Neprobylice (Podbořany)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Neprobylice
Bývalá náves
Bývalá náves
Lokalita
Charakter malá vesnice
Obec Podbořany
Okres Louny
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 15 (2011)[1]
Katastrální území Neprobylice u Kaštic (3,46 km²)
PSČ 438 01
Počet domů 5 (2011)[1]
Neprobylice
Neprobylice
Další údaje
Kód části obce 64475
Zaniklé obce.cz 14883
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Neprobylice jsou malá vesnice, část města Podbořany v okrese Louny. Nachází se asi šest kilometrů na severovýchod od Podbořan. V roce 2009 zde bylo evidováno 8 adres.[2] V roce 2011 zde trvale žilo 15 obyvatel.[3]

Neprobylice leží v katastrálním území Neprobylice u Kaštic o rozloze 3,46 km².[4] Vesnicí protéká Dolánecký potok.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen z příjmení Neprobyl ve významu ves lidí Neprobylových. Příjmení vzniklo ze zastaralého slovesa probyti (prospět). V historických pramenech se název objevuje ve tvarech: Nyeprowitz (1260), in Neprobilicz (1392, 1393), w Neprobyliczych (1543, 1545), na Neproběhlicích (1603), ve vsi Neprobiliczych (1609), Neprobelicze (1613), Neprobiettcz (1631), Neprawitz (1787) a Neprawitz nebo Neprowitz (1846). [5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Budovy hospodářského dvora

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1260, kdy patřila plaskému klášteru. Ve čtrnáctém století byla vesnice rozdělena na několik dílů, z nichž jeden okolo roku 1419 patřil rodu Chmelických z Vlčí hory. Větší část vsi později patřila Jaroslavu Kelblovi z Geisinku a roku 1549 ji od něj koupil Jan Kouč z Kouče, který si v Neprobylicích postavil tvrz. Po Janovi na tvrzi sídlil jeho syn Vilém Jindřich z Kouče, ale roku 1606 ji prodal Jáchymovi z Johnu. Po Jáchymově smrti tvrz připadla vdově Otilii, od které ji roku 1612 koupil Jan Albín Šlik.[6] Neprobylice se na čas staly součástí doupovského panství, ale brzy poté je koupil Adam Gothard ze Štampachu a připojil je natrvalo k Oplotům.[7] Jan Gothart přišel za účast na stavovském povstání v letech 1618–1620 o veškerý majetek.[8] Neprobylická tvrz zanikla během třicetileté války a nebyla obnovena. Její fragmenty se dochovaly ve zdech hospodářského dvora, který ve dvacátém století využíval státní semenářský statek.[7]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[3][9]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 136 142 140 154 179 134 99 42 30 7 10 6 5 15
Domy 24 24 22 24 24 24 25 11 . 3 3 6 6 5
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů místní části Kaštice.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  3. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 400, 401. 
  4. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  5. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. Heslo Neprobylice, s. 207–208. 
  6. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze okolo Žatce, s. 409. 
  7. a b Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Neprobylice – tvrz, s. 342. Dále jen Anděl (1984). 
  8. Anděl (1984), s. 361.
  9. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 306. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]