. letech do literatury vstoupila nová generace, která realismus a naturalismus zavrhla ve prospěch příběhů výjimečných hrdinů a otázek duše a ducha. Větší důraz byl kladen také na přírodu a posléze na otázky budoucího směřování země, zejména pak po získání samostatnosti v roce 1905. Na počátku 20. století norskou kulturu ovlivnil především Knut Hamsun (1859–1952), jenž se proslavil již svou románovou prvotinou Hlad (1890), a nobelistka Sigrid Undsetová, autorka především historických románů.[6]

V meziválečném období dlouho přetrvávalo realistické směřování, teprve ve 30. letech se výrazněji prosadili modernisté jako básník Rolf Jacobsen, prozaik Aksel Sandemose (1899–1965), Cora Sandelová (1880–1974), angažovaný a radikální Arnulf Øverland (1889–1968) či vlivný kritik a autor psychologických románů Sigurd Hoel (1890–1960).[7] V letech po druhé světové válce měli hlavní slovo etablovaní autoři, tradice realismu a vlastenecký patos, pouze v poezii dostali prostor mladí modernisté jako Paal Brekke (1923–1993) nebo Gunvor Hofmoová (1921–1995).[8] V 60. letech vstoupil do literatury významný filosofický básník Stein Mehren (1935–2017) a modernistická skupina Profil, jejíž jedna část vyznávala dokumentarismus a konkrétnost francouzského nového románu, druhá část se přiklonila k marxismu-leninismu a svébytnému „socialistickému realismu“.[9] Na konci 20. století získal umělecké uznání existenciální básník Tor Ulven (1953–1995), i v zahraničí se pak prosadili experimentální dramatik Jon Fosse (*1959) a autor knih pro děti Jostein Gaarder (*1952).[10] Oblibu si získal rovněž Karl Ove Knausgård (*1968), pisatel rozsáhlého autobiografického cyklu Můj boj, a autor detektivních thrillerů Jo Nesbø (*1960) spolu s dalšími norskými tvůrci severské detektivky.[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KADEČKOVÁ, Helena. Norsko v době vikingů. In: HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-407-6. S. 26.
  2. KADEČKOVÁ, Helena. Literatura v době rozkvětu. In: HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-407-6. S. 57–58.
  3. KADEČKOVÁ, Helena. Kultura v době „temna“. In: HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-407-6. S. 81–82.
  4. KADEČKOVÁ, Helena. Literatura a umění: národní romantismus. In: HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-407-6. S. 26.
  5. HUMPÁL, Martin. Literatury v dánštině, norštině a švédštině. In: HUMPÁL, Martin; KADEČKOVÁ, Helena; PARENTE-ČAPKOVÁ, Viola. Moderní skandinávské literatury 1870–1900. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 978-80-7294-170-4. S. 37–60.
  6. Humpál (2006), s. 105–125.
  7. Humpál (2006), s. 172–178.
  8. Humpál (2006), s. 217.
  9. Humpál (2006), s. 267–268.
  10. Humpál (2006), s. 307–310.
  11. GREČNEROVÁ, Barbora. Norské literární mnohohlasí. In: Současná norská literatura. Praha: Skandinávský dům, 2019. ISBN 978-80-904443-2-4. S. 3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]