Neoterikové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Neóterici byli sdružením avantgardních básníků působících v Římě v období pozdní římské republiky (1. století př. n. l.). Charakteristická pro ně byla kritičnost vůči archaizující tradici, jíž představovali řečtí i domácí klasikové. Inspiraci naopak hledali u řeckých hellénistických básníků. Neóterici představují první tvůrčí skupinu v dějinách římské literatury, již obohatili o nový rozměr.

Název[editovat | editovat zdroj]

"Noví básníci", (latinsky poetae novi) tak tuto básnickou avantgardu kriticky označil proslulý řečník Cicero ve svém díle Orator.[1] V jednom ze svých dopisů Attikovi je zase nazývá "neoteroi" (z řeckého νεώτεροι)[2], tedy novátoři. Ačkoliv tato označení implikují touhu po inovacích a v dnešním pojetí je můžeme chápat také jako něco moderního, v tomto případě měla jednoznačně negativní konotace.  Být „novým“ básníkem neznamenalo v tehdejší římské společnosti ctící tradici nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v latině má totiž negativní ráz a poukazuje na odklon od zavedených konvencí. Spojení „usilovat o něco nového“ (novis rebus studere) dokonce v latině fungovalo jako označení pro pokus o převrat.[2] To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény Cicero v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis - Euforónovi zpěváčci.[1] „Narážel tím na řeckého básníka Euforióna z Chalkidy (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem alexandrijské moderny, a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."[1] Cicero byl tedy prvním, kdo tyto básníky označil za skupinu a jehož pojmenování (původně sarkasticky myšlené) se používá dodnes.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.[1] V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických násníků, které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z předalpské Galie (Gallia Cisalpina).[2] Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do Říma angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní politiku v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky otium), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.[3] Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. To, že byli nezávislými i ve společenském životě dokazuje fakt, že za nimi nestál nikdo, kdo by jejich činnost (finančně) podporoval,[1] podobně jako to později činil např. Maecenas. Kvůli své apolitičnosti a autotelické tvorbě jim bylo vytýkáno, že odcizili poezii národu a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.[3]

Za duchovního otce a vůdčí osobnost skupiny je považován gramatik a básník Publius Valerius Cato.[2] Jediným členem celého okruhu, jehož dílo se dochovalo v rozsáhlejší podobě, je Gaius Valerius Catullus. Ten je zároveň považován za nejvýznamnějšího z těchto básníků.

Předchůdci[editovat | editovat zdroj]

Tendence neóteriků nebyly samy o sobě ničím zcela novým. Za průkopníky nového směru můžeme považovat již předchozí generaci literátů, jež bývají nazýváni preneóterikové. Patřili mezi ně epigramatikové (Porcius Licinius, Valerius Aedituus, Lutatius Catulus) a také básník Laevius. Neóterikové byli však ve svých postojích mnohem důslednější, a proto až oni představují zásadní rozchod s tradicemi ctěnými klasicisty.[4]

Styl[editovat | editovat zdroj]

Estetické vzory neóterici nalézají v řecké alexandrijské moderně. Inspirací a učiteli se jim tak stali pozdně helénističtí básníci, z nichž řada pobývala v Římě.[5] Jedním z nich byl například Partheniás z Níkaie, který do tohoto města zavítal koncem 70. či počátkem 80. let prvního století př. n. l.[6] Existují názory, že tím, kdo tohoto básníka do Říma přivedl byl Helvius Cinna. To však nelze s jistotou potvrdit.

Dalšími inspirátory neóteriků byli Kallimachos z Kyrény, Aulus Licinius Archias či Filodémos. Helénistická tvorba inspirovala neóteriky nejen stylem a formou, ale také náměty a metrikou. Středem jejich zájmu byl život a pocity jednotlivce, poezie intimních citů a milostných prožitků, byť i stylizovaných.[5] Po vzoru Kallimacha propagovali sevřenější kratší formy - epigram, epyllion, milostnou elegii, ale také jiné druhy příležitostné lyriky, jako např. svatební píseň (epithalamion) či píseň na cestu (propemptikon). V epice volili spíše exkluzivní náměty, často mytologické. Právě zmíněný epyllion (malý epos) dokonale umožňoval neóterikům ukázat vlastní učenost a zároveň umožňoval provádět sofistikované zásahy do stavby díla. Ačkoliv své výtvory neóterici sami nazývali hříčkami či drobnostmi (nugae), jednalo se o velmi propracované skladby. Usilovali o dosažení formální vytříbenosti a technické dokonalosti. Kromě tradičního hexametru, který se snažili technicky zdokonalit, zavádějí také jiné metrické útvary, a to například hendekasyllaby, sapfickou strofu a především jedenáctislabičný verš, tzv. verš Falaikův.

Členové[editovat | editovat zdroj]

Proudy[editovat | editovat zdroj]

Gaius Valerius Catullus, Gaius Helvius Cinna a Gaius Licinius Calvus tvořili v rámci zmíněné skupiny menší kroužek, jednotný v přísném dodržování zásad básnické tvorby dle Kallimacha. Oproti tomu ostatní členové zaujímali spíše kompromisní postoj a skládali i básně tradiční.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142-143. ISBN 978-80-86791-57-9.
  2. a b c d ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.
  3. a b CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). Zhořklé polibky. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.
  4. JANOUŠEK, Jan, Eva KUŤÁKOVÁ a Anežka VIDMANOVÁ. Slovník latinských spisovatelů. Praha: Leda, 2004. ISBN 80-7335-042-4.
  5. a b CATULLUS, Gaius Valerius, Albius TIBULLUS a Sextus PROPERTIUS. Pěvci lásky. Přeložil Otakar SMRČKA. Praha: Svoboda, 1973. s. 12-13. Antická knihovna (Svoboda).
  6. HARRISON, S. J., ed. A companion to Latin literature. Malden: Blackwell Publishing, 2007. s. 32. Blackwell companions to the ancient world. ISBN 978-1-4051-6131-2.