Merkité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Merkiti a jejich sousedi kolem roku 1180

Merkité (mongolsky Мэргид) byl mongolský (nebo snad turkický či samodijský kmen) doložený od konce 11. století. Začátkem 13. století byli Merkité násilně začleněni do mongolské říše.[1] Žili v Zabajkalsku, na území současného Burjatska.

Etnická příslušnost[editovat | editovat zdroj]

Nehledě na to, že většina historiků se přidržuje tradiční verze o mongolském původu Merkitů, pocházející od Rašíd ad-Dína[2], existují i jiné názory.

K samodijské hypotéze o původu Merkitů se přiklonil Lev Gumiljov, který je zařadil k východní skupině jihosamodijských kmenů.[3][4] Více argumenty hypotézu podložil V. A. Tugolukov, věnující pozornost informaci o sobech „národa bekri“ u Marca Pola a také přítomnosti etnonym podobných Merkitům u zabajkalských Tunguzů.[5]

Turecká hypotéza se rozšířila v západní historiografii[6][7] Ruský historik A. V. Tivaněnko argumentuje ve prospěch této hypotézy především přítomností tureckých toponym v místech předpokládaného merkitského osídlení.[8]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Merkité (čínsky Mej-li-ťi) jako samostatné etnikum začali figurovat v historických zápisech od konce 11. století. Podle čínských „Dějin Kitanů“[9] roku 1093 kitanský vojevůdce Wo-tche-la zaútočil na Merkity a porazil je.

Dělili se na tři větve: Uvas (Choas), Chát a Uduit. Poslední byli nejpočetnější a rozdělovali se na Ujkury, Mudany, Tudakliny a Džijuny.

Podle Tajné kroniky Mongolů byla Höelün, matka Temüdžina (známějšího jako Čingischán), původně zasnoubena Merkitu Čiledovi, ale unesl ji Temüdžinův otec Jesügej-bagatur. O generaci později třísetčlenný oddíl Merkitů provedl nájezd na rodinu vdovy Höelün a neúspěšně se pokusil zabít Temüdžina. Útočníci aspoň zajali Temüdžinovu ženu Börte. Temüdžin k osvobození manželky zmobilizoval kromě vlastních následovníků spojenecké Kerejty v čele s Wang-chánem a Džadžiraty v čele s Džamuchou. Merkité, neočekávajíce jakoukoliv nepřátelskou akci, byli rozbiti a Börte osvobozena.[10] Mongolsko–merkitské nepřátelství přetrvávalo i v dalších letech.

Při prohlášení Temüdžina Čingischánem roku 1206 už Merkité patrně nepředstavovali samostatnou sílu. Přeživší splynuli s Mongoly, nebo odkočovali na západ, kde se smísili s Kypčaky.[11] V letech 1215–1218 Džebe a Sübetej porazili vzdorující Merkity vedené syny jejich bývalého chána Tochta-bekiho. Jejich zbytky přijali Kypčakové, čímž na sebe přivolali mongolské nepřátelství a válku.

Někteří Merkité zaujali přední postavení v Mongolské říši. Merkitky Chulan, Töregene a Ogul-kajmiš byly ženy Čingischána, Ögedeje a Güjüka. Merkité Bajan, Madžartaj a Togto stáli v čele vlády říše Jüan. Jejich potomci tvořili po vyhnání dynastie Jüan z Číny jeden z mongolských klanů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WEATHERFORD, Jack. Genghis Khan and the making of the modern world. [s.l.] : Three Rivers Press, 2004. ISBN 978-0-609-61062-6 (0-609-61062-7). (anglicky) 
  2. Rašíd ad-Dín. Sbornik letopisej [Сборник летописей]. Svazek 1. Moskva, Leningrad : Izdatělstvo Akademii Nauk, 1952. S. 93. (rusky) 
  3. GUMILJOV, L. N.. Suďba merkitov [Судьба меркитов]. In Finno-ugorskije narody i Vostok [Финно-угорские народы и Восток]. Tartu : [s. n.], 1975.  (rusky)
  4. GUMILJOV, Lev Nikolajevič. Mongoly i merkity v XII. v. [Монголы и меркиты в XII в.]. In [s. l.] : Učenyje zapisky Tartuskogo gos. un-ta – N 416: Studia orlentalla et Antiqua, 1977. Dostupné online. S. 74–116. (rusky)
  5. TUGOLUKOV, V. A.. Korennyje tungusy (Etničeskaja istorija i etnogenez) [Коренные тунгусы (Этническая история и этногенез)]. In Etnogenez i etničeskaja istorija narodov Severa [Этногенез и этническая история народов Севера]. Moskva : [s. n.], 1975. S. 104–105. (rusky)
  6. SOUCEK, Svat. A History of Inner Asia. [s.l.] : Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0521657044. S. 104. (anglicky) 
  7. ATWOOD, Christopher P. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. [s.l.] : Facts on File, 2004. ISBN 9780816046713. (anglicky) 
  8. TIVANĚNKO, A. V.. Гибель племени меркитов [Gibel plemeni merkitov]. Ulan-Ude : [s.n.], 1992. S. 56–58. (rusky) 
  9. 辽史 [Liao-š']. Peking : [s.n.], 1987. (čínsky) 
  10. Tajná kronika Mongolů. [s.l.] : [s.n.]. S. §254.  
  11. SULTANOV, T. I.. Opyt analiza tradicionnych spiskov „92 plemen ilatija“ [Опыт анализа традиционных списков «92 племён илатийа»]. In Srednaja Asija v drevnosti i sredněvěkovje [Средняя Азия в древности и средневековье]. Moskva : [s. n.], 1977. S. 166–167. (rusky)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Меркиты na ruské Wikipedii.