Jan M. Kolár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan M. Kolár
Narození 2. ledna 1923
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 10. března 1979 (ve věku 56 let)
?
LucemburskoLucembursko Lucembursko
Rodiče Jan Stanislav Kolár otec
Marie (Máša) Kolárová matka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan M. Kolár (2. ledna 1923 Praha10. března 1979 Lucembursko) byl český novinář, v emigraci od roku 1948. Beletristické dílo napsal francouzsky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Oba rodiče Jana M. Kolára byli profesionální umělci. Matka Marie (Máša) Kolárová (rozená Hermannová, 1901-1980) byla operní pěvkyně a filmová herečka,[1] v letech 1927-1934 vystupovala na Národním divadle v Praze.[2] Otec Jan Stanislav Kolár (1896–1973) byl český scenárista, režisér, herec a filmový kritik.

Po maturitě, kterou získal na pražském reálném gymnáziu v Křemencově ulici nemohl dále studovat, protože vysoké školy byly za německé okupace zavřeny. Pracoval proto jako nákupní úředník a po osvobození nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Ze studií byl vyloučen v roce 1948.[3]

Novinář v poválečném Československu[editovat | editovat zdroj]

Již za Protektorátu přispíval do týdeníku Praha v týdnu svými divadelními a filmovými recenzemi. V letech 1946-1948 do Svobodných novin (pod tímto názvem vycházely Lidové noviny v letech 1945-1948, vedl je Ferdinand Peroutka).[4]

Do obtíží se Jan M. Kolár dostal po zveřejnění svého příspěvku Atomická energie a Jáchymov, který vyšel v týdeníku Československé strany lidové Obzory (za týdeník odpovídal mj. Pavel Tigrid[5]) 27. 7. 1946. Kolár v článku konstatoval, že v jáchymovských dolech měli utajeně pracovat sovětští experti na atomovou energii. To bylo považováno za vojenské tajemství a Kolár byl několik dnů držen ve vazbě.[6]

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Po vyloučení ze studia se Jan M. Kolár krátkou dobu skrýval. V dubnu 1948 se mu podařilo v uneseném letadle dostat do Mnichova.[7][p 1] Po pobytu v utečeneckém táboře odešel do Lucemburska.

Poté zorganizoval vycestování své přítelkyně Áji. Ta se v Praze fiktivně provdala za lucemburského občana, se kterým opustila Československo. Po příjezdu do Lucemburska bylo toto manželství anulováno a Kolár, který získal švýcarské stipendium, odjel s budoucí manželkou do Švýcarska, kde se konala v únoru 1949 svatba.[8] Manželé odcestovali na konci roku 1949 do Kamerunu, kde Kolár nejprve pracoval pro společnost Bromfilm, jako asistent českého režiséra Ladislava Broma. Po zkrachování filmového projektu spoluvlastnil s manželkou, magistrou farmacie Univerzity Karlovy, lékárnu. Od roku 1950 zde též obchodoval s kakaem.[3] Prosperující lékárna mu umožňovala cestovat po Evropě, Africe, Blízkém Východu a americkém kontinentu. Do Paříže se navracel na několik měsíců v roce a roku 1975, kdy manželé Kolárovi činnost kamerunské lékárny ukončili, se sem přestěhoval.[9]

Přispíval do Tigridova Svědectví (vycházelo od roku 1956), v únoru 1957 však (pro názorový nesouhlas s navrhovanou diskusí s reformními komunisty jako Gomulka či Tito) z redakční rady vystoupil. Svůj postoj vysvětlil otevřeným dopisem, který Svědectví zveřejnilo.[10] Od konce padesátých let psal francouzsky, v tomto jazyce napsal pět románů.[9]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

V roce 1977 se z obav z politického vývoje [p 2] přestěhoval z Paříže do Lucemburska, kde o dva roky později zemřel na rakovinu prostaty.[8]

Pavel Tigrid uctil památku Jana M. Kolára nekrologem ve Svědectví.[11]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Žurnalistika[editovat | editovat zdroj]

Za Protektorátu přispíval do týdeníku Praha v týdnu, po osvobození do deníku Svobodné noviny a týdeníků Vývoj a Obzory. Po emigraci zveřejňoval své příspěvky v českých periodikách vycházejících v zahraničí, např. Čechoslovák, Československé noviny, Hlas domova, Naše hlasy, Návrat, New Yorské listy, Ozvěna, Skutečnost, Sklizeň, Svědectví, Zápisník. Zpočátku také přispíval do v německojazyčných časopisů jako Lucemburger Wort, Neue Zürcher Zeitung nebo Die Weltwoche.[9]

Knižní vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Listy němému příteli (Úvod k dialogu s domovem, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1955)
  • Otázky české tradice (Esej, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1957)

Romány ve francouzštině (do češtiny nepřeloženo):

  • La Monnaie de retour (Peníze nazpět/Peníze na návrat, Paris, Editions Julliard, 1959)
  • Le Nouveau Venu (Nově příchozí, Paris, Editions Julliard, 1961),
  • Paradis parallèles (Paralelní ráje, román, Paris, Albin Michel, 1967)
  • Die beiden Paradiese (německý překlad románu Paradis parallèles, Hamburg, Classen, 1968)
  • La pente (Svah, román, Paris, Albin Michel, 1969)
  • Une fée sur l’échiquier (Víla na šachovnici, Paris, Albin Michel, 1973)

Online ukázky z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Smysl svobody (Svědectví 01/1956, pseudonym Jan Krása)[12]
  • Jak přežít. Pohled zpět. (Esej ve Svědectví, 1965, autorství dle Slovníku české literatury po roce 1945)[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Únos provedl se synovcem ministra bývalé protektorátní vlády Jiřího Havelky, Jiřím Havelkou. Tomu se podařilo pomocí startovací pistole posádku donutit, aby místo v Bratislavě přistála v Mnichově.
  2. V kantonálních volbách 1976 a obecních 1977 zvítězila socialistická strana pozdějšího presidenta Françoise Mitteranda, která do září 1977 spolupracovala s komunisty.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Česko-slovenská filmová databáze: Máša Kolárová
  2. Archiv ND, Marie (Máša) Kolárová: Seznam představení
  3. a b Slovník české literatury po roce 1945, Veronika Košnarová: Jan M. Kolár
  4. (dostupné online v NK ČR) Kramerius-Svobodné noviny, vyhled. Kolár. Svobodné noviny. 1945-1948. Dostupné online. 
  5. Souborný katalog AV ČR: Obzory
  6. KOŠNAROVÁ, Veronika. Ztracen v dějinách: spisovatel Jan M. Kolár. Praha: Academia, 2013. ISBN 9788020022288. S. 14. 
  7. ČTK: Detail uneseného letu
  8. a b DRÁPALA, Milan. Na ztracené vartě Západu. Praha: Prostor, 2000. ISBN 80-7260-046-X. Kapitola Duchovní aristokrat. Exilová cesta revolty Jana Kolára. (výběr článků a životopis). 
  9. a b c Tereza Riedelbauchová: Recenze knihy Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár
  10. Tribuna. Svědectví. 1957/2, s. 112-115. Dostupné online. 
  11. Zemřel Jan Kolár. Svědectví. 1979/58, s. 225-226. Dostupné online. 
  12. Smysl svobody. Svědectví. 1956/1, s. 26-31. Dostupné online. 
  13. Jak přežít. Pohled zpět.. Svědectví. 1965/25-26, s. 23-33. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]