Kosmova kronika
Kosmova kronika česká (lat. orig. Chronica Boemorum, v přesném překladu Kronika Čechů) je nejstarší česká kronika, tj. kronika týkající se dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125.
Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku. Vliv Kosmovy kroniky na poznání českého raného středověku je natolik zásadní, že se někteří historikové pokoušejí vytvořit i tzv. nekosmovské pojetí českých dějin, tj. na základě jiných pramenů zjistit, co se do historiografie dostalo jako Kosmova invence či jeho specifický náhled na svou současnost.
Kosmova kronika v kontextu soudobého evropského písemnictví a ideologický záměr
Kosmova kronika česká patří do okruhu středověkých kronik, které ve svém pojetí reflektovaly vznik středověkých národů a států (obvykle označované jako národní kroniky). Tyto kroniky obvykle obsahovaly nejen popis dějin těchto stabilizujících se etnik vytvářejících institucionalizované státní útvary, ale také i jakýsi politický program s nimi spojený. Většina těchto děl se snaží v dějinách najít počátky a také i ospravedlnění současného politického stavu, který je rozhodující měrou formován postavou knížete (krále) a velmožskou politickou reprezentací. Proto se nejedná o dílo jen zaznamenávající faktografickým způsobem dějiny, ale podstatnou složku práce tvoří i ideologický záměr, v Kosmově případě především snaha ospravedlnit nárok Čechů na české území, vysvětlit vznik instituce knížete a vymezit důležitou roli, jakou v politice hraje velmožská vrstva. Kosmas tak formuloval v podstatě patriotickou představu fungování státu. Vedle postavy knížete jsou to čeští velmožové, česká raná šlechta, která má být oporou české státnosti v době Kosmovy současnosti, kdy se na knížecím trůně v rychlém sledu střídala přemyslovská knížata a tohoto vnitropolitického oslabení využívali římští císaři, resp. polští panovníci k zásahům do českých záležitostí.
Čtenářská obec kroniky
S tím souvisí i poměrně omezená čtenářská obec, které je kronika určena. Vedle vzdělaného kléru se jedná především o velmožskou elitu, která spolutvořila politické dějiny přemyslovského státu. Nedá se předpokládat, že by tito Čechové uměli číst, spíše se v literatuře naznačuje, že měli patřit k posluchačům Kosmovy kroniky. Jako důkaz vlivu Kosmova díla na soudobé politické myšlení se uvádí výzdoba znojemské rotundy sv. Kateřiny, která vznikla z podnětu údělného knížete Konráda II. jen krátce po vzniku kroniky a kde je zobrazena přemyslovská pověst přesně v intencích Kosmova vyprávění.
Literární styl
Kosmovo dílo nelze čistě stylově považovat za kroniku. Jedná se spíše o hybrid mezi kronikou a historií. Autor zachoval chronologické řazení podle let, nicméně u určitých událostí spíše mladšího data se rozepisuje do dlouhých vyprávění, která rozsahem i stylem přesahují styl kroniky.
Literární a stylistické vzory
Kosmas dosáhl především v Lutychu vysokého stupně vzdělání a byl obeznámen s předními literárními díly své doby. Jako hlavní stylistický vzor mu posloužilo dílo Reginona z Prümu, z kterého přebíral (jak bylo v ve středověku obecným zvykem) celé obraty, resp. i věty. Vedle Reginona použil pro některé pasáže jako předlohu Vita Lamberti z 10. století, který napsal lutyšský biskup Štěpán. Vedle toho je z díla zřejmé, že Kosmas znal i antické autory (Horatius, Ovidius, Vergilius, Salustius) i když není jisté, jestli je opravdu četl či spíše užíval ve středověkém písemnictví kolující citáty, komentáře či obraty z děl těchto autorů.
Obsah kroniky
Kronika je rozdělena do tří knih; začíná stavbou babylonské věže a vznikem Čechů a chronologicky postupuje až do Kosmovy současnosti.
