Lars Norén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lars Norén

Lars Norén v roce 2007
Narození 9. května 1944 (73 let)
Stockholm
Povolání básník, romanopisec, dramatik a spisovatel
Období 1963–dosud
Ocenění Aftonbladet Literary Award (1971)
Velká cena Devíti (1980)
Cena Aniara (1982)
Litteris et Artibus (2008)
Vlivy August Strindberg, Paul Celan, Erik Johan Stagnelius, Edward Franklin Albee
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lars Norén (* 9. května 1944 Stockholm) je básník a dramatik, který je považován za nejvýznamnějšího švédského dramatika druhé poloviny 20. století. Jeho hry většinou poukazují na traumatické vztahy v rodině případně na sociální problémy. Často je přirovnáván k Augustu Strindbergovi a to hlavně proto, že pro jeho díla jsou charakteristické obnažené emoce a intenzivní konflikty.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Lars Norén se narodil ve Stockholmu, v dětství se ovšem s rodiči přestěhoval do města Genarp v Skåne, kde jeho otec dostal práci v hotelu. Tento hotel se později stal dějištěm několika Norénových her. V 15 letech se vrátil zpátky do Stockholmu, kde v roce 1962 pracoval jako asistent režiséra Bengta Ekorta při inscenaci v Královském dramatickém divadle (Dramaten). Později zde byly jeho hry často hrány, působil zde také jako režisér. [2] Po roce 1999 působil jako umělecký šéf divadla Riksteatern, ale v roce 2007 po skandálu s inscenací 7.3 odstoupil. Roku 2009 přijal post uměleckého vedoucího v divadle Folkteatern v Göteborgu, odkud ale v roce 2012 kvůli zdravotním problémům odešel.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Norén debutoval v 19 letech lyrickým dílem Šeříky, sníh (Syrener, snö, 1963). V nich se soustředí na dvě hlavní témata: démonický sex a intenzivní pocity spojené se smrtí.[2] Úspěch zaznamenaly sbírky Encyklopedie (Encyklopedi, 1966) a Stupor (Stupor, 1968), které tvoří koláž obrazů ze světových katastrof ale také soukromých osobních momentů. V textu nalézáme útržky obrazů utrpení, smrti a sexu. V 70. letech je v jeho sbírkách viditelná změna, jsou formálně disciplinovanější a konvenčnější, přičemž je stále citelná atmosféra vnitřní zranitelnosti. Jako hlavní témata se zde vyskytují separace a obětování se.[1] Díla Denní a noční básně (Dagliga och nattliga dikter, 1973), Deník srpen – říjen 1975 (Dagbok augusti – oktober 1975, 1976) a Noční práce (Nattarbete, 1976) obsahují lyriku psanou ve stylu deníkových zápisků. Norénovu básnickou tvorbu ovlivnil především Paul Celan a do jisté míry také Friedrich Hölderlin, Simone Weil a Joseph Beuys.

Drama[editovat | editovat zdroj]

Po smrti matky na počátku osmdesátých let začíná Norén psát dramata, protože, jak se sám vyjádřil: „moje básně se jaksi srážely, byly stále menší a menší. (…) A kromě toho bylo psaní básní příliš snadné. (…) Potřeboval jsem, aby mi látka kladla odpor. A to dělají moje hry. Psát dramata je mnohem namáhavější a časově náročnější práce“[3]. V tomto počátečním období píše komorní hry inspirované americkou dramatikou 20. století (E. Albee, E. O´Neill). Zachycuje v nich odvrácenou tvář rodinného života.[3]. Dramata z této doby (Orestes (Orestes, 1980) a Odvaha zemřít (Modet att döda, 1980) se vyznačují zřetelnou stavbou a zápletkou, v realistických dialozích probleskují surrealistické momenty. V jednotlivých hrách nejsou důležité vzájemné vztahy, ale prožitky jednotlivých postav a hledání vlastní identity. Norén se výrazně inspiruje zážitky ze svého života. Psaní dramatu mu zároveň slouží jako vnitřní sebereflexe.[4] Jako dramatika ho proslavil cyklus Noc je matkou dne (Natten är dagens mor, 1983), Chaos je sousedem Boha (Kaos är granne med Gud, 1983) a Klid (Stillheten, 1986)

