Jan Kazimour

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Kazimour

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 16. února 1914
Přílepov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. října 1995
Praha
ČeskoČesko Česko[zdroj?]
Choť MUDr. Věra Kazimourová[zdroj?]
Děti Jana Lonská, Ivan Kazimour[zdroj?]
Profese poslanec a ekonom
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan Kazimour (16. února 1914 Přílepov[1][2]30. října 1995[3] Praha[zdroj?]) byl český a československý ekonom, politik Komunistické strany Československa, poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a pozdější předseda Státního statistického úřadu a Federálního statistického úřadu.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jan Kazimour se narodil 14. února 1914 na velkém statku v Přílepově č. 1, okres Milevsko, jako první z 5 dětí Maxmiliána Kazimoura. Kraj, kde se narodil, byl chudý a neúrodný, kamenitý. Ač byl z poměrně zámožné rodiny, poznal i bídu pracujících. Vychodil obecnou školu, pět tříd v Kostelci nad Vltavou, a tři třídy měšťanské v Kovářově (1925 – 1928). Po vychození měšťanské školy byl pro své značné nadání doporučen na studie. V září 1928 začal chodit do 3. tř. reálky dr. A. Heyduka v Písku, kde na něj vedle dobrých matematiků prof. Dvořáka a Sukdola působil značně prof. A. Šmeral, bratr dr. Bohumíra Šmerala. Přivydělával si kondicemi, neboť cena obilí tehdy klesla na 40-50 Kč a jeho otec mu výrazně omezil svůj příspěvek. Maturoval úspěšně, podrobil se psychotechnické zkoušce ústavu prof. Šerackého, a dvakrát (1932 a 1933) získal 1. místo v soutěži Časopisu matematiků a fyziků. V roce 1933 přišel do Prahy, nejprve na strojní a elektrotechnickou fakultu ČVUT (prof. Felber, Nachtigal), po roce jsem přešel na Vysokou školu obchodní (po válce se změnila na Vysokou školu hospodářských věd). Po příchodu do Prahy se stal členem Jednoty nemajetných a pokrokových studentů, v r. 1934 v dubnu byl přijat do komunistické organisace na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství. Vedoucím buňky byl tehdy s. B. Laštovička, později nám. min. národní obrany a předseda Národního shromáždění. 9. ledna 1935 byl obžalován před krajským soudem v Táboře pro rozšiřování zabavených komunistických novin na středních školách, pro nedostatek právních podkladů však osvobozen. V roce 1936 byl trestán pro organizování nedovolené demonstrace v Liptovském sv. Mikuláši. Po určité době se stal členem vedení komunistických studentů v Praze, v jehož čele byl tehdy Václav Sinkule. Víc než studiu věnoval se pak politické práci na vysokých školách, v r. 1937 se stal vedoucím komunistických studentů v Praze a předsedou Jednoty pokrokových studentů. V květnu 1937 byl zvolen generálním tajemníkem Ústředního svazu československého studentstva. Spojení s ÚV KSČ měl tehdy prostřednictvím Václava Kopeckého. Pracoval rovněž jako člen exekutivy Mezinárodní organizace sjednoceného socialistického studentstva. V té době jsem také dvakrát navštívil mezinárodní studentská jednání, a to 14. až 18. července 1937 v Paříži, kde vedl společnou československou delegaci a na podzim v Bruselu. Tehdy byl ve styku s André Victorem. André Victor vystupoval též pod jménem Victor Ducros, byl vedoucím mezinárodní komunistické organisace, se sídlem v Paříži. 

2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938-9 byl spolu se všemi, kteří byli veřejně exponováni, staženi z funkcí. Organisace v r. 1939 opustil až na přímý policejní zákrok, a pracoval v pozadí. Na nátlak soudruhů (L. Appel) měl odjet do Anglie, nedošlo však k tomu. S. Valeš jej zapojoval do jisté výzvědné a rozkladné práce, tehdejší ústředí strany to však zamítlo, ježto byl dříve příliš exponován a znám. Měl za úkol udržovat spojení s tehdejším novým vedoucím ilegálních skupin na vysokých školách, s Ottou Runou, a s ním také připravoval známé akce 15. listopadu 1939. Represálie 17. listopadu jej již v Praze nezastihly, neboť spolu s ostatními organizátory ihned Prahu opustili. Když pak jej gestapo podle seznamů posluchačů vysokých škol hledalo na venkově u rodičů, byl varován českým četníkem V. Průchou. Asi 2 měsíce, dokud trvala akce proti studentům se skrýval u své sestry Marie Šimkové v Suchodole. Brutálním zásahem a útěkem z Prahy byla všechna spojení přerušena.

