Japonský hrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tato stránka je právě ve výstavbě nebo prochází rozsáhlou přestavbou
Jste zváni, abyste s touto činností pomohli vlastními editacemi. Vyhledejte v historii vkladatele, nebo nahlédněte do diskuse, pokud se chcete seznámit s jeho představou o budoucí koncepci stránky. Pokud stránku právě editujete, zvláště v případě, že editace trvá jen krátkou dobu, použijte raději šablonu {{Pracuje se}}, abyste zabránili editačním konfliktům.
Tato šablona je určena pro užití v řádu dní. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než týden, neváhejte šablonu odstranit.
Hrad Himedži, v prefektuře Hjógo, je nejnavštěvovanějším hradem v Japonsku, je zapsán na seznamu Světového dědictví.

Japonské hrady (japonsky 城, širo nebo džó) jsou středověké pevnosti postavené primárně ze dřeva a kamene. Vyvinuly se z dřevěných palisád z předchozích období a do své nejznámější podoby se dostaly v 16. století. Hrady v Japonsku byly stavěny za účelem chránit strategická a důležitá místa, jako jsou přístavy, říční přechody nebo křižovatky, kdy téměř vždy byla krajina začleněna na jejich obranu.

Přestože byly postaveny tak, aby vydržely a na jejich stavbu bylo použito více kamene než na většinu japonských staveb, hrady byly stále stavěny primárně ze dřeva a mnoho z nich bylo v průběhu let zničeno. Zejména to platilo v období Sengoku (1467–1603), kdy řada hradů byla postavěna. Mnoho z nich bylo přestavěno ještě v období Sengoku, rovněž v období Edo (1603–1867), které následovalo, později se z hradů staly často muzea nebo kulturní památky. Dnes v Japonsku existuje více než stovka zachovalých nebo částečně zachovalých hradů. Odhaduje se, že jich existovalo až 5 000.[1] Některé hrady, jako je třeba hrad Macue nebo hrad Kóči, jež byly postaveny v roce 1611, si zachovaly svojí původní podobu hlavních budov. Naproti tomu hrad Hirošima je pravý opak, hrad byl takřka kompletně zničen při atomovém bombardování, kde se zachovalo jen několik původních kamenných zdí a byl rekonstruován do původní podoby v roce 1958, od té doby slouží jako muzeum.[2]

Znak pro hrad 城, se sám o sobě čte jako širo (kun’jomi), pokud je součástí slova, tak se čte jako džó (on’jomi), například v názvu konkrétního hradu. Lze uvést hrad Himedži, kde je zapsán japonsky jako 姫路城 (Himedži-džó).

Historie[editovat | editovat zdroj]

hrad Cujama byl typickým hradem na kopci.

Hrady byly původně koncipovány jako vojenské pevnosti a především stavěny na strategický místech, podél obchodních cest, říčních přechodů a nebo na různých křižovatkách. Přestože se hrady stavěly především k těmto účelům, v průběhu staletí se začaly využívat i jako centra správy. Od období Sengoku začaly sloužit jako domovy daimjóů, s účelem zaujmout a zastrašit soupeře svou nejen svou obranyschopnosti ale i svou velikostí, architekturou a interiérem. V roce 1576 Nobunaga Oda byl jeden z prvních, který postavil hrad tohoto typu a to hrad Azuči, který byl prvním japonským hradem, jež měl hlavní hradní věž (japonsky 天守閣, tenšukaku) a byl inspirací pro Hidejoši Tojotomia při stavbě Ósackého hradu, rovněž byl inspirací při stavbě hradu Edo, který nechal postavit Iejasu Tokugawa.[3] Hrad Azuči sloužil jako správní centrum pro území, která byla kontrolována Odou, rovněž sloužil jako jeho dům, který byl velmi honosný, mimo jiné byl vystavěn na strategickém místě. Krátká vzdálenost mezi Kjótem, které bylo dlouhodobě terčem útoků, a hradem Azuči, zajištovala dobrou kontrolu nad dopravními a komunikačními trasami Odových nepřátel.

Před obdobím Sengoku (zhruba v 16. století) se většina hradů nazývala jamaširo (山城, „horský hrad“). Ačkoliv byly pozdější hrady stavěny na vrcholkách kopců a hor, tyto byly stavěny z hor.[4] Veškerá zeleň, včetně stromů, byla odstraněna a zdroje hory (hlína a kámen) byly vytesány do hrubého opevnění. Příkopy byly vykopány, tak aby představovaly překážky pro případné nepřátele, rovněž bylo možné do příkopu svalit balvany na útočníky. Příkopy byly vytvořeny odkloněním horských potoků. Budovy se primárně stavěly z proutí a dřeva s doškovými střechami, příležitostně byly střechy z dřevěných šindelů. Malé otvory ve stěnách nebo prknech mohly sloužit k nasazení luků nebo střelbě z děl. Hlavní nevýhodou tohoto typu staveb byla celková nestabilita. Sláma se vznítila daleko rychleji než dřevo, povětrnostní vlivy a půdní eroze zabránily tomu, aby stavby byly obzvláště velké nebo těžké. Nakonec se začaly používat kamenné podezdívky, které obalovaly vrchol kopce vrstvou drobných oblázků a na ni pak vrstvou větších kamenů bez malty.[4] To umožnilo stavbu daleko mohutnějších a stálejších budov.