V letech 1989–1995 Norénovi vychází čtrnáct her ve čtyřech svazcích pod názvem Mrtvé hry (De döda pjäserna). Téma smrti je v nich rozebíráno z různých uhlů pohledu. Nejdříve je smrt jen symbolická, smrt domova nebo citů, pak přechází do podoby smrtelných nemocí, až nakonec umírají i samotné postavy. Mrtvé hry začínají postrádat přehlednost, často nemají víc než jeden akt a podobají se skicám. Autor v nich postupně opouští líčení měšťácké rodiny ‚v uzavřeném prostoru‘, do něhož se události okolního světa promítají pouze prostřednictvím médií, a začíná se zajímat o vnější svět.[3] Norén se věnuje lidem, kteří jsou nějakým způsobem vytlačeni ze společnosti: například rumunští emigranti v Americe ve hře Rumuni (Rumäner, 1994) nebo duševně nemocní z psychiatrických léčeben ve hrách Jakýsi Hádes (En sorts Hades, 1994) a Klinika (Kliniken, 1994). Píše o jedincích ovládaných pudy, vnitřním chaosem, kteří neumí překonat propast mezi ideálem a realitou, snem a rozumem. I v Mrtvých hrách lze nalézt záblesky týkající se společensko-politických otázek. [3][5]

V roce 1998 přichází s hrou Sedm Tři (Sju Tre), jejíž název odkazuje na §7.3 týkající se zločinců se zvýšeným rizikem útěku nebo recidivy. Norén pracuje s vězni souzenými za nacismus a rasismus, navštěvuje je a tráví s nimi svůj čas. Výsledkem je čtyřhodinová hra, jejíž text vychází z autentických rozhovorů vězňů. Tři vězni hrající sami sebe jsou vedeni profesionálním hercem, který jim klade otázky o jejich životě a snaží se je přimět, aby soudili své vlastní zločiny. Kritici tvrdě zpytovali Noréna především kvůli morální stránce hry, čemuž pomohlo také setření hranice mezi fikcí a realitou. Inscenace byla hrána i mimo vězení. Po skončení dvacáté páté reprízy ve městě Halunda využil Tony Olsson (mezi skiny velmi populární) propustky z vězení a s několika komplici přepadl banku ve městě Kisa. Při útěku byli zastřeleni dva policisté. Později se ukázalo, že loupež byla detailně připravená. Proti Norénovi se zvedla vlna ostré kritiky. O šest let později byl o představení natočen film Divadelní zkoušky (Repetitioner) a Norénovi se tak dostalo rehabilitace.[3]

Tématu zraněných a zraňujících lidí a složitých mezilidských vztahů a se věnuje i ve svých nejnovějších hrách napsaných po roce 2000. Dramata Podzim (Tristano), Detaily (Detaljer), Zimní úschova (Vinterförvaring) z trilogie Klidná hladina (Stilla vatten, 2000), Tichá hudba (Tyst musik, 2001), Chlad (Kyla, 2002) se vracejí k rodinným ‚kvartetům‘ a tematizují výhradně stárnutí a smrt. Tyto hry jsou charakteristické strohými replikami a emočně drásavými momenty – Norén se zde inspiruje stylem norského dramatika Jona Fosseho, jehož překládá do švédštiny. Lars Norén balancuje mezi společenskými tématy a interním účtováním. Krutost smrti a brutalita člověka a společnosti jsou pro něj spojité nádoby.[3]

Bibliografie v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Noc je matkou dne (Natten är dagens mor, 1983), Praha Dilia 1985, překlad Zbyněk Černík
  • A dej nám stíny (Och ge oss skuggorna, 1988), Svět a divadlo, 4/1993, překlad Zbyněk Černík
  • Chaos je sousedem Boha (Kaos är granne med Gud, 1982), Praha 2001, překlad Olga Bártová, Šárka Císařová
  • Okruh osob (Personkrets, 1999), 2005, v rukopisu, překlad Zbyněk Černík
  • Chlad (Kyla, 2002), Svět a divadlo, 2/2006, překlad Zbyněk Černík
  • Démoni. Klinika. Tichá Hudba (Demoner,1978; Kliniken, 1994; Tyst Musik, 2002), překlad Zbyněk Černík, in 3x3 Norén, Fosse, Saalbachová, Daniela Mrázová, Elg 2008, ISBN 978-80-904073-0-5
  • Válka. V skrytu. O lásce (Krig, 2004; Fördold, 2007; Om kärlek, 2009), překlad Zbyněk Černík a Martin Severýn, in Lars Norén: Tři hry, Divadelní ústav, Praha 2015, ISBN 978-80-7008-363-5

Česká uvedení [6][editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lars Norén na švédské Wikipedii.

  1. a b HUMPÁL, Martin. Moderní skandinávské literatury 1870-2000. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1174-0.  
  2. a b LÖNNROTH, Lars. Medieålderns litteratur, 1950–1985. Stockholm : BonnierFakta Bokförlag AB, 1990. ISBN 91-34-5086-78. (švédsky)  
  3. a b c d e f SLAVÍČKOVÁ, Miloslava. Krutost smrti - brutalita světa. Svět a divadlo. únor 2006, s. 106-116.  
  4. BOBKOVÁ, Hana. Svět a divadlo. duben 1993, s. 76.  
  5. ČERNÍK, Zbyněk. Svět a divadlo. duben 1993, s. 73.  
  6. Čerpáno z databáze Divadelního ústavu, viz http://vis.idu.cz/Productions.aspx