         Později, od 17. ledna 1940 našel zaměstnání jako účetní v blízkosti bydliště rodičů v pivovaru ve Slavoňově, patřícím manželům Robertu a Josefě Voráčkovým. Ti ale úzce spolupracovali s gestapem a pro zaměstnance tam práce vůbec nebyla bezpečná. Po válce byli souzeni. Teprve velmi pozvolna získával možnosti spojení. Byl při tom velmi opatrný a neriskoval. Dostal se do spojení s ing. dr. Kárným, později s ilegálním studentským národním výborem a Hnutím za svobodu (V. Koutný). Ilegální Studentský národní výbor byl budován na spolupráci 4 složek Národní fronty (Tůma, Srnka, Čmelík, Jandečka). V období květnové revoluce 1945 zakládali s V. Koutným a dalšími Svaz české mládeže. Hned po osvobození se plně zapojil do akce otevření vysokých škol, na vybudování studentských organisací a pracoval v ústředí ČSM. Dne 10. května 1945 jsme založili v tehdejší budově Prager Tagblattu (Millesimovský palác v Panské ulici) Svaz české mládeže. 11. června 1945 jsem byl zvolen předsedou Svazu vysokoškolského studentstva. V říjnu 1945 byl zvolen poslancem Prozatímního národního shromáždění za KSČ.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1946 odešel ze studentské politiky a přešel do kabinetu tehdejšího předsedy vlády Klementa Gottwalda. Od roku 1947 pracoval v sekretariátu úřadu předsednictva vlády, v létě 1949 se stal tajemníkem předsedy vlády Antonína Zápotockého, v prosinci 1949 po zatčení Milana Reimana vedoucím sekretariátu úřadu a od r. 1952 až do r. 1955 vedoucím sekretariátu místopředsedy vlády Jaromíra Dolanského. V letech 1949 – 1951 jsem na VŠ hospodářských věd byl členem učitelského sboru a členem komise pro II. státní zkoušku.

Do bývalého Státního úřadu statistického nastoupil v r. 1955 a prošel tam různými funkcemi – odborný referent v sekretariátu předsedy, vedoucí sekretariátu předsedy, od r. 1961 vedl sekretariát ministra – předsedy ÚKLS a později se stal náměstkem předsedy Ústřední komise lidové kontroly a statistiky. Od r. 1965 byl i v Komitétu pro vědecké řízení a od r. 1974 byl také předsedou Československého výboru pro vědecké řízení ČSVTS.

Od 17. ledna 1967, po opětovném oddělení statistiky od lidové kontroly řídil Státní statistický úřad ve funkci předsedy. Od r. 1969 pracoval ve funkci předsedy Federálního statistického úřadu. Zde uplatňoval svůj široký politický a ekonomický rozhled, praktické zkušenosti, které získal v minulých letech. Pod jeho vedením došlo k uskutečnění federalizace statistických orgánů a k rychlé organizační i personální konsolidaci FSÚ. Za jeho vedení se organisovala tři velká sčítání lidu na světové úrovni (1961, 1970, 1980), doplněné velkými microcensy.Svým zásadním a koncepčním přístupem k problematice informačních soustav v Československu dosáhl toho, že dosavadní systém národohospodářské evidence byl v ČSSR v r. 1971 nahrazen dokonalejší a modernější soustavou sociálně ekonomických informací. Mimořádně významná byla jeho aktivita v mezinárodních statistických orgánech zejména v RVHP ve Stálé komisi pro statistiku, kde pracoval od jejího založení v r. 1962, v Konferenci evropských statistiků, kde byl v letech 1969 – 1971 předsedou této komise, a ve Statistické komisi OSN, kde byl po 3 období místopředsedou. V r. 1974 externím expertem této organizace pro tvorbu světových klasifikací. Jeho kandidátská disertační práce byla orientována na otázky zdokonalení informací v odvětvovém systému řízení.

Do důchodu odešel 30. září 1981. V letech 1982 – 1983 pracoval jako samostatný vědecký pracovník ve VÚFUS (Výzkumný ústav finanční a úvěrové soustavy), v roce 1984-5 sloučením podle vládního usnesení 112/83 byl zařazen do ÚÚNV (Ústřední ústav národohospodářského výzkumu). Orientoval se na otázky zdokonalení metodiky plánu, mezinárodní srovnání v RVHP, otázky efektivnosti, finanční vazby v analýze. Dnem 1. 12. 1985 svůj úvazek definitivně skončil.

Zemřel 30. října 1995 v Praze.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Španělsko v boji (Fromek-Odeon, 1937)
  • Hlas roku 1848 : dějiny mládežnických hnutí (Mladá fronta, 1946)
  • šest popularizačních brožur pro ÚV SČSP (1956–60)
  • Klasifikace základních fondů (SEVT, 1959)
  • Klasifikace základních fondů (s J. Skolkou, ČSAV, 1961)
  • K otázkám hodnocení životní úrovně (SEVT, 1962)
  • Dvacet pět let po Únoru : ekonomická konfrontace (Pressfoto-ČTK, 1973)
  • Ekonomické klasifikace (ŠEVT Bratislava, 1974)
  • Technicko-ekonomický vývoj ČSR a ČSSR (SNTL, 1975) – oceněno 1. cenou Literárního fondu
  • Informace pro ASŘ (Statistika, Moskva, 1976) – rusky
  • Ekonomický vývoj ČSSR 1918 – 1978 (SNTL, 1978, vydáno i v Maďarsku)
  • Reservy v ekonomice (Práce, 1978)
  • Sociálně-ekonomické informace v řízení (SNTL, 1981)
  • Efektivnost v hospodářství (SNTL, 1985)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Kazimour [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-23]. Dostupné online. (česky) 
  2. Záhlaví : Kazimour, Jan, 1914- [online]. knih-pt.cz [cit. 2011-12-23]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b Sté výročí narození Jana Kazimoura [online]. statistikaamy.cz [cit. 2014-02-20]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]