Kolegialita v katolické církvi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Viz též: Kolegialita

V římskokatolické církvi se kolegialita vztahuje na „papeže, který řídí církev ve spolupráci s biskupy místních církví a respektuje jejich náležitou autonomii.“[1] V rané církvi papežové někdy vykonávali spíše morální než správní moc a tato moc nebyla uplatňována příliš často; regionální církve si volily vlastní biskupy, spory řešily na místních synodách a k papeži se obracely jen za zvláštních okolností.[2]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

V průběhu jedenáctého a dvanáctého století papežství získalo značnou moc, protože mnišští reformátoři v něm viděli prostředek, jak čelit zkorumpovaným biskupům, zatímco biskupové v něm viděli spojence proti zásahům světských vládců.[3] Již ve čtrnáctém století se proti této centralizaci papežské moci vytvořil odpor, biskup Guillaume Durand na koncilu ve Vienne navrhl posílení místních hierarchií a regionálních synod.[4] Tato opozice vůči centralizaci byla podrobena zkoušce, když skupina kardinálů, spojená se světskými vládci, svolala koncil, aby vyřešila velké schizma západní církve (1378–1417), v němž si několik rivalů činilo nárok na papežství. Koncily v Pise a Kostnici si nárokovaly pravomoc soudit papeže, sesadily různé uchazeče a zvolily papeže Martina V.[5] Kostnický koncil také prohlásil, že všichni křesťané včetně papeže jsou povinni poslouchat koncily „ve věcech týkajících se víry, ukončení schizmatu a reformy církve.“[6] Tento nárok byl krátkodobý a koncilní hnutí se brzy vyčerpalo.

Devatenácté a počátek dvacátého století, období, které někteří církevní historici nazývají „dlouhé devatenácté století“,[7] bylo svědkem dalšího upevňování papežské autority. První vatikánský koncil v roce 1870 vyhlásil neomylnost papežova učení,[8] ačkoli během koncilu kardinál Filippo Maria Guidi, O.P., z Boloně namítl, že papež učí po konzultaci s ostatními biskupy.[9] K dalšímu posílení papežské moci došlo v roce 1917, kdy byl vydán Kodex kanonického práva, který papeži udělil univerzální pravomoc jmenovat biskupy, čímž ignoroval tradiční princip svobodné volby biskupů.[10][11] Tento systém jmenování spolu s moderní komunikací a systémem papežských nunciů, kteří mohli rušit místní rozhodnutí, omezil moc biskupů a z papežů učinil „poslední absolutní monarchy“.[12]

Od II. vatikánského koncilu do roku 2013[editovat | editovat zdroj]

Viz též: Teologie papeže Františka

Biskupové, kteří měli námitky proti tomuto nedávnému upevnění papežské autority, navrhli na II. vatikánském koncilu použít tradiční kolegiální model k omezení centralizačních tendencí Římské kurie; na rozdíl od konciliaristů, kteří tvrdili, že ekumenický koncil je nadřazen papeži, navrhovali zastánci kolegiality, aby biskupové jednali pouze s papežem a pod jeho vedením (cum et sub Petro).[1] Kolegialita se stala jedním z hlavních prvků reformního programu a jedním z hlavních bodů konfliktu s tradicionalistickou menšinou na koncilu.[13] Reformátoři v tom neviděli podkopávání církevní tradice, ale návrat k původní praxi Petrova a apoštolského kolegia.[14] Tradicionalistická menšina však vystupovala proti kolegialitě jako podkopávání autority papeže a změně církve z „monarchické na ,biskupskouʻ a kolegiální.“[15] V roce 1964 dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium stanovila obecný princip, že biskupové tvoří kolegium, které je nástupcem a pokračovatelem kolegia apoštolů.[16] Následujícího roku vydal papež Pavel VI. z vlastní iniciativy (motu proprio) list Apostolica sollicitudo,[17] který ustanovil biskupskou synodu,[18] zatímco koncilní dekret o pastoraci biskupů Christus Dominus stanovil obecná pravidla pro národní a regionální biskupské konference a vyzval k jejich vytvoření tam, kde ještě neexistovaly.[19]

Od II. vatikánského koncilu probíhá debata o autoritě biskupských konferencí mezi zastánci centralizace moci ve Vatikánu, kteří význam biskupských konferencí zlehčují, a zastánci decentralizace, kteří jejich význam zdůrazňují. V roce 1998 vydal papež Jan Pavel II. motu proprio O teologické a právní povaze biskupských konferencí (Apostolos suos), které bylo označeno za „pravděpodobně nejdůležitější pokoncilní papežský dokument o biskupské kolegialitě.“[20] Uvedl, že prohlášení těchto konferencí „představují autentické magisterium“, pokud je konference jednomyslně schválila; v opačném případě musí konferenční většina usilovat o „recognitio Apoštolského stolce“, které neobdrží, pokud většina „není podstatná (substanciální)“.[21]

Papež František[editovat | editovat zdroj]

