Přeskočit na obsah

Lelek americký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxLelek americký
alternativní popis obrázku chybí
Lelek americký v lidské dlani
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádlelkové (Caprimulgiformes)
Čeleďlelkovití (Caprimulgidae)
Rodlelek (Phalaenoptilus)
Binomické jméno
Phalaenoptilus nuttallii
Ridgway, 1880
Areál rozšíření:      Hnízdiště      Celoroční výskyt
Areál rozšíření:
     Hnízdiště
     Celoroční výskyt
Areál rozšíření:
     Hnízdiště
     Celoroční výskyt
Synonyma

Caprimulgus nuttallii

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lelek americký (Phalaenoptilus nuttallii) je noční pták z čeledi lelkovití (Caprimulgidae), který se vyskytuje na severoamerickém kontinentu od Britské Kolumbie a jihovýchodní Alberty přes středozápad Spojených států až po severní Mexiko. Biotopem lelků jsou suché křovinaté a travnaté oblasti, občas dokonce kamenité pusté svahy pouštního typu s minimem vegetace. Jedná se o jediného zástupce rodu Phalaenoptilus.

Velká část severní populace ptáků migruje do zimovišť ve středním a západním Mexiku, avšak část ptáků žije usedavě a netáhne. Lelek americký je jediný známý pták, který prokazatelně na delší dobu upadá do torporu.[2]

Druh byl poprvé formálně popsán a rovnou i ilustrován v roce 1844 francouzsko-americkým ornitologem Johnem Jamesem Audubonem na základě samčího exempláře nalezeného na východním břehu řeky Missouri mezi Fort Pierre a ústím řeky Cheyenne v Jižní Dakotě. Audubon ptáku udělil binomické jméno Caprimulgus nuttallii. Druhové jméno nuttallii autor vybral k uctění svého přítele a ornitologa Thomase Nuttalla.[3][4] Druh byl přesunut do vlastního rodu Phalaenoptilus americkým ornitologem Robertem Ridgwayem v roce 1880.[5]

Rodové jméno je kombinací starořeckých phalaina, což znamená „můra“, a ptilon, tedy „opeření“.[6]

V rámci druhu je rozeznáváno šest poddruhů:[7][8]

  • P. n. nutalli (Audubon, 1844) – nominátní poddruh, páří se na většině území Severní Ameriky.
  • P. n. californicus Ridgway, 1887 – angl. dusky poorwhill (šerý lelek), tmavší a hnědší než nominátní poddruh. Vyskytuje se v západní Kalifornii a na severu mexického státu Baja California.
  • P. n. hueyi Dickey, 1928 – angl. desert poorwhill (pouští lelek), bledší než nominátní poddruh. Vyskytuje se v jihovýchodní Kalifornii, jihozápadní Arizoně a severovýchodě Baja California.
  • P. n. dickeyi Grinnell, 1928 – angl. San Ignacio poorwill (lelek ze San Ignacia), je menší s méně výrazným kropením oproti subsp. californicus. Vyskytuje se v jižní části Baja California.
  • P. n. adustus Van Rossem, 1941 – angl. Sonoran poorwill (Sonoranský lelek), je bledší a hnědší než nominátní poddruh. Vyskytuje se od jižní Arizony po severní Mexiko.
  • P. n. centralis Moore, RT, 1947 – vyskytuje se ve středním Mexiku.

S 18 cm na délku a rozpětím křídel kolem 30 cm se jedná se o nejmenšího zástupce severoamerických lelků. Váží 36–58 gramů. Opeření je šedo-černé s nahnědlým kropením. Vnější ocasní pera jsou zakončena bílou barvou, která je u samců o něco výraznější. Přední strana krku je bílá. Oči jsou černé a velké, nohy krátké a černé. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Lelek je při posedu ve svém typickém habitatu výborně maskován a připomíná spíše uschlý list než živočicha.[9][10]

