Ludmila Grossmannová Brodská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ludmila Grossmannová-Brodská
Ludmila Grossmannová Brodská 1899.jpg
Narození24. května 1859
Netvořice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí2. dubna 1935 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatelka, překladatelka a učitelka
Národnostčeská
RodičeFrantišek Grossmann, Rosalie Grossmannová-Leitnerová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludmila Grossmannová Brodská, vlastním jménem Ludmila Grossmannová (24. května 1859 Netvořice[1]2. dubna 1935 Praha), byla česká učitelka, spisovatelka knih pro mládež a překladatelka. Celý život bojovala s nepřízní osudu; v šesti letech ohluchla, ještě v dětství ztratila otce, později se musela vyrovnávat s hmotným nedostatkem a osamocením. Navzdory svému postižení napsala desítky knih, převážně s říkankami, básněmi a výchovnými povídkami pro mládež (např. Dětské srdce 1893, Krakonoš 1905 s několika reedicemi, Pestrý gratulant 1930) a řadu příspěvků do časopisů. Její tvorba pro dospělé (např. Jak život jde cca 1900, Lidé a život 1917) vycházela z vlastních zkušeností a byla určena především nenáročným venkovským čtenářům. Volně přeložila několik známých literárních děl, jako např. Dobrodružství Barona Prášila, Don Quijote z la Manchy a Chaloupka strýčka Toma. Publikovala rovněž pod pseudonymy Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 24. května 1859 v Netvořicích u Benešova[2] jako dcera zámožného obchodníka[3] Františka Grossmanna (1834) a jeho manželky Rosalie, rozené Leitner (1840). Byla nejstarší z šesti dětí, sourozenci: Vácslav (1860), Antonín (1861–1862), Marie Šulcová (1863), Johann (1865–1866) a Rosalie Henningová (1867).[4][5] První léta života strávila v rodné obci, odkud se s rodiči přestěhovala do Prahy.[6] Spokojené dětství v harmonické rodině jí v šesti letech přerušila závažná nemoc – spála, jejímž následkem ohluchla.[7] Rodiče si byli vědomi jejího nadání a zajistili jí kvalitní výchovu. Když nemohla chodit do běžné školy, vyučoval ji soukromě František Ryšavý z ústavu hluchoněmých v Praze. Ten ji naučil odezírat ze rtů, díky čemuž se mohla dorozumět. Vedle toho chodila na kurzy ručních prací a u Jenny Schermaulové se učila malovat.[3]

Roku 1873 přišla další pohroma – po krachu na vídeňské burze přišla rodina o veškerý majetek[3] a brzy také zemřel její otec.[2] Ludmila se stala oporou rodiny.[2] Vykonávala většinu domácích prací, takže si její matka mohla vzít do opatrování další děti za úplatu; díky její snaze a úsilí se rodině podařilo překonat největší finanční tíseň a nakonec zaopatřila i své sestry.[7] Využila rovněž své znalosti a určitou dobu působila jako učitelka ručních prací a kreslení v Mělníku a v Praze; kvůli zdravotnímu handicapu ale toto povolání brzy opustila a živila se už jen jako spisovatelka.[3] Zajímavou dohru mělo také její zaměstnání v čokoládovně pana Klugeho na Smíchově roku 1878. Do jedné z krabiček čokolády, kterou továrník poslal jako dar raněným vojákům[p 1] do nemocnice v Sarajevu, vložila spolu se svou kolegyní ručně psaný vzkaz s přáním vítězství rakouských vojsk. Lístku si všiml štábní lékař a zaslal jej i se jmény obou dívek k otištění do novin.[8]

Ani její další život nebyl snadný. Její dvě sestry se provdaly a odstěhovaly – jedna dokonce do Ruska, a ona zůstala doma sama se stárnoucí matkou.[7] Ta pro ni byla dlouhá léta nerozlučnou strážkyní a tlumočnicí,[9] protože porozumět jiným lidem „ze rtů“ pro ni bylo obtížné.[7] Její smrt pro ni byla velkou ranou.[9] V té době její sestry ovdověly, jedna z nich žila v Čechách v bídě a o té v Rusku nebyly po revoluci zprávy.[7] Grossmannová, která navzdory popularitě zápasila s nedostatkem,[10] trpělivě snášela osud a podle svých možností pomáhala jiným.[2] Oporou jí byl zpočátku Josef Ladislav Turnovský, který jí pomáhal v kontaktech s nakladateli,[7] a přátelství ji spojovalo se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou,[11] obě byli členkami Amerického klubu dam.