Ranná opevnění[editovat | editovat zdroj]

Rekonstruovaná západní brána hradu Ki

První opevnění v Japonsku připomínala hrady velice vzdáleně. Primárně byly stavěny z hlíny a dřeva. Stavby využívaly daleko více přirozenou obranu a topografii místa než cokoli, co do té doby vytvořil člověk. Tyto stavby, označované jako kógoši a čaši (チャシ, pro hrady Ainuů), nebyly nikdy zamýšleny pro dlouhodobou obranu, natož obydlí; domorodí obyvatelé souostroví stavěli opevnění, jen když je potřebovali a poté je dle potřeby opouštěli.

Lidé z Jamatského etnika začali intenzivně stavět města již na začátku 7. století, jednalo se o rozsáhlé palácové komplexy, obklopenými ze čtyř stran hradbami a impozantními branami. Po celé krajině byly také budovány zemní valy a dřevěné pevnosti na obranu území před domorodci Emiši, Ainuy a ostatními skupinami domorodých obyvatel, na rozdíl od předešlých primitivních staveb se jednalo o relativně stálé stavby, které byly budované v době míru. Ty byly z velké části vybudovány jako rozšíření přírodních prvků a často je tvořily pouze zemní valy a dřevěné zátarasy.

Pevnost v Dazaifu z období Nara, z níž se po staletí řídilo a bránilo celé Kjúšú, byla původně konstruována tímto způsobem a její pozůstatky jsou patrné dodnes. Kolem pevnosti byl vybudován val, který sloužil jako příkop a využíval se k obraně pevnosti; v souladu s tehdejší vojenskou strategií a filozofií se plnil vodou pouze v době konfliktu. V japonštině ji nazývali jako mizuki (水城) neboli „vodní pevnost“.[5]

Přestože byly dřevěné a hliněné stavby poměrně jednoduché, byly navržené tak, aby ohromily stejně dobře stejně tak, aby fungovaly efektivně proti útoku. Korejská a čínská architektura v tomto období významně ovlivnila zevření japonských staveb, včetně opevnění. Pozůstatky nebo zříceniny některých z pevností, které se výrazně lišily od pozdějších, jsou dodnes k vidění v některých částech Kjúšú a Tóhoku.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

V období Heian (794–1185) došlo ke změněně, od potřeby bránit celý stát před útočníky k tomu, že daimjóové bránili jednotlivá sídla nebo území jeden před druhým. Ačkoliv se v severní části ostorva Hokkaidó (Tóhoku) stále odehrávaly boje proti původním obyvatelům, ke konci období nastal vzestup třídy samurajů a nastaly různé spory mezi šlechtickými rody, které se přetahovaly o moc a vliv na císařském dvoře. Primárním problémem obrany souostroví již nebyly domorodé kmeny nebo cizí útočníci, ale spíše vnitřní konflikty uvnitř Japonska, mezi soupeřícími samurajskými klany nebo jinými stále početnějšími a mocnějšími frakcemi, v důsledku čehož se obranné strategie a postoje musely změnit a přizpůsobit. Jak se objevovaly frakce a měnila se loajalita, klany a frakce, které pomáhaly císařskému dvoru, se stávaly nepřáteli a obranné sítě byly přerušeny nebo se změnou spojenectví změnily.

Genpeiská válka (1180–1185) mezi klanem Minamoto a klanem Taira a války mezi císařskými dvory, Severním a Jižním, v období Nanbokučó (1336–1392), byly události, které definovaly vývoj v tomto období, které se rovněž dá nazvat jako období japonského středověku.

Opevnění byla stále stavěna ze dřeva a z vélké části založena na původních stavitelských postupech a rovněž stále ovlivněny Čínou a Koreou. Postupně se však stávala stále většími, přičemž do komplexu bylo začleněno více budov, tak aby byl schopné pojmout větší armády, rovněž byly koncipovány tak, aby měly delší životnost. Jednalo se o způsob opevnění, který se postupně vyvinul z původních způsobů a používal se po celou dobu válek v období Heian. Tento způsob výstavby se rovněž uplatnil na obranu břehů Kjúšú před útokem vojsk Mongolů během mongolské invaze do Japonska, která proběla ve 13. století. Masašige Kusunoki nechal postavit hrady Čihaja a Akasaka, tak aby byly z vojenského hlediska co nejúčinější, hrady byly velké hradní komplexy, avšak postrádaly vysoké věže a hradby měly postavené pouze ze dřeva.