Lelek americký je dobře rozlišitelný od ostatních lelkovitých díky svému malému vzrůstu, světle šedému zbarvení, krátkému zobáku a zakulaceným křídlům, které při složení sahají až ke konci krátkého ocasu.[9]

Vokalizace

[editovat | editovat zdroj]
Zvukové ukázky toku leleků amerických
Nahrávka z Nevady
Nahrávka z Jižní Dakoty

Lelci se zvukově projevují krátkým volání pú-i, ke kterému dochází od soumraku do úsvitu. V těsné blízkosti tokajícího ptáka lze slyšet ještě třetí slabiku lou, celý tok tedy zní něco jako pú-i-lou. V letu se někdy ozývá krátkým čak.[9]

Lelek americký je jediný známý druh ptáka, který upadá do dlouhodobého torporu až hibernace.[11][12] Během torporu klesne tělesná teplota lelků z obvyklých 41 °C na 18 °C.[10] Povrchová teplota těla může klesnout i pod 3 °C. K torporu se lelci uchylují pouze mimo hnízdní období.[11]

K torporu dochází u populace z jižních hranic Spojených států (oblasti kolem Kalifornie, Arizony a Nového Mexika), kde lelci většinu zimy tráví v nehybném stavu v úkrytech kamenů. Takto dlouhodobý útlum životních funkcí, do kterého lelci upadají, je spíše blízký hibernaci než torporu a mezi ptáky nemá obdoby. Během torporu může dojít k pasivnímu ohřívání ptáků sluncem, takže jejich teplota může kolísat o více než 25 °C. Při pokusech v terénu se zakrytím ptáků před sluncem bylo zjištěno, že ptáci mohou v torporu zůstat i 45 dní. Delší torpory se skládaly z kratších cyklů o délce 4–7 dní.[12]

Torporu lelků si byli vědomi už domorodí Hopiové, mezi kterými je pták znám jako hölchko, což v hopijštině znamená „Ten, jenž spí“. V roce 1804 Meriwether Lewis během Lewisovy a Clarkovy expedice zaznamenal hibernující lelky americké v Severní Dakotě. Lewis tato pozorování sice pečlivě zaznamenal do svého deníku, nicméně jak sám Lewis, tak jeho následovníci nepokládali tato pozorování za nijak významná.[13][14][15] První vědecký popis torporu u lelků amerických pochází tedy až z roku 1948 z pera amerického biologa Edmunda Jaegera, který v roce 1946 nalezl hibernujícího jedince v pohoří Chuckwalla v Kalifornii.[16]

Rozmnožování

[editovat | editovat zdroj]

V jižních částech areálu rozšíření dochází k rozmnožování od března do srpna, v severních částech od konce května do září. Hnízdo lelků představuje mělký důlek v zemi, často na úpatí kopce v částečném stínu keřů nebo trsů trávy. Snůška obsahuje dvě vejce. Jejich barva bývá bílá až krémová nebo světle růžová, někdy s tmavším tečkováním. Inkubační doba trvá 20–21 dní, obě pohlaví se na vejcích střídají. K osamostatnění mláďat dochází 20–23 dní po vylíhnutí.[13]

V případě ztráty snůšky dochází k náhradní snůšce. Často dochází i ke druhé snůšce, která bývá kladena do nového hnízda vzdáleného kolem 100 m od prvního hnízda. V těchto případech inkubuje druhou snůšku pouze samice, zatímco samec shání potravu pro mláďata z první snůšky.[17]

