Přeskočit na obsah

Kaja Kallasová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kaja Kallasová
19. premiérka Estonska
Ve funkci:
26. ledna 2021 – 23. července 2024
PrezidentKersti Kaljulaidová
Alar Karis
PředchůdceJüri Ratas
NástupceKristen Michal
Poslankyně Evropského parlamentu
Ve funkci:
1. července 2014 – 5. září 2018
Volební obvodEstonsko
5. předsedkyně Estonské reformní strany
Úřadující
Ve funkci od:
14. dubna 2018
PředchůdceHanno Pevkur
Členka Riigikoga
Úřadující
Ve funkci od:
3. března 2019
Ve funkci:
6. března 2011 – 1. července 2014
Volební obvodHarju a Raplamaa
Stranická příslušnost
ČlenstvíEstonská reformní strana (od 2011)
Narození18. června 1977 (47 let)
Tallinn
ChoťRoomet Leiger (2003–2006)
Taavi Veskimägi (2011–2014)
Arvo Hallik (od 2018)
RodičeSiim Kallas a Kristi Kallas
Alma materTallinn Lilleküla Gymnasium (1984–1992)
Tallinn English College (1992–1995)
Tartuská univerzita (1995–1999)
Estonian Business School (2007–2010)
Lawrence University
Profesepolitička, advokátka a business undergraduate
Náboženstvíagnosticismus
Oceněnívelkokříž Řádu rumunské hvězdy (2021)
Řád knížete Jaroslava Moudrého 2. třídy (2023)
komandér velkokříže Řádu polární hvězdy (2024)
Webová stránkakajakallas.ee
CommonsKaja Kallas
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kaja Kallasová, nepřechýleně Kallas (* 18. června 1977, Tallinn, Estonská SSR, Sovětský svaz) je estonská politička, od ledna 2021 do července 2024 premiérka země jako první žena v tomto úřadu; od dubna 2018 působí ve funkci předsedkyně Estonské reformní strany, v letech 2019–2021 a 2011–2014 byla poslankyní estonského parlamentu (Riigikogu). V letech 2014 až 2018 byla poslankyní Evropského parlamentu za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Před svým zvolením do parlamentu působila jako advokátka se specializací na evropské právo hospodářské soutěže.

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]

Kallasová se narodila 18. června 1977 v Tallinnu.[1] Jejím otcem je Siim Kallas, který v roce 1994 Estonskou reformní stranu založil. V 90. letech byl ministrem zahraničí Estonska, mezi lety 2002 a 2003 rovněž premiérem.[2] V období 2010 až 2014 byl členem Evropské komise.[3]

Během druhé světové války, poté co Sovětský svaz v roce 1940 napadl a okupoval Estonsko, byla její matka Kristi jako šestiměsíční nemluvně deportována stalinským režimem s matkou a babičkou v dobytčím vagonu na Sibiř, kde žila až do svých deseti let. Pradědečkem Kallasové z otcovy strany byl Eduard Alver (1886–1939), jeden z politiků, kteří stáli v čele vzniku nezávislé Estonské republiky v roce 1918, a také první šéf estonské policie v letech 1918 až 1919.[4] Kromě estonského původu má Kallasová také vzdálené lotyšské a baltsko-německé předky.[5] Sama Kaja Kallasová se však už narodila do v nomenklaturní struktuře sovětského Estonska vysoce postavené rodiny. Její otec se stal členem komunistické strany záhy po ukončení vysokoškolských studií ekonomie (od r. 1972) a v oblasti finančnictví vystoupal přes pozice na ministerstvu financí Estonské SSR až do funkce ředitele republikové Sberbank. Byl i politicky aktivní, zastával mj. místo zástupce šéfredaktora hlavního estonského stranického deníku Rahva Hääl (Hlas lidu) a v r. 1989 byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu SSSR.[6]

V roce 1999 absolvovala bakalářské studium práv na Tartuské univerzitě.[7] Během studia evropského práva krátce žila ve Francii a ve Finsku.[8] Od roku 2007 navštěvovala Estonskou obchodní školu, kde v roce 2010 získala titul Executive Master of Business Administration (EMBA) v oboru ekonomie.[9]

Profesní kariéra

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1999 se stala členkou Estonské advokátní komory a v roce 2002 advokátkou. Stala se partnerkou v advokátní kanceláři Luiga Mody Hääl Borenius a Tark & Co a pracovala jako kouč na estonské obchodní škole. Je rovněž členkou Evropské antimonopolní aliance. V roce 2011 jí byl udělen status neaktivní členky Estonské advokátní komory.[10]