Šógunát Ašikaga, který vznikl v polovině 30. let 13. století, měl na souostroví slabou pozici a více než sto let udržoval relativní mír. Během šógunátu a po celé období Sengoku, se konstrukce a organizace hradů dále rozvíjela. Hrady se staly více propracovanějšími a víceúčelovými, s řadou staveb, z nichž některé byly vnitřně poměrně složité, protože nyní sloužily současně jako obydlí, velitelská centra a k dalším účelům.

Sengoku[editovat | editovat zdroj]

Válka Ónin, která vypukla v roce 1467, započala rozsáhlé vojenské konflikty mezi daimjóy, které se odehrávaly na celém souostroví a trvaly 147 let (období Sengoku). Po dobu trvání války Ónin (1467–1477) se celé město Kjóto stalo bojištěm a utrpělo rozsáhlé škody. Během tohoto desetiletého období se šlechtická sídla po celém městě stále více opevňovala a město se jako celek snažilo izolovat od armád samurajů, které ovládaly oblast po více než sto let.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Japanese castle na anglické Wikipedii.

  1. ↑ MUNEKAZU, Inoue. Castles of Japan [online]. Association of Japanese Castles, 1958 [cit. 2024-01-15]. Dostupné online. 
  2. ↑ DK Eyewitness Japan. [s.l.]: DK Eyewitness Travel, 2023-09-03. 352 s. ISBN 9780241615959. 
  3. ↑ PAINE, Robert Treat; SOPER, Alexander Coburn. The art and architecture of Japan. Third edition. vyd. New Haven London: Yale University Press 521 s. (Yale University Press Pelican history of art). ISBN 978-0-300-05333-3. 
  4. ↑ a b TURNBULL, Stephen Richard; DENNIS, Peter. Japanese castles, 1540-1640. Oxford: Osprey (Fortress). ISBN 978-1-84176-429-0. 
  5. ↑ HIRAI, Kiyoshi; SATO, Hiroaki; CILIOTTA, Jeannine. Feudal architecture of Japan. New York Tokyo: Weatherhill Heibonsha, 1973. (The Heibonsha survey of Japanese art). Dostupné online. ISBN 978-0-8348-1015-0. 
  6. ↑ Sansom (1961), strany 223–227

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Benesch, Oleg. "Castles and the Militarisation of Urban Society in Imperial Japan," Transactions of the Royal Historical Society, Vol. 28 (Dec. 2018), pp. 107–134.
  • BENESCH, Oleg and Ran Zwigenberg. Japan's Castles: Citadels of Modernity in War and Peace. Cambridge: Cambridge University Press, 2019. ISBN 9781108481946. S. 374. 
  • CLEMENTS, Jonathan. A Brief History of the Samurai: A New History of the Warrior Elite. London: Constable and Robinson, 2010. 
  • DE LANGE, William. An Encyclopedia of Japanese Castles. Groningen: Toyo Press, 2021. ISBN 978-9492722300. S. 600 pages. 
  • DREA, Edward J. Japan's Imperial Army: Its Rise and Fall, 1853–1945. Lawrence, Kansas: University Press of Kansas, 2009. 
  • ELISON, G. Deus Destroyed: The Image of Christianity in Early Modern Japan. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1991. 
  • ENDERS, Siegfried R. C. T.; GUTSCHOW, Niels. Hozon: architectural and urban conservation in Japan. London: Edition Axel Menges, 1998. Dostupné online. ISBN 3-930698-98-6. 
  • MCVEIGH, Brian J. Nationalisms of Japan: managing and mystifying identity. Lanham: Rowman & Littlefield, 2004. Dostupné online. ISBN 0-7425-2455-8. 
  • NAKAYAMA, Yoshiaki. Tokyo: Seitosha, 2007. ISBN 978-4-7916-1421-9. (japonsky) 
  • ROBERTSON, Jennifer Ellen. A Companion to the Anthropology of Japan. Oxford: Wiley-Blackwell, 2005. (Blackwell Companions to Social and Cultural Anthropology). ISBN 0-631-22955-8. 
  • SANSOM, George. A History of Japan: 1334-1615. Stanford: Stanford University Press, 1961. 
  • TURNBULL, Stephen. War in Japan 1467–1615. Oxford: Osprey Publishing, 2002. 
  • CLUZEL, Jean-Sébastien. Architecture éternelle du Japon – De l'histoire aux mythes. Dijon: Editions Faton, 2008. ISBN 978-2-87844-107-9. 
  • DE LANGE, William. An Encyclopedia of Japanese Castles. Groningen: Toyo Press, 2021. ISBN 978-9492722300. S. 600 pages. 
  • SCHMORLEITZ, Morton S. Castles in Japan. Tokyo: Charles E. Tuttle Co., 1974. Dostupné online. ISBN 0-8048-1102-4. 
  • MOTOO, Hinago. Japanese Castles. Tokyo: Kodansha, 1986. ISBN 0-87011-766-1. 
  • MITCHELHILL, Jennifer. Castles of the Samurai: Power & Beauty. US: Kodansha, 2013. ISBN 978-1568365121. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Japonský_hrad&oldid=23846747“