Přeskočit na obsah

Václav Sinkule (novinář)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Václav Sinkule
Jiná jménaSmetana, Václav Sýkora (krycí jména)
Narození14. ledna 1905
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. dubna 1942 (ve věku 37 let)
KT Mauthausen
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtípopraven
BydlištěBrno
Vzděláníobchodní akademie
Povolánínovinář a publicista
Politická stranaKSČ (od roku 1927)
Choťdr. Ludmila Sinkulová
RodičeFrantišek a Alžběta
PříbuzníFrantišek (bratr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Václav Sinkule (14. ledna 1905 Praha[1] – 20. dubna 1942 KT Mauthausen) byl český studentský vůdce, novinář a politik.[2]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Václav Sinkule se narodil 14. ledna 1905 v Legerově ulici na Novém Městě v Praze v rodině železničního zřízence Františka Sinkuleho, nosiče zavazadel na pražském státním nádraží, původem z Bukoviny u Kralovic, a jeho manželky Alžběty, rozené Brožové, původem ze Skrýšova u Pelhřimova.[1][3][4] Studoval obecnou školu a posléze reálku v nedaleké Žitné ulici, avšak v roce 1920 přestoupil na Českoslovanskou obchodní akademii, kde 17. června 1924 maturoval. Nastoupil jako úředník v Bance stavebních živností a průmyslu v Praze a hned následující rok nastoupil k základní vojenské službě do Košic, kde se již naplno projevovalo jeho komunistické smýšlení. Po návratu v roce 1927 nastoupil na místo úředníka v České komerční bance, kde se seznámil s Františkem Olivou, který ho přivedl k práci v organizaci Rudá pomoc. Ve stejném roce na podzim vstoupil do KSČ, místní organizace Praha II, Na Bojišti, a zároveň začal navštěvovat jako posluchač Svobodnou školu politických nauk.[2]

Studentským vůdcem[editovat | editovat zdroj]

Na podzim 1930 Sinkule odešel z místa úředníka banky a odjel nejprve do Paříže a poté do Alžírska, odkud se do Československa vrátil v roce 1931 a zapsal se jako student na Vysokou školu obchodní,[5] kde se záhy stal vědeckým pracovníkem. Zároveň pracoval jako vedoucí hospodářské-sociální komise Jednoty nemajetného a pokrokového studentstva a brzy byl jmenován předsedou. V září 1934 se dostal do potyčky s německými studenty, což vyústilo v jeho hospitalizaci. V prosinci téhož roku se stal československým zástupcem ve Světovém studentském výboru proti válce, fašismu a kulturní reakci. V roce 1935 odešel na vlastní žádost z vedení JNPS.[2]

Redaktorem Rudého práva[editovat | editovat zdroj]

Novinářská kariéra Václava Sinkuleho započala v roce 1931, přičemž do roku 1934 byly články zaměřeny primárně na problematiku vysokého školství. Od roku 1935 pak začala převládat tvorba v oblasti domácí a zahraniční politiky, kdy vystupoval proti financování ruských a ukrajinských uprchlíků československými úřady. Kandidoval do Národního shromáždění za komunistickou stranu.[6][7] Stal se redaktorem Rudého práva a po vypuknutí občanské války ve Španělsku se stal zvláštním zpravodajem tamtéž. Do Prahy se vrátil 19. března 1937.[2]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po obsazení zbytku Československa německou armádou se Václav Sinkule stáhl do ilegality a stal se spolupracovníkem I. ilegálního ÚV KSČ. Připravoval materiály, podklady pro jednání a konspirační byty. V roce 1940 rozsáhle pracoval i na jižní Moravě,[8] kde se stal instruktorem stranických krajů pod krycím jménem Smetana a Václav Sýkora.[9] Za tuto práci byl gestapem zatčen 24. února 1941 na Pankráci (přes nalezené materiály se gestapo dále dostalo do vedení moravské větve komunistické strany),[10] odkud se přes Kounicovy koleje v Brně dostal do Terezína (podzim a zima 1941) a zpět na Pankrác, kde byl až do konce března 1942. Poté byl spolu s Eduardem Urxem převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde byli 20. dubna 1942 popraveni.[2]

Památka[editovat | editovat zdroj]

Sinkuleho kolej v pražských Dejvicích

Antonín Kulda vytvořil v roce 1949 Sinkuleho plastiku ze sádry, bližší informace chybí.[11]

