Borovany (zámek)
| Borovany | |
|---|---|
.JPG) | |
| Základní informace | |
| Sloh | barokní architektura |
| Poloha | |
| Adresa | Borovany,  Česko |
| Ulice | Nádražní, Petra z Lindy, Trocnovská |
| Souřadnice | 48°53′54,6″ s. š., 14°38′30,98″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 34856/3-23 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Borovanský zámek je bývalý klášter augustiniánů kanovníků upravený na zámek v Borovanech na Českobudějovicku. Stojí v centru města v prostoru mezi ulicemi Nádražní, Petra z Lindy a Žižkovým náměstím. Barokní areál zámku je chráněn jako kulturní památka.[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Klášter augustiniánů kanovníků založil roku 1455 Petr z Lindy, bývalý služebník Rožmberků, povýšený toho roku do šlechtického stavu. K rozhodnutí založit nový klášter jej vedlo úmrtí jediného syna. V Borovanech v té době již byl farní kostel Navštívení Panny Marie, a proto na jeho místě vznikl i augustiniánský klášter. Dne 10. srpna roku 1455 povolil král Ladislav Pohrobek stavbu kostela a prozatímních klášterních budov.[zdroj?!] Podle Jaroslava Kadlece však stavbu povolil až 20. října 1455 místodržící v Čechách Jiří z Poděbrad.[2] O tři roky později, 9. září 1458, potvrdil založení nové církevní instituce papež Pius II. Větší část stavby byla hotova v roce 1461. Šlo o dílo podunajské rožmberské huti, ale jména stavitelů nejsou známa. Klášter převzal do svého znaku Lindův erb v podobě černo-zlatého štípeného štítu a na něm zelenou lipovou ratolest se dvěma listy.
Ke klášteru patřilo mnoho pozemků: ves Hluboká a Nesměň, les Kuchyňka a Hájek a sedm rybníků s mlýnem a částí říčky Stropnice. Po Petrově smrti připadly klášteru ještě další pozemky. Souhlas se založením kláštera udělil a předchozí královské a papežské výsady potvrdil 15. března 1461 písemně král Jiří z Poděbrad.
V březnu roku 1461 přišel do Borovan probošt Zikmund (zemřel před 28. lednem 1464) s šesti bratry augustiniány-kanovníky a založili první tamní kanonii. Přišli z kanonie v Třeboni, kde řád působil pod patronátem Rožmberků skoro sto let. Vysvěcení svatostánku v kostele Navštívení Panny Marie se uskutečnilo 14. října 1464 za probošta Valentina. Stavební práce skončily až na sklonku 15. století.
Počátek života borovanské klášterní komunity byl naplněn prosperitou, klidný a beze sporů. Až na začátku 16. století začaly roztržky mezi proboštem Jakubem (1508–1517) a řádovými bratry. Klášter začal pomalu upadat kvůli dluhům, sporům se sousední šlechtou a šířením protestantské víry. Po polovině 16. století vymřeli řádoví bratři na mor a roku 1577 zemřel i šestý probošt Šimon.[3]
Vilém z Rožmberka dosadil do čela kláštera prozatímního správce Matěje Kozku z Rynárce (1558–1564), kterému se nepodařilo ekonomický úpadek kláštera zastavit a přestal přijímat nové bratry.[2] Protože byl klášter v zoufalém stavu, Vilém ho v roce 1564 zrušil a ujal se správy kostela.[4]
V první polovině 17. století se začala situace lehce zlepšovat a v roce 1630 podnikl císař Ferdinand III. první kroky k obnovení borovanského kláštera. Dne 13. března 1630 uzavřel smlouvu s proboštem kláštera v Klosterneuburgu, že odtamtud budou vysláni dva bratři do Borovan.[2] V roce 1651 byly dokončeny opravy budov a o sedm let později přišli do kláštera augustiniánští bratři a 18. listopadu 1662 byl dosazen probošt Georga Janda († 18. května 1670). Augustiniánská komunita byla zrušena dvorským dekretem císaře Josefa II. 14. listopadu 1785. Kostel byl přeměněn na farní a došlo k potvrzení prvního borovanského faráře Schwingenschlegla. V roce 1787 pozemky, budovy a celý majetek koupil kníže Jan ze Schwarzenbergu a prelaturu přestavěl na zámek – letní rezidenci svého rodu.[2]
Dvacáté století
[editovat | editovat zdroj]Při pozemkové reformě ve dvacátých letech 20. století měl být schwarzenberský majetek v Borovanech rozparcelován a rozprodán. V této době projevilo zájem o prodej několik možných kupců, například zástupci Ústředního svazu nemocenských pokladen, štábní kapitán Musílek nebo cestoval Joe Hloucha. Zámek byl v dobrém udržovaném stavu, v tehdejších popisech se zmiňovalo, že měl ve všech místnostech podlahy a kamna, pod střechou zachovalý krov, byl částečně podsklepen a patřila k němu velká zahrada.