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Poslankyně estonského parlamentu (2011–2014)

[editovat | editovat zdroj]

V politice se začala angažovat roku 2010, kdy vstoupila do Estonské reformní strany. V letech 2011 až 2014 byla poslankyní estonského parlamentu a předsedala výboru pro hospodářské záležitosti.[10]

Poslankyně Evropského parlamentu (2014–2018)

[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 2014 a 2018 byla Kallasová poslankyní Evropského parlamentu ve frakci ALDE. Během svého působení v Parlamentu se zabývala strategií jednotného digitálního trhu, energetickou a spotřebitelskou politikou a vztahy s Ukrajinou. Působila ve výboru pro průmysl, výzkum a energetiku a ve výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele. Byla místopředsedkyní výboru pro parlamentní spolupráci EU a Ukrajiny a také zástupkyní v parlamentním shromáždění Euronest a členkou výboru pro vztahy se Spojenými státy.[1] Kromě práce ve výborech byla také místopředsedkyní pracovní skupiny pro mládež[11] a členkou pracovní skupiny Evropského parlamentu (EP) pro digitální agendu.[12] Obhajovala zejména práva malých a středních podniků a tvrdila, že hranice v digitálním světě brání vzniku inovativních společností. Je zastánkyní inovací a často zdůrazňuje, že regulace nemohou a nesmí bránit technologické revoluci.[1] Během svého působení v Parlamentu byla také nominována na Evropskou mladou vůdčí osobnost (EYL40).[13] Na konci funkčního období ji časopis Politico označil za jednu ze 40 nejvlivnějších europoslankyň a jednu z nejvlivnějších žen v Bruselu, kterou oceňovali pro porozumění technologickým otázkám.[14][15]

V listopadu 2018 vydala své paměti MEP: 4 aastat Euroopa Parlamendis (Poslankyně Evropského parlamentu: čtyři roky v Evropském parlamentu), v nichž popisuje svůj život a práci v Bruselu v letech 2014–2018.[16]

Návrat do národní politiky (2017–2020)

[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. prosince 2017 oznámil předseda Reformní strany Hanno Pevkur, že již nebude kandidovat na post předsedy, a navrhl, aby místo něj kandidovala Kallasová, která kandidaturu přijala.[17] Ve volbách do vedení strany, které se konaly 14. dubna 2018 zvítězila, a stala se tak první ženou v Estonsku v čele velké politické strany.[18]

V estonských parlamentních volbách konaných 3. března 2019 získala Reformní strana vedená Kallasovou 29 % hlasů. Vládnoucí Estonská strana středu sice získala jen 23 %[19], ale podařilo se jí sestavit druhý kabinet Jüriho Ratase s konzervativní stranou Isamaa a krajně pravicovou EKRE, takže Reformní strana zůstala v opozici.[20] 14. listopadu 2020 byla Kallasová na sjezdu Reformní strany znovu zvolena její předsedkyní.[21]

Předsedkyně vlády (2021–2024)

[editovat | editovat zdroj]

Dne 25. ledna 2021 rezignoval Jüri Ratas kvůli korupčnímu skandálu na funkci premiéra a Kallasová se stala po sestavení koaliční vlády se Stranou středu první premiérkou v historii Estonska.[22]

V druhé polovině roku 2021 narušila estonskou ekonomiku celosvětová energetická krize, podniky byly nuceny dočasně ukončit činnost a veřejnost žádala vládní pomoc na zaplacení vysokých cen elektřiny a tepla. Kallasová nejprve vládní pomoc odmítala s tím, že vláda by měla hledat dlouhodobá řešení, a ne rozdávat státní dávky, a neměla by zasahovat do volného trhu.[23] V lednu 2022 nakonec oznámila plán na snížení nákladů na energie ve výši 245 milionů eur retrospektivně na období od září 2021 do března 2022.[24] Energetická krize málem způsobila pád koaliční vlády a negativně ovlivnila popularitu premiérky.[25]

Setkání s americkým ministrem zahraničí Antony Blinkenem v Tallinnu v roce 2022

Během rusko-ukrajinské krize v letech 2021–2022 Kallasová prohlásila, že plynovod Nord Stream 2 je „geopolitický, nikoliv ekonomický projekt“, a vyzvala k jeho ukončení. Rovněž uvedla, že závislost Evropy na ruském zemním plynu představuje významný politický problém. Poté, co Rusko uznalo Doněckou a Luhanskou lidovou republiku, požadovala Kallasová, aby Evropská unie zavedla vůči Rusku sankce.[26] Na domácí scéně byla za své kritické postoje vůči Rusku velmi oceňována, její popularita prudce vzrostla a stala se nejoblíbenější estonskou političkou.[27]