Na jeho připomínku jsou pojmenovány koleje ČVUT v dejvické Zikově ulici (ulice pojmenována po blízkém spolupracovníkovi z I. ilegálního ÚV KSČ, Janu Zikovi); stejně tak ulice v Praze-Podolí (od roku 1948)[12] a v Mladé Boleslavi. V minulosti také byla pojmenována ulice Václava Sinkuleho v Českých Budějovicích (1962–1991, dnes Studentská ulice).[13]

Jeho jméno je uvedeno na pomníku v Místě.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Matrika AP N71, sn. 256 [online]. AHMP [cit. 2024-06-21]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e HORSKÝ, Petr. Václav Sinkule. Praha: Naše vojsko - SPB, 1955, s. 9. Dostupné také z: https://www.ndk.cz/view/uuid:ef7ac6f0-725d-11ee-9a22-5ef3fc9bb22f?page=uuid:62dbbc12-c320-4f29-bbdb-32dc01afaf3f
  3. ↑ Matrika KAR O6, sn. 285 [online]. AHMP [cit. 2024-06-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920): Popisní arch z roku 1898: Sinkule František (1872) [online]. AHMP [cit. 2024-06-21]. Dostupné online. 
  5. ↑ ROHÁČ, František a Akademický klub "Tábor". Ve jménu svobody: řeč na pamět Jana Opletala a studentů. V Praze: Blahoslav, [1946], s. [25]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:7ce419c8-94f1-4a27-b034-01f399ae793a
  6. ↑ BERDYCH, Václav. Mauthausen: k historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Praha: Naše vojsko, 1959, s. 152. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:17c01300-0956-11e6-a713-005056825209
  7. ↑ HOŘENÍ, Zdeněk. Naše Rudé právo. Praha: Rudé právo, 1980, s. 315. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:ea398c80-e3fc-11e2-9439-005056825209
  8. ↑ Okresní archiv Břeclav. Mikulov. Mikulovské sympozium et al. Boj proti fašismu a okupaci na jižní Moravě: 25. a 26. října 1984 : [Poř.] Okr. archív Břeclav v Mikulově... [aj.]. Praha: TEPS místního hospodářství, 1985, s. 183. Dostupné také z: https://www.ndk.cz/view/uuid:9ecef140-a3af-11ed-8232-005056827e52?page=uuid:3e828181-29f8-4258-a2f9-a87d0afd35d1
  9. ↑ NOVÁK, Václav. Malá pevnost Terezín. Praha: Naše vojsko, 1976, s. 313. Dostupné také z: https://www.ndk.cz/view/uuid:a1af2a00-b626-11e2-8b87-005056827e51?page=uuid:040af390-245a-11e3-b79f-5ef3fc9bb22f
  10. ↑ HALAMA, Václav a Jiří MIKULKA. Morava v boji proti fašismu. Brno: Moravské muzeum, 1987. sv. 1, s. 83. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:d5d383f0-1014-11e9-a03f-5ef3fc9bb22f
  11. ↑ PROCHÁZKA, Václav. Antonín Kulda. Praha: Svaz českých výtvarných umělců, 1976, s. [10]. Dostupné také z: https://www.ndk.cz/view/uuid:525263a0-721d-11e9-b266-005056827e51?page=uuid:50d210a9-4c12-42ae-97ad-550e29d74e7e
  12. ↑ HLAVSA, Václav, Josef JANÁČEK a Jiří ČAREK. Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška: Názvy mostů, nábřeží, náměstí, ostrovů, sadů a ulic hlavního města Prahy, jejich změny a výklad. Praha: Orbis, 1958, s. 348. Dostupné také z: https://www.ndk.cz/view/uuid:c20ac190-8bc1-11e2-8593-005056827e52?page=uuid:a0861900-d975-11e2-b28b-001018b5eb5c
  13. ↑ KOVÁŘ, Daniel a Pavel KOBLASA. Ulicemi města Českých Budějovic: [názvy českobudějovických veřejných prostranství v minulosti a dnes]. Rudolfov: Jelmo, 1998, s. 259. ISBN 80-238-2894-0. Dostupné také z: https://www.ndk.cz/view/uuid:0d1635b0-e283-11e4-a475-005056827e51?page=uuid:c4b2a070-f3f7-11e4-93b2-001018b5eb5c
  14. ↑ Pomník padlým z 2. světové války v Místě. www.drobnepamatky.cz [online]. [cit. 2024-06-20]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Sinkule_(novinář)&oldid=24020245“