Kniha první
První kniha je faktograficky značně vágní a nepřesná, přesto z ideologického hlediska zásadní. Obsahuje vysvětlení původu českého národa při stavbě babylónské věže a jeho příchod do Čech. Je zde zdůrazněno, že se jednalo o krajinu neosídlenou a z tohoto hlediska vychází nároky Čechů na její nezpochybnitelné vlastnictví. Nevědomý lid žijící v těchto zlatých starých časech začal hromadit majetek a pro rozsouzení sporů, které kvůli majetku vznikly, potřeboval soudce. Soudcem se stal jeden z předáků Krok a později i jeho dcera Libuše. Ovšem s jejím postavením nebyli spokojeni a proto si vyžádali o určení knížete, který by je pevněji spoutal pod svou mocí. Jednou byl-li kníže nastolen, nemohli jej znovu sesadit a Češi se tak dobrovolně připravili o vlastní svobodu a zároveň odtud pramenilo právo přemyslovských knížat na věčnou a nezpochybnitelnou vládu nad Čechy. Vedle tohoto popisu vzniku knížecí vlády, je zde popsáno, jak došlo k vytvoření poddaného postavení ženy vůči muži.
První kniha končí smrtí knížete Jaromíra v roce 1035 a obsahuje tak i přijetí křesťanství za knížete Bořivoje, stručné nastínění života dvou předních světců sv. Václava a sv. Vojtěcha, a především vlády jednoho z Kosmových panovnických vzorů Boleslava II., jemuž mylně přisuzuje zásadní podíl na vytvoření přemyslovského státu.
Kniha druhá
Kniha druhá líčí vývoj českého státu od roku 1038 do smrti krále Vratislava II. v roce 1092, resp. tedy od nástupu Břetislava I. na knížecí trůn. Břetislav I. patří v Kosmově kronice k ideálním panovníkům. Po období rychlých změn na knížecím stolci a politické nestabilitě, znamená pro Kosmu období Břetislavovy vlády další vzepětí české státnosti, jejíž vrchol spatřuje v Břetislavově polské výpravě, kde byl v Hnězdně vyhlášen nad hrobem sv. Vojtěcha Břetislavův christianizační program, který systémově měnil situaci v českém státě. Ve vztahu ke králi Vratislavovi II. hrál rozhodující úlohu spor mezi knížetem a jeho bratrem, pražským biskupem Jaromírem, na jehož straně i přes některé výhrady vůči jeho osobě, Kosmas stál.
Kniha třetí
I v této knize představuje Kosmas ideál panovníka, tentokrát je jím syn Vratislava Břetislav II. Poslední kniha končí smrtí knížete Vladislava I. v roce 1125.
Nejvýznamnější rukopisy Kosmovy kroniky
Původní rukopis Kosmovy kroniky se nedochoval a dnes je známo celkem 15 rukopisů. Dlouho byl nejstarších známým rukopisem tzv. Lipský z konce 12. století, který zmizel během druhé světové války a dnes je považován za zničený. Jen o něco mladší z přelomu 12. a 13. století je rukopis Budyšínský, dnes uložený v Národním muzeu v Praze. V této době vznikly ještě rukopisy Drážďanský a Štrasburský (dnes zničený). Ostatní jsou buď z 13. století (Vídeňský) nebo podstatně mladší.
Pokračování Kosmovy kroniky a její vliv na pozdější kronikářskou produkci
Kosmova kronika se stala známou již brzy po svém vzniku, byla často opisována a stala se předlohou pro další pokusy zpracovat české dějiny po roce 1125. Těmto kronikářům, kteří na Kosmovu kroniku navázali se říká pokračovatelé Kosmovi a patří sem Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský nebo Vincentius a Jarloch. Vedle toho jako svůj zdroj kroniku používala většina pozdějších nejen středověkých kronikářů (výrazně např. Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína).
Literatura
- Bláhová, M. – Hrdina, K. Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl 2005.
- Sláma, Jiří Kosmovy záměrné omyly. In: Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka.(ed. Klápště, J.– Plešková, E. – Žemlička, J.). Praha 2003, 261–267.
- Třeštík, D. Kosmas. Praha 1966.
- Třeštík, D. Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení. Praha 1968.
Externí odkazy
- Kritická edice Kosmovy kroniky z r. 1923, ed. Bertold Bretholz (latinský text kroniky s německým komentářem v MGH NS) – jiná verse
- Kosmova kronika česká - úvod k proboštu Šebířovi a osm kapitol z první knihy
- Kosmůw Letopis český s pokračowáními kanowníka Wyšehradského a mnicha Sázawského