Zemřela 2. dubna 1935 ve svém bytě v Ječné ulici 22 v Praze.[11]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

První básně publikovala roku 1875 v humoristickém časopise Paleček. Poté uveřejnila množství prací v časopisech (zejména určených dětem, učitelům a ženám — Učitelské noviny, Česká škola, Zábavné listy, Ženské listy, Pěstoun, Matice dítek, Malý čtenář, Jitřenka, také Světozor) i v samostatně vydaných pracích.[6] Psala verše a báchorky pro děti i tklivé povídky pro dospívající dívky a snivé ženy.[12] Naučila se bystře pozorovat a zušlechťovat své city, dovedla se vžít do různých situací. Velkou část svého díla věnovala dětem, i když sama žádné neměla. Její říkanky jsou melodické a zpěvné, některé byly zhudebněny.[3] Námětem většiny jejích povídek jsou skutečné příběhy a často její vlastní zážitky.[2] Oceňovány byly i její reportáže z cesty do Petrohradu, kde pobývala u své sestry Růženy Henningové, provdané za ruského štábního lékaře.[3]

Používala řadu pseudonymů: Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková.[12] Její umělecký přídomek Brodská poukazuje na rodiště jejího otce[6] (Český Brod).[5]

Během života vydala několik desítek knih, např.:[13]

  • Dětské srdce (1893), sbírka povídek pro mládež
  • Jak život jde (cca 1900), „črty veselé a vážné“
  • Krakonoš: nejkrásnější pohádky, báchorky a pověsti o pánu na krkonošských horách (1905 s několika reedicemi; viz též Krakonoš)
  • Cirkusové zábavy dítky hojně pobaví (1908)
  • Na sluníčko jedeme a veselí budeme (1911)
  • Lidé a život (1917), kniha povídek
  • Očarovaný Nikolaj: veselé a vážné obrázky z Petrohradu a okolí (1918)
  • Milá škola – dítky volá (1921)
  • Cvičená zvířátka (1923)
  • Během celého roku, dětem je vždy do skoku (1924)
  • V boji s osudem (1925), kniha povídek
  • Dětské hry (1926)
  • Pestrý gratulant (1930)

Některé básně byly zhudebněny, např.:[13]

Překládala také z cizích jazyků, vesměs jako upravené verze pro mládež:[13]

Význam a hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Během života byla velmi známá a oblíbená, především mezi ženami, které kupovaly a četly její díla svým dětem. Medailon v Ženských listech (jejichž spolupracovnicí byla) z roku 1907 dokonce začíná slovy: „Mám za to, že mezi námi není nikoho, kdo by neznal jména L. Grossmannová-Brodská.“[3] Její životní jubilea byla připomínána v tisku.[14][7][2] Životopisci oceňovali její silnou vůli, vytrvalost a obětavost, s níž překonávala životní překážky. Zmiňovali její popularitu v širokých lidových vrstvách, kam se obtížně dostávají díla náročnějších autorů.[7]

Nekrolog v Lidových novinách ocenil ušlechtilý výchovný charakter jejích povídek pro mládež, zejména pro dívky. Na druhou stranu konstatoval, že její práce pro dospělé byly zaměřeny především na nenáročné venkovské čtenáře.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Zřejmě se jednalo o účastníky bitvy u Doboje.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Netvořice
  2. a b c d e f K 75. narozeninám L. Grossmannové-Brodské. Národní listy. 1934-05-24, roč. 74, čís. 141, s. 5. 
  3. a b c d e f g Z galerie českých spisovatelek. Ženské listy. 1907-08, roč. 35, čís. 8–9, s. 157. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. 
  4. Státní oblastní archiv v Praze. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2021-04-02]. Dostupné online. 
  5. a b Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 146, obraz 688. Dostupné online.
  6. a b c Grossmannová-Brodská. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1896. Dostupné online. Svazek 10. S. 520.
  7. a b c d e f g h KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Na pozdrav Ludmile Grossmannové-Brodské. Ženské listy. 1919-03, roč. 47, čís. 4–5, s. 1. 
  8. Vyslyšená modlitba. Pražský denník. 1878-12-21, roč. 13, čís. 293, s. 2. 
  9. a b KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Z drobných vzpomínek literárních (Dokončení). Zlatá Praha. 1920-11-24, roč. 37, čís. 51–52, s. 412. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. 
  10. K jubileu spisovatelky Ludmily Grossmannové-Brodské. Národní politika. 1909-12-17, roč. 27, čís. 347, s. 5. 
  11. a b c Spisovatelka L. Grossmannová-Brodská zemřela. Lidové noviny. 1935-04-03, roč. 43, čís. 170, s. 5. 
  12. a b NOVÁKOVÁ, Teréza. Ludmila Grossmannová-Brodská. In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: J. R. Vilímek, 1899. S. 65.
  13. a b c Podle seznamu prací v NK ČR.
  14. Slečna Ludmila Grossmannová-Brodská. Ženské listy. 1909-06, roč. 37, čís. 6, s. 126. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]