Josef Ehrenberger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Ehrenberger
Josef Ehrenberger, kresba Jan Vilímek (1880)
Narození 21. července 1815
Korouhev u Poličky
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 7. února 1882 (ve věku 66 let)
Praha-Vyšehrad
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost česká
Povolání teolog
Znám jako teolog, spisovatel
Nábož. vyznání římskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Ehrenberger (21. července 1815 Korouhev u Poličky[1]7. února 1882 Praha-Vyšehrad[2]), byl český vlastenecký kněz a spisovatel historické prózy.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině sedláka. Rodiče původně nepředpokládali, že by v budoucnu studoval, neposlali ho proto do školy a až do dvanácti let se učil jen doma. Ve volném čase si četl české knihy z bohaté domácí knihovny. Teprve když se mu narodil mladší bratr, dostali rodiče obavy z odvodu jednoho z nich na vojnu a poslali jej na studie. Na gymnáziu a filozofii v Litomyšli si získal oblibu učitelů svými znalostmi Hájkovy kroniky a prací historika Beckovského, které si přinesl z domova. Studium ukončil absolvováním kněžského semináře v Hradci Králové, na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Až do roku 1868 pak působil jako kaplan a farář ve Skuhrově nad Bělou a v Solnici na Rychnovsku. U obyvatel obou farností měl velký respekt. Byl známý svými působivými kázáními, z nichž některá poslouchal i kralovéhradecký biskup. Měl i hluboké znalosti zemědělství, díky čemuž byl zvolen za předsedu rychnovského odboru hradecké hospodářské společnosti. Na jeho přednášky občas chodil i hrabě Kolovrat. Za zásluhy o rozvoj regionu jej město Solnice jmenovalo čestným občanem. Roku 1868 se stal sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly a čestným konsistorním radou u kardinála.[3]

Literární práce začal uveřejňovat roku 1838 v časopisech Květy, Musejník, Lumír a České perly i v kalendářích; později je vydával vlastním nákladem, případně v nakladatelstvích Dědictví maličkých a Dědictví svatojánské. Těžištěm jeho tvorby byly historické povídky, tehdy velmi populární jako lidová četba. Vyprávěl českou historii s vlasteneckým patosem a snažil se morálně ovlivňovat čtenáře. K jeho dílům patřily např. Ostruhy krále Jana nebo Boj a vítězství pravdy Boží v Čechách. Ke konci života napsal román o výminkáříchLidé dle starého a nového rázu, čili jak bývá na výminku. Jeho kázání vyšla souborně v letech 1852 – 53 a 1874 – 75.[3]

Charakter většiny Ehrenbergerových prací souvisí s dobou, v níž vznikly, a čtenářstvem, kterému byly určeny. Povídky byly tehdy většinou historické a české dějiny pojímaly s téměř zbožnou vážností, aby v nepříliš vzdělaných čtenářích probudily vlastenecké cítění a národní hrdost. V 70. a 80. letech 19. století ale česká literatura i kultura už výrazně pokročila – více se zaměřila na současnost a vzdělanější vrstvy. Ehrenberger byl oceňován za to, že po dlouhá desetiletí vedl prosté obyvatelstvo správným směrem.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Petra a Pavla na pražském Vyšehradě
  3. a b M. Č. Josef Ehrenberger. Světozor. 9. 1876, roč. 10, čís. 37, s. 503. Dostupné online. 
  4. P. Josef Ehrenberger. Humoristické listy. 7. 1880, roč. 22, čís. 28, s. 218. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 367–374. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 608. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]