Papež František, který byl dvakrát zvolen do čela Argentinské biskupské konference, se od počátku svého pontifikátu zasazoval o zvýšení role kolegiality a synodality při rozvoji církevního učení.[1] Tuto obavu uvedl v praxi, když vyzval biskupskou synodu, aby hovořila s parrhesia („odvážně“) a beze strachu, na rozdíl od situace na dřívějších synodách, kdy představitelé kurie vylučovali diskusi o sporných otázkách.[22] Dalším příkladem je bezprecedentní míra, s jakou se v encyklice o životním prostředí Laudato si’[23][24] opřel o učitelské dokumenty patnácti národních biskupských konferencí a dvou větších regionálních konferencí z Latinské Ameriky a Asie. Tématy synodality a „zdravé decentralizace“ církve se zabývala Rada kardinálů na svém zasedání v únoru 2016.[25]

V září 2017 vydal papež František motu proprio Magnum principium, kterým změnil Kodex kanonického práva z roku 1983 a zvýšil odpovědnost národních biskupských konferencí za liturgické překlady. Tato změna byla popsána „jako jeden z dosud nejsilnějších kroků papeže Františka, pokud jde o podporu větší kolegiality v katolické církvi“.[26]

V září 2018 František apoštolskou konstitucí Episcopalis communio[27][28] zavedl přímější proces, kdy se závěrečný synodální dokument stává součástí církevního magisteria pouhým obdržením papežského schválení. Nová konstituce také umožňuje laikům zasílat své příspěvky přímo generálnímu sekretáři synody.[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Collegiality in the Catholic Church na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Synodality, collegiality: two keys to the coming Francis reform [online]. Catholic Voices Comment, 2013-08-28, rev. 2015-06-21. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-21. 
  2. ↑ DUFFY, Eamon. Saints and Sinners: A History of the Popes. 4. (Kindle). vyd. New Haven: Yale University Press, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-300-11597-0. Kapitola 879–882 (lokace). (angličtina) 
  3. ↑ Duffy, lokace 2392–2405.
  4. ↑ Duffy, lokace 3093–3096.
  5. ↑ Duffy, lokace 3147–3154.
  6. ↑ OAKLEY, Francis. The Conciliarist Tradition: Constitutionalism in the Catholic Church 1300-1870. Oxford: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0-19-954124-9. S. 40. (angličtina) 
  7. ↑ O'MALLEY, John W., S.J. "The Long Nineteenth Century", What Happened at Vatican II. (Kindle ed.). vyd. Cambridge: Harvard University Press, 2008 (zveřejněno 2010). Dostupné online. ISBN 978-0-674-03169-2. Kapitola 1060–1873 (lokace). (angličtina) 
  8. ↑ Duffy, lokace 5462–5471.
  9. ↑ Duffy, lokace 5428–5439.
  10. ↑ Duffy, lokace 5856–5861.
  11. ↑ O'Malley, lokace 1305–1311.
  12. ↑ Duffy, lokace 6053–6056.
  13. ↑ O'Malley, lokace 6024–6060.
  14. ↑ O'Malley, lokace 3622–3624.
  15. ↑ O'Malley, lokace 4000–4004.
  16. ↑ Druhý vatikánský koncil, Dogmatická konstituce o církvi; Lumen gentium, § 22 [online]. Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2014-09-06 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online.  „Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru, jehož moc primátu nade všemi, ať pastýři nebo věřícími, zůstává nedotčena. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví.“
  17. ↑ PAVEL VI. Apoštolský list Apostolica sollicitudo [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1965-09-15, rev. 2015-06-23 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. ↑ O'Malley, lokace 5038–5041.
  19. ↑ PAVEL VI. Druhý vatikánský koncil, Christus Dominus, §36–38 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1965-10-28, rev. 2013-08-02 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. 
  20. ↑ MCALEESE, Mary. Quo Vadis?: Collegiality in the Code of Canon Law. (Kindle ed.). vyd. Blackrock, Ireland: The Columba Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-85607-786-6. Kapitola 2472–2474 (lokace). (angličtina) 
  21. ↑ JAN PAVEL II. Apostolos suos; On the Theological and Juridical Nature of Episcopal Conferences [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1998-03-21, rev. 2015-07-29 [cit. 2023-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-29. (angličtina) 
  22. ↑ REESE, Thomas, S.J. How the synod process is different under Pope Francis [online]. Kansas City, MO: National Catholic Reporter, 2014-10-17, rev. 2015-06-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. ↑ ALLEN, John L, Jr. The encyclical's footnotes say a lot about this pope [online]. Crux, Boston: Boston Globe Media, 2015-06-20 [cit. 2023-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-12-01. (angličtina) 
  24. ↑ PEPPARD, Michael. Pope Francis's Earthquake", dotCommonweal [online]. Commonweal Foundation, 2015-06-18, rev. 2015-06-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  25. ↑ The Holy Father attends the twelfth meeting of the Council of Cardinals [online]. VIS News, Vatican City: Vatican Information Service, 2015-12-14 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  26. ↑ Pope pushes decentralization on translation of liturgical texts [online]. Crux, 2017-09-09, rev. 2017-09-11 [cit. 2023-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-12-17. (angličtina) 
  27. ↑ PANTIN, Edward. Pope Francis Boosts Authority of the Synod of Bishops [online]. National Catholic Register, 2018-09-18, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  28. ↑ a b BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis approves new constitution for Synod of Bishops [online]. Catholic News Agency, 2018-09-18, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-28]. Dostupné online. (angličtina) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kolegialita_v_katolické_církvi&oldid=23433098“