Podobně jako ostatní lelkovití, i lelci američtí se krmí nočním hmyzem, jako jsou můry, brouci a kobylky.[13] Nestravitelné části potravy vyvrhuje ve formě vývržků (podobně jako např. sovy). Pije za letu.[18]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Common poorwill na anglické Wikipedii.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. MCKECHNIE, Andrew W.; ASHDOWN, ROBERT A. M.; CHRISTIAN, MURRAY B.; BRIGHAM, R. MARK. Torpor in an African caprimulgid, the freckled nightjar Caprimulgus tristigma. Journal of Avian Biology. 2007, s. 261–266. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-17. DOI 10.1111/j.2007.0908-8857.04116.x. 
  3. AUDUBON, John James. The Birds of America, from drawings made in the United States and their territories. New York: J.B. Chevalier, 1844. Kapitola Nuttal's Whip-Poor-Will, s. 350–352, Plate 495. 
  4. Check-List of Birds of the World. Redakce Peters James Lee. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1940. Dostupné online. S. 193–194. 
  5. RIDGWAY, Robert. Revisions of nomenclature of certain North American birds. Proceedings of the United States National Museum. 1880, s. 1–16 [5]. Dostupné online. 
  6. JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 301. 
  7. Frogmouths, Oilbird, potoos, nightjars [online]. Redakce Gill Frank. International Ornithologists' Union, 2020 [cit. 2020-10-08]. Dostupné online. 
  8. WOODS, C.P.; CSADA, R.D.; BRIGHAM, R.M. Common Poorwill (Phalaenoptilus nuttallii), version 1.0. Redakce Poole A.F.. Birds of the World. Ithaca, NY, USA: Cornell Lab of Ornithology, 2020. Dostupné online [cit. 11 October 2020]. DOI 10.2173/bow.compoo.01. 
  9. a b c Common Poorwill Identification [online]. Cornell Lab of Ornithology [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b Kolektiv autorů, 2020. Birds of North America. Příprava vydání François Vuilleumier. New York, US: DK Publishing. Dostupné online. ISBN 978-0-7440-2053-3. S. 118. (anglicky) 
  11. a b BRIGHAM, R. Mark. Daily Torpor in a Free-ranging Goatsucker, the Common Poorwill (Phalaenoptilus nuttallii). S. 457–472. Physiological Zoology [online]. 1992-03-01 [cit. 2022-01-04]. Roč. 65, čís. 2, s. 457–472. Dostupné online. ISSN 0031-935X. (anglicky) 
  12. a b GEISER, Fritz. Ecological physiology of daily torpor and hibernation. Cham: Springer International Publishing, 2021. ISBN 9783030755256. S. 36–37. (anglicky) 
  13. a b c Common Poorwill [online]. Audubon.org [cit. 2022-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. RYSER, Fred A. Birds of the Great Basin: A Natural History. [s.l.]: University of Nevada Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-87417-080-X. S. 305. 
  15. BAGEMIHL, Bruce. Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity. [s.l.]: Macmillan, 2000-04-10. Dostupné online. ISBN 9781466809277. 
  16. JAEGER, Edmund. Poorwill Sleeps Away the Winter. National Geographic Society. January 1951. 
  17. CSADA, Ryan D.; BRIGHAM, R. Mark. Breeding Biology of the Common Poorwill at the Northern Edge of Its Distribution (Biología Reproductiva de Phalaenoptilus nuttallii en el Extremo Norte de su Distribución). S. 186–193. Journal of Field Ornithology [online]. 1994 [cit. 2022-01-04]. Roč. 65, čís. 2, s. 186–193. Dostupné online. ISSN 0273-8570. (anglicky) 
  18. BRIGHAM, R. Mark. Apparent Drinking by the Common Poorwill (Phalaenoptilus nuttallii). S. 82–84. Northwestern Naturalist [online]. 1991 [cit. 2022-01-04]. Roč. 72, čís. 2, s. 82–84. DOI 10.2307/3536808. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Cleere and Nurney, 1998. Nightjars, ISBN 1-873403-48-8
  • National Geographic Society, 1987. Field Guide to the Birds of North America. Washington, D.C.: National Geographic Society. ISBN 0-7922-7451-2
  • Paul R. Ehrlich; David S. Dobkin; and Darryl Wheye, 1988. The Birder's Handbook. New York: Simon and Schuster, ISBN 0-671-62133-5
  • Terres, 1980. Audubon Society Encyclopedia of North American Birds. New York: Alfred A. Knopf, ISBN 0-394-46651-9

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]