Nejvážnějším zájemcem byl Joe Hloucha, jehož jméno připomíná pozdějšího budějovického biskupa Josefa Hloucha. Tyto osoby však nemají nic společného. Hloucha byl známý svým zájmem o asijské umění a zejména Japonsko, které procestoval v letech 1906 a 1926. Nashromáždil velké sbírky uměleckých a historických předmět a ve dvacátých letech intenzivně řešil prostorové umístění svých neustále se rozrůstajících sbírek. Zámek v Borovanech byl pro něho vhodným objektem, proto si v polovině února 1924 přijel osobně celý objekt prohlédnout. V okamžitém prodeji celého objektu bránilo nedořešené vystěhování obyvatel a provozů. Bydleli zde lesní správce, nájemce dvora, kočí, vrátný a nacházely se zde kanceláře v nájmu lesní správy, cihelny a cvičební místnost Orla. K prodeji cestovateli nakonec nikdy nedošlo. Ještě v průběhu roku 1924 si Joe Hloucha pořídil vilu v Roztokách za severním okrajem Prahy, kterou upravil v japonském stylu a nazýval ji Sakura.[5] Zámek tak zůstal v majetku Schwarzenbergů až do roku 1939, kdy ho koupila borovanská obec.[3]
V prostorách zámku byla v letech 1940 až 1997 základní škola.
21. století
[editovat | editovat zdroj]Zrekonstruovaný zámek byl v roce 2010 opět otevřen. V areálu zámku se nachází kavárna a od roku 2013 borůvková zahrada, kde je vysazeno osm druhů kanadských borůvek. Dále také bylinková zahrada, knihovna Augustina Dubenského nebo kinosál. Od rekonstrukce probíhá v zámku každý měsíc řada kulturních akcí, například výstavy, koncerty a každoroční borůvkové trhy.[6]
Areál kláštera
[editovat | editovat zdroj]Prelatura
[editovat | editovat zdroj]Reprezentační prelatura byla vystavěna roku 1765–1768 za probošta Augustina Dubenského (ve funkci 1738–1774). Nad vjezdem do budovy se nachází rodový erb Schwarzenbergů, který tam umístili, když klášter vlastnili. Prelatura sloužila k bydlení nájemci a správci klášterního statku.
Kostel
[editovat | editovat zdroj]Kostel byl první stavbou, která se začala po založení kláštera v roce 1455 budovat na základech farního kostela. Stavba byla dokončena roku 1464 za probošta Valentina (ve funkci v letech 1464–1479). Roku 1701 nastoupil probošt Christian Preitfelder, který požádal pražského arcibiskupa o subvence ze solní pokladny na renovaci klášterních budov a kostela. Roku 1721 pořídil do kostela nové varhany a barokizoval interiér se Škapulířovou kaplí. Roku 1729 na severní straně kostela barokizoval věž cibulovitou bání a pořídil čtyři zvony. Za probošta Augustina Dubenského byl ke kostelu přičleněn presbytář s freskami Františka Jakuba v kupoli a krypta.