Po ruské invazi na Ukrajinu označila ruského prezidenta Putina za válečného zločince a její vláda rychle poskytla napadené Ukrajině rozmanitou pomoc, včetně dodávek zbraní, jako jsou protitankové střely Javelin americké výroby[28] nebo houfnice.[7] V Estonsku i na mezinárodní scéně na sebe upoutala pozornost jako vůdčí osobnost v úsilí o podporu Ukrajiny, když v poměru k HDP na obyvatele dodala Ukrajině nejvíce vojenského vybavení ze všech zemí na světě.[29] Časopis New Statesman ji označil za „novou železnou lady Evropy“.[30] Také důrazně podpořila přijetí Ukrajiny do Evropské unie s tím, že je to morální povinnost.[31]

Dne 18. července 2022 složil přísahu druhý kabinet Kallasové, který tvořila trojkoalice Reformní strany, Sociálnědemokratické strany a Isamaa. Její předchozí vláda ztratila parlamentní většinu poté, co koalici opustila Strana středu.[32]

V září 2022 přijalo Estonsko spolu s Litvou, Lotyšskem a Polskem regionální opatření k omezení vstupu osob z Ruska do evropské bezvízové zóny. Podle Kallasové představuje rostoucí příliv ruských občanů vážnou bezpečnostní hrozbu nejen pro čtyři státy sousedící s Ruskem, ale pro celý společný schengenský prostor. V této souvislosti uvedla: „Cestování do Evropské unie je výsadou, nikoliv lidským právem. Je nepřijatelné, aby občané agresorského státu mohli volně cestovat po EU, zatímco ve stejné době jsou lidé na Ukrajině mučeni a vražděni.“[33] Ve stejnou dobu, kdy na Rusko uvalila Evropa a zbytek světa sankce, manžel Kaji Kallasové pokračoval v obchodování s Ruskem.[34]

V únoru 2024 Rusko na Kallasovou a další pobaltské činitele vydalo zatykač. Důvodem mají být jejich „nepřátelské kroky vůči historické paměti“ i Rusku jako takovému. Kallasová však hodlá i nadále podporovat Ukrajinu.[35]

V červenci 2024 podala Kallasová demisi krátce předtím, než by měla nahradit Josepa Borella ve funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.[36]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

V letech 2003 až 2006 byla Kallasová provdána za Roometa Leigera. Poté žila s bývalým estonským politikem a podnikatelem Taavim Veskimägim, který působil jako ministr financí. Mají spolu syna, ale v roce 2014 se rozešli. V roce 2018 se znovu provdala za bankéře a investora Arvo Hallika, který má z předchozího vztahu dvě děti.[37]

