Přeskočit na obsah

Kryštof z Madruzza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kryštof z Madruzza
Cristoforo Madruzzo od Tiziana (1552)
Cristoforo Madruzzo od Tiziana (1552)
Církevřímskokatolická
Svěcení
Biskupské svěcení1542
světitel Kryštof Fuchs z Fuchsbergu
Kardinálská kreace2. června 1542
kreoval Pavel III.
Osobní údaje
Datum narození5. července 1512
Místo narozeníCalavino
Datum úmrtí5. července 1578 (ve věku 66 let)
Místo úmrtíTivoli
PříbuzníNiklas Madrutz (sourozenec)
Povoláníkatolický kněz a katolický biskup
Alma materBoloňská univerzita
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kryštof Madruzzo nebo též Kryštof z Madruzza (italsky Cristoforo Madruzzo, ve starších německých pramenech převážně jako Christoph von Madruzz, či Christoph Madruscht, 5. července 1512, Castel Madruzzo v Calavinu - 5. července 1578, Tivoli) byl italský šlechtic z rodu Madruzzo a římskokatolický duchovní kardinál v období renesance a kníže-biskup tridentský a brixenský. Byl prvním ze čtyř tridentských biskupů, kteří pocházeli z rodu Madruzzo.

Kardinál Madruzzo se svým oficiálním erbem (malba ze 16. století)

Narodil se jako syn Jana Gaudentia barona z Madruzza (von Madrutz) ze starého tridentského šlechtického rodu Madruzzů. Jeho otec byl členem tajné rady císaře Ferdinanda I. a byl též hofmistrem jeho synů. Jeho blízký přítel, kardinál Bernhard z Cles, kníže-biskup z Tridentu, jej v roce 1521 vyslal mimo jiné na říšský sněm ve Wormsu.

Kryštof Madruzzo vystudoval teologii na univerzitách v Padově a Boloni a rychle stoupal v církevní hierarchii. V roce 1539 byl jmenován tridentským knížetem-biskupem, v roce 1542 jej brixenský biskup Kryštof Fuchs z Fuchsbergu vysvětil na biskupa a po jeho smrti byl Madruzzo jmenován brixenským biskupem. V roce 1542 byl povýšen na kardinála in pectore, což bylo zveřejněno až v roce 1545. Zpočátku obdržel titulární kostel San Cesareo in Palatio, ale v roce 1560 jako kardinál-kněz, nejprve v San Crisogono a krátce poté Santa Maria in Trastevere.

Palazzo delle Albere poblíž Tridentu

Madruzzo byl v podstatě politikem a loajálním soupencem Habsburků. Jeho nejdůležitějším úspěchem v pozici biskupa bylo zahájení Tridentského koncilu (1545–1563). Během koncilu přijal španělského krále Filipa II., vévodu Emanuela Filiberta Savojského a další hodnostáře v biskupském paláci Castello del Buonconsiglio, ale také v Palazzo delle Albere u Tridentu, který nechal postavit speciálně pro tuto příležitost. Nechal také od roku 1531 přestavět rodinný zámek Castel Nanno a v roce 1561 postavit vilu v Soriano nel Cimino, kterou získal jako léno v Papežském státě.

V roce 1556 ho Filip II. jmenoval guvernérem Milána. V roce 1567 toto místo opustil a vzdal také se biskupského stolce v Tridentu ve prospěch svého synovce Jana Ludvíka z Madruzza (1532–1600), který byl od roku 1550 koadjutorem s právem nástupnictví. Sloužil jako kníže-biskup z Brixenu až do své smrti.

Po roce 1560 Kryštof Madruzzo, již jako kardinál-biskup, postupně získal suburbikální diecéze Albano (1561), Sabina (1562), Palestrina (1564) a Porto e Santa Rufina (1570). Zúčastnil se šesti papežských voleb, jmenovitě konkláve 1549/50, duben 1555, květen 1555, 1559, 1565/1566 a 1572.

Synové jeho sestry Kateřiny († 1551), Jan Tomáš ze Spauru (1528–1591) a Kryštof Ondřej ze Spauru (1543–1613) jej později následovali ve funkci knížete-biskupa brixenského.

Hrobka Kryštofa kardinála Madruzza se nachází v rodinné kapli v kostele Sant'Onofrio al Gianicolo v Římě.

Šikmý dům v parku Bomarzo

Madruzzo se přátelil s Vicinem Orsinim, tvůrcem parku Sacro Bosco v Bomarzu. V tamním Šikmém domě v zahradě je nápis: Animus quiescendo fit prudentior ergo - Cristoforo Madruzzo principi Tridentino dedicato (Má mysl je moudřejší, když se zklidní, proto zasvěceno Kryštofu Madruzzovi, knížeti tridentskému). [1]

V opeře Palestrina Hanse Pfitznera vystupuje Madruzzo jako „Christoph Madruscht“.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cristoforo Madruzzo na německé Wikipedii.

  1. Hansmartin Decker-Hauff: Der Park von Bomarzo. Vicino Orsini. In: Hansmartin Decker-Hauff: Gärten und Schicksale. Historische Stätten und Gestalten in Italien. Fourier, Wiesbaden 1998, ISBN 3-932412-03-6, S. 143 ff.