V roce 1747 byla na místě gotické kaple Panny Marie Karmelské vystavěna Škapulířová kaple ve slohu rokoka.
Konvent
[editovat | editovat zdroj]Po stavbě kostela se začal stavět klášter, který byl dokončen za probošta Prokopa v době prosperity křížovou chodbou kolem roku 1490. Dnes se na chodbě nachází lapidárium barokních kamenných soch včetně originálu Mariánského sloupu z Českých Budějovic. V patře je instalováno klášterní muzeum. Zbylé prostory slouží jako fara a shromažďovací prostory fary.
Pověst
[editovat | editovat zdroj]| Rok | Počet návštěvníků |
|---|---|
| 2015 | 3 724 |
| 2016 | – |
| 2017 | 3 510 |
| 2020 | 8600[8] (2508[9]) |
Během třicetileté války proběhly 3. dubna 1619 boje i v Borovanech. Traduje se, že vojáci zpustošili kostel a odvezli odtud tři největší zvony, které prodali v Českých Budějovicích. Jeden ze zvonů zlodějům spadl z vozu a potopil se hluboko v bahně, kdy za sebou zanechal bezednou studánku. Říkalo se jí Haltýř a skutečně existovala.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-11-17]. Identifikátor záznamu 146595 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ a b c d KADLEC, Jaroslav. Forbes-Borovany. In: RÖHRIG, Floridus. Die Stifte der Augustiner Chorherren in Böhmen, Mähren und Ungarn. Klostenburg: Mayer, 1994. ISBN 3-901025-34-0. S. 49–64. (německy)
- ↑ a b KOVÁŘ, Daniel. Borovany. 1. vyd. České Budějovice: Okresní úřad České Budějovice, 2000. 94 s. ISBN 80-238-5511-5. S. 8–12.
- ↑ ŠEDA, Oldřich. Matěj Kozka z Rynárce a sekularizace borovanské augustiniánské řeholní kanonie v šedesátých letech 16. století. Jihočeský sborník historický. 1968, roč. 37, s. 87–97, 133–143, 225–238.
- ↑ CUKR, Jiří. Jak slavný cestovatel nekoupil borovanský zámek. Borovanský zpravodaj. Leden 2021, s. 14.
- ↑ Současnost klášterního areálu [online]. Borovansko [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ HLUŠTÍKOVÁ, Magdalena. Návštěvnost kláštera aneb prohlídky mezi nebem a peklem. Borovanský zpravodaj. Listopad 2020, s. 6. Návštěvnost všech placených expozic v rámci zámku.
- ↑ HLUŠTÍKOVÁ, Magdalena. Návštěva kláštera aneb prohlídky mezi nebem a peklem. Borovanský zpravodaj. Listopad 2020, s. 6. Návštěvnost kláštera.
- ↑ ŽÁČEK, Jan. Pověsti a paměti městečka Borovan u Trocnova. České Budějovice: vlastním nákladem, 1932. 46 s.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KADLEC, Jaroslav. Forbes-Borovany. In: RÖHRIG, Floridus. Die Stifte der Augustiner Chorherren in Böhmen, Mähren und Ungarn. Klostenburg: Mayer, 1994. ISBN 3-901025-34-0. S. 49–64. (německy)
- SOMMER Petr, VLČEK Pavel, FOLTÝN Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Libri Praha 2002, s. 181-182
- DRAGOUN, Michal; EBERSONOVÁ, Adéla; DOLEŽALOVÁ, Lucie. Středověké knihovny augustiniánských kanonií v Třeboni a Borovanech. Praha: Scriptorium, 2021. ISBN 978-80-7649-026-0.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Borovany na Wikimedia Commons - Klášter Borovany