Kromě rodné estonštiny hovoří plynně anglicky, rusky a francouzsky.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kaja Kallas na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c 8th parliamentary term | Kaja KALLAS | MEPs | European Parliament. web.archive.org [online]. 2019-03-06 [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-06. 
  2. ↑ Estonia Election Results Designate Its First Female Prime Minister | Fortune. web.archive.org [online]. 2019-03-08 [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-08. 
  3. ↑ HAVLICKÁ, Kateřina. Estonsku povládnou ženy. Po prezidentce nastupuje i premiérka Kallasová. iDNES.cz [online]. 2021-01-25 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online. 
  4. ↑ Ще далі від Росії: що відомо про нову очільницю уряду Естонії. Європейська правда [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  5. ↑ Siim Kallas: "'Minu vanaema oli lätlane? Väga huvitav!"'. Eesti Ekspress [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (estonsky) 
  6. ↑ biograafia/Siim_Kallas [online]. [cit. 2024-07-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b URBANOVÁ, Anna. ‚Železná lady současnosti.‘ Estonská premiérka Kallasová razí nekompromisní postoj k Rusku. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-05-20 [cit. 2022-05-20]. Dostupné online. 
  8. ↑ TAMBUR, Silver. Estonian candidates for the European Parliament: Kaja Kallas [online]. 2014-05-21 [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Kaja Kallas. www.linkedin.com [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b KAJA KALLASE BLOGI [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-16. 
  11. ↑ European Youth Forum. web.archive.org [online]. 2016-05-04 [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-05-04. 
  12. ↑ Digital Agenda Intergroup – Members. web.archive.org [online]. 2016-01-08 [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-01-08. 
  13. ↑ European Young Leaders (EYL40) programme – Call for Nominations for the Class of 2018: Erasmus Mundus Students and Alumni Association. web.archive.org [online]. 2021-02-05 [cit. 2023-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-05. 
  14. ↑ HANKEWITZ, Sten. Politico lists Estonia’s Kaja Kallas as one of the most influential MEPs [online]. 2019-04-14 [cit. 2023-07-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ HANKEWITZ, Sten. Estonian MEP Kaja Kallas named as one of the most powerful women in Brussels [online]. 2017-11-10 [cit. 2023-07-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ MEP. 4 aastat Euroopa Parlamendis by Kaja Kallas. web.archive.org [online]. 2019-01-03 [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-01-03. 
  17. ↑ ERR. Kaja Kallas to run for Reform Party chair. ERR [online]. 2017-12-15 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Estonia's struggling Reform Party picks first female leader. The Sydney Morning Herald [online]. 2018-04-15 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Estonia general election: Opposition party beats Centre rivals. BBC News. 2019-03-03. Dostupné online [cit. 2023-07-07]. (anglicky) 
  20. ↑ Three Estonian parties, including far-right EKRE, agree on coalition plan. Reuters. 2019-04-06. Dostupné online [cit. 2023-07-07]. (anglicky) 
  21. ↑ Kaja Kallas re-elected leader of Reform Party in Estonia. ALDE Party [online]. [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Kaja Kallas to become Estonia's first female prime minister. euronews [online]. 2021-01-24 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Kallas: Energy market should operate without us needing to help people. web.archive.org [online]. 2022-02-01 [cit. 2023-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-01. 
  24. ↑ PLATS 1A, Lossi; TALLINN, 15165; PHONE: +372 631 6331. Prime Minister Kaja Kallas made a political statement before the Riigikogu in connection with the situation on the electricity market. Riigikogu [online]. 2022-01-18 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Support falling for Kaja Kallas as prime minister. ERR [online]. 2022-01-26 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Kallas: Recognition of Ukraine's breakaway republics a 'serious escalation'. ERR [online]. 2022-02-21 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ PM survey: Kallas still most popular, Ratas gaining. ERR [online]. 2022-12-08 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ First batch of Estonia-donated Javelin missiles arrive in Ukraine. ERR [online]. 2022-02-18 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ CRISP, James. Europe’s new ‘Iron Lady’ Kaja Kallas says the West mustn’t negotiate with Putin. The Telegraph. 2022-10-08. Dostupné online [cit. 2023-07-08]. ISSN 0307-1235. (anglicky) 
  30. ↑ CLIFFE, Jeremy. Europe’s Iron Lady: Estonian prime minister Kaja Kallas [online]. 2023-03-06 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ The EU has a 'moral duty' to make Ukraine a member state: Estonia PM. euronews [online]. 2022-03-09 [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ New Estonian cabinet sworn in – DW – 07/18/2022. dw.com [online]. [cit. 2023-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ 4 nations bordering Russia to restrict Russian tourists. AP News [online]. 2022-09-08 [cit. 2023-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ ČTK, iDNES cz. Estonské železné lady láme vaz manželova firma podnikající v Rusku. iDNES.cz [online]. 2023-08-28 [cit. 2024-07-03]. Dostupné online. 
  35. ↑ Rusko vydalo zatykač na estonskou premiérku Kallasovou. iDNES.cz [online]. 2024-02-13. Dostupné online. 
  36. ↑ Estonská premiérka Kallasová podala demisi. www.novinky.cz [online]. 2024-07-15 [cit. 2024-07-15]. Dostupné online. 
  37. ↑ EESTI EKSPRESSI SUUR LUGU | Kaja Kallast ootab ees jaht peaministri kohale, võlgades Reformierakonna päästmine ja abiellumine. Eesti Ekspress [online]. [cit. 2023-07-08]. Dostupné online. (estonsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Premiéři Estonska
Edgar Savisaar (1991–1992) • Tiit Vähi (1992) • Mart Laar (1992–1994) • Andres Tarand (1994–1995) • Tiit Vähi (1995–1997) • Mart Siimann (1997–1999) • Mart Laar (1999–2002) • Siim Kallas (2002–2003) • Juhan Parts (2003–2005) • Andrus Ansip (2005–2014) • Taavi Rõivas (2014–2016) • Jüri Ratas (2016–2021) • Kaja Kallasová (2021–2024) • Kristen Michal (od 2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kaja_Kallasová&oldid=24112389“