Lnice květel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxLnice květel
alternativní popis obrázku chybí
Lnice květel (Linaria vulgaris)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď jitrocelovité (Plantaginaceae)
Rod lnice (Linaria)
Binomické jméno
Linaria vulgaris
(L.) Mill.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lnice květel (Linaria vulgaris Mill.) je hojně rozšířená vytrvalá bylina z čeledi jitrocelovitých.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail ostruhatého květu

Je to až půl metru vysoká, zpravidla nevětvená bylina, s plazivým oddenkem a hustým hroznovitým květenstvím. Květy jsou nápadné až 1 cm[1] dlouhou ostruhou, jejich koruna má světle žlutou a patro dolního pysku oranžovou barvu. Květy měří bez ostruhy 16-22 mm a rozkvétají od června do září.

Celokrajné listy jsou střídavé, přisedlé, čárkovitě kopinaté.[2] Plodem je dvoupouzdrá vejčitá tobolka s velkým množstvím široce křídlatých semen (až 32 000 na rostlinu).[3]

Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Roste hojně až obecně na polích, suchých úhorech, mezích, pasekách, podél cest či na různých ruderálních stanovištích, od nížin do podhůří.[2] Má v oblibě kypré, kamenité nebo písčité půdy a teplejší, výslunná stanoviště.[3] Její květy jsou opylovány čmeláky.[3]

Areál rozšíření zahrnuje celou Evropu kromě nejsevernějších okrajů a západní Asii.[4]

Použití[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o starou léčivou rostlinu obsahující flavonoidy a organické kyseliny, díky nimž působí projímavě a močopudně. V přírodní medicíně se však už prakticky nepoužívá.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Stumpf, Ursulaː Naše léčivé rostiny. Ikar 2013, s. 112-113
  2. a b Toman, Hísekː Naší přírodou krok za krokem - rostliny, Albatros 1994
  3. a b c Aichele, D.ː Co tu kvete? Kvetoucí rostliny střední Evropy ve volné přírodě. Ikar 2001
  4. A. Pilát, O. Ušákː Kapesní atlas rostlin. SPN 1964, s. 184

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]