Jukio Mišima

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Mišima Jukio)
Skočit na: Navigace, Hledání
Mišima Jukio
Mišima Jukio
Mišima Jukio
Narození 14. ledna 1925 Tokio
Úmrtí 25. listopadu 1970 (ve věku 45 let) Tokio
Alma mater Tokijská univerzita
Povolání spisovatel, herec, romanopisec, filmový režisér, scenárista, básník a esejista
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jukio Mišima (japonsky 三島由紀夫, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, japonsky 平岡公威, 14. ledna 1925 - 25. listopadu 1970) byl japonský spisovatel, na Západě se proslavil svou rituální sebevraždou seppuku.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Tokiu, jeho otec Azuma Hiraoka byl vládní úředník. V dětství ho vychovávala babička Nacu, která měla uzurpátorské sklony a malému chlapci neustále zdůrazňovala jeho "samurajský" původ. Podle některých životopisců právě jeho babička ovlivnila jeho fascinaci smrtí, která se projevila v jeho dílech; svůj čas musel obvykle trávit v jejím pokoji a zřídka kdy mu dovolila hrát si venku (odůvodňovala to chlapcovo chatrným zdravím), hrát si směl pouze s pečlivě vybranými dívkami ze sousedství, a tak si v raném dětství osvojil ženskou řeč a dívčí chování. Ve dvanácti letech se vrátil do domácnosti svých rodičů, kde se ho snažil přísně vychovávat jeho otec, který mu naplánoval kariéru úspěšného právníka. Z tohoto důvodu zaujímal nepřátelský postoj k Mišimovým literárním pokusům, chlapec proto psal tajně s podporou své matky.

Chlapec v šesti letech vstoupil na základní školu elitního vzdělávacího zařízení Gakušúin ("Šlechtická škola"), ve dvanácti letech postoupil v rámci Gakušúinu na nižší střední školu. Již v prvním ročníku uveřejňuje své první básně a krátce na to i první povídky ve školním časopise Hodžinkai zašši, jeho příspěvky ihned vyvolaly v Gakušúinu značnou pozornost. Mladého autora inspirovali např. Rainer Maria Rilke, Oscar Wilde a japonští klasici. Jeho první významná novela, vysoce metaforický příběh o sepjetí mezi zemřelými předky a žijícími lidmi Hanazakari no mori (Rozkvetlý les) byla na doporučení jeho učitele literatury Fumia Šimizua publikována v roce 1942 v prestižním literárním magazínu Bungei-Bunka (Literární kultura) a v roce 1944 se stala titulním příběhem sbírky kratších próz publikovaných v knižní podobě. Na doporučení Šimizua, který se domníval, že vzhledem k chlapcovu mládí by bylo vhodné skrýt jeho totožnost, uveřejnil Rozkvetlý les pod pečlivě zvoleným literárním pseudonymem Jukio Mišima, který od této chvíle používal do konce života. V roce 1946 na doporučení spisovatele Jasunariho Kawabaty vychází v literárním časopise Ningen (Člověk) Mišimova povídka Cigareta (Tabako), kde popsal, jak sportovně založení spolužáci elitní školy pohrdají chlapcem s literárními zájmy, tento příběh v roce 1954 inspiroval i významnou povídku Ši wo kaku šónen (Chlapec, který píše verše).

V roce 1945 byl těsně před koncem války povolán do vojenské služby, armádní lékař ale zaměnil jeho akutní respirační onemocnění doprovázené vysokými teplotami za tuberkulózu a označil jej za neschopného vojenské služby. Po absolvování střední školy vstoupil na přání svého otce na právnickou fakultu Tokijské univerzity, kde promoval v roce 1947. Jeden rok pak pracoval na ministerstvu financí, poté se ale rozhodl, že se nadále bude věnovat výlučně literatuře. Po několika časopisecky publikovaných povídkách vydal v roce 1946 román Zloději (japonsky 盗賊, Tózoku) o sebevraždě dvou mladých aristokratů. Slávu mu ovšem získal až velmi úspěšný román s autobiografickými prvky Zpověď masky (japonsky 仮面の告白, Kamen no kokuhaku) z roku 1949, v němž líčí dětství a dospívání chlapce, který trpí kvůli své odlišnosti od většinové společnosti. Dále psal velmi populární eseje, novely a povídky a také divadelní hry, včetně her pro tradiční divadla kabuki a . Jeho dílo bylo velmi populární i v Evropě a Americe. Často ve svých dílech využíval aktuálních událostí. Byl třikrát považován za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji neobdržel.

Od roku 1955 se věnoval posilování a kendó, nesouhlasil totiž s tím, že intelektuálové kladou tak malý důraz na cvičení svého těla. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai (Společnost štítu), která měla střežit japonské hodnoty.

V roce 1958 si vzal ženu jménem Jóko Sugijama, měl s ní dvě děti, dceru Noriko (narozena 1959) a syna Iičiróa (narozen 1962). Přesto se, především po jeho smrti, spekulovalo o tom, že byl homosexuál či bisexuál, tato tvrzení se opírají i o skutečnost, že po určitou dobu navštěvoval bary pro homosexuály (Mišima ovšem tyto své návštěvy odůvodňoval jako "studijní" - autor vždy s velkou pečlivostí osobně navštěvoval místa, která popisoval ve svých dílech), a řada mužů po jeho smrti tvrdila, že s ním měla poměr; Mišimova manželka i jeho rodina ale vždy označovaly tvrzení o autorově homosexualitě za nesmyslná.

Hrál také v několika filmech režiséra Jasuzo Masamury, poprvé ve filmu Afraid to Die z roku 1960, Black Lizard (1968) a Hitokiri (1969). V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film "Láska k vlasti" (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá seppuku.

V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal rituální sebevraždu seppuku.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Mišima napsal čtyřicet románů, více než šedesát divadelních her (kromě moderního divadla psal i hry pro tradiční divadla nó a kabuki), dvacet svazků povídek, dvacet svazků esejí i filmový scénář. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů poválečné japonské literatury.

K jeho hlavním tématům patří fascinace smrtí a důraz na tradiční japonské hodnoty. Většina jeho děl je situována do 20. století a vynikají bohatým metaforickým stylem.

Česky vyšel pouze jediný Mišimův román, Zlatý pavilon (japonsky 金閣寺, Kinkakudži, 1956), v překladu Kláry Macúchové v roce 1998 v nakladatelství Brody. Právě tento román, který s celou řadou literárních a náboženských narážek novelizuje reálné události zapálení chrámu Kinkakudži psychicky nemocným mnichem v roce 1950, zajistil autorovi díky anglickému překladu Ivana Morrise světovou slávu a počítá se k jeho nejlepším dílům.

Česky vyšla v roce 1996 ve Světové literatuře v překladu Kláry Macúchové novela Láska k vlasti (japonsky 憂国, Júkoku, 1966).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yukio Mishima na anglické Wikipedii.