Negativní kampaň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Negativní kampaň (anglicky negative campaigning), neboli útočný volební boj, je spojen především s politickým děním ve Spojených státech amerických. Primárním cíle této kampaně je zničit nebo alespoň oslabit protivníka, v tomto případě politického protikandidáta. Použití negativní kampaně je neetické a v některých zemích dokonce zakázané.[zdroj?]

Častými prostředky použití negativní kampaně bývají vymyšlené skandály, polopravdy či kompromitující informace o protikandidátovi. V tomto směru hrají při použití této metody politického soupeření nezastupitelnou roli média. Ta zprostředkovávají tyto skandální, často zinscenované polopravdy veřejnosti.

Negativní kampaň lze rozdělit dle časové působnosti na krátkodobou (obvykle do 14 dní) a dlouhodobou (měsíc a déle).

Výhody a nevýhody[editovat | editovat zdroj]

Podle mnohých mediálních analytiků je výhodou použití negativní kampaně její zřejmá úspěšnost, neboli funguje. Naopak nevýhodou může být možné riziko poškození více sebe než protikandidáta. Protikandidát v případě osočení totiž začne hrát na city veřejnosti a tak například sexuální skandál je politikovi odpuštěn, zato tomu, kdo tuto informaci vypustil do veřejného života, je to vyčítáno jako nekorektní a nefér jednání.

Negativní kampaně v USA[editovat | editovat zdroj]

V amerických kampaních se ty negativní používají hodně a to z jediného prostého důvodu, jelikož fungují. Zářným příkladem může být sledování prezidentských voleb v USA. V prezidentské volbě USA v roce 2008 se toto použití volebního boje nevyhlo ani mezi kandidáty stejného politického tábora, a sice mezi demokratickými kandidáty na amerického prezidenta Hillary Clinton a Barackem Obamou. Jako „úspěšnější“ byla v této politické volební strategii označována bývalá první dáma a senátorka za stát New York Hillary Clinton, vítězství ji to ale nakonec nepřineslo.

Negativní kampaň a média[editovat | editovat zdroj]

Média hrají v použití negativní kampaně klíčovou roli, především pak média bulvární. Jelikož skandály a osobní problémy jsou hlavním zdrojem informací těchto médií. O této propojenosti médií a politiky napsal práci renomovaný německý autor odborné literatury Winfried Schulz (Proces politické komunikace: vymezen problémů a kladení otázek)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHULZ Winfried, Proces politické komunikace: vymezen problémů a kladení otázek, In SCHULZ Winfried - REIFOVÁ Irena (ed.) a kolektiv, Analýza obsahu mediálních sdělení, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 26.