Ján Ušiak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O slovenském a československém poválečném politikovi pojednává článek Ján Ušiak (politik).
Ján Ušiak
Narození5. října 1914
Budiná
Úmrtí3. listopadu 1944 (ve věku 30 let)
Čeladná
NárodnostSlováci
Povolánívoják
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Ušiak (5. října 1914, Budiná, Rakousko-Uhersko, dnes Slovensko – 3. listopadu 1944, Čeladná, Protektorát Čechy a Morava)[1] byl první velitel 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.

Život

Ján Ušiak se narodil v Budiné v okrese Lučenec. Jeho rodina se v roce 1921 přestěhovala a svůj další život prožil v malé osadě Baktě u Rimavské Soboty. Po skončení základní školy pracoval v hospodářství jako pomocný dělník a vozataj a pravděpodobně nedosáhl vyššího vzdělání. V roce 1937 narukoval do Československé armády a po vyhlášení slovenské samostatnosti ze dne 14. března 1939 se vrátil zpátky domů do rodné Bakty, jako občan samostatné Slovenské republiky. Území Bakty se však na základě vídeňské arbitráže stalo součástí Horthyovského Maďarska. Protože se mu nepodařilo získat slovenské státní občanství, musel narukovat do maďarské armády, se kterou krátce bojoval na východní frontě. Podle dostupných zdrojů dezertoval z maďarské armády již v lednu 1942 a byl součástí partyzánského odboje na Ukrajině. Od prosince 1943 byl příslušníkem 1. československé samostatné brigády v SSSR.

Partyzán

Pravděpodobně během první poloviny roku 1944 absolvoval specializovanou vojenskou přípravu ve výcvikovém středisku v Oborově u Rovna na Ukrajině a závěrečné zkoušky vykonal na výbornou v UŠPH v Kyjevě - městské části Svjatošin. Na základě výsledků politického a vojenského výcviku, byl povýšen do hodnosti poručíka. Byl přesvědčeným členem Komunistické strany Československa a u mužstva oblíbeným velitelem. 21. srpna 1944 byl vysazen jako velitel prvního desantu na území Slovenského státu a z tohoto a druhého výsadku se postupně zformovala 1. československá partyzánská brigáda M. R. Štefánika. Tato jednotka, se podílela na obsazení Martina. Pravděpodobně již 6.září obdržel Ušiak radiogramem rozkaz z UŠPH (Ukrajinského štábu partyzánských hnutí) v Kyjevě zaujmout nový operační prostor v pohraničí na východní Moravě. Zpočátku se oddíl přesídlil do Rajce a následně do podhůří Vysokých Javorníků do slovenské obce Štiavnik. Během17.–22. září 1944 partyzánský oddíl, přejmenovaný na 1. československý partyzánský oddíl Jana Žižky z Trocnova, provedl několik průzkumných a diverzních akcí na Slovensko-moravském pohraničí, zejména v Malých a Velkých Karlovicích.

První přechod na Moravu

Po kontroverzních rozhodnutích Ušiaka, se kterým zástupce oddílu D. B. Murzin nesouhlasil, se skupina v počtu asi stopadesáti osob (počet nelze věrohodně doložit), která většinou nebyla vyzbrojena, pokusila přejít jako celek v noci z 24. na 25. září na Moravu. Přechod doprovázelo vyrabování hájenky a hospodářské usedlosti německého občana Alexandra Pietsche z Velkých Karlovic – Poďtatého Světlé. Při této krádeži zejména dobytka, potravin, ošacení a šesti loveckých zbraní, byli partyzáni zpozorováni německou hlídkou a proběhl první otevřený střet s německými celníky a pohraniční stráží usídlených u Polanských. Ten v nesouvislých přestřelkách trval od 10 až do 13 hodiny. Po 15 hodině německé síly seskupily bezpečnostní složky zejména z Rožnova, Valašského Meziříčí, Vsetína, Nového Jičína, Frýdku, Bílé, Starých Hamrů, Čeladné. Rozdílně ozbrojené a nesecvičené německé jednotky se rozdělily do třech hlavních údolí Lopušánek, Noclehů a Kubání. Díky početní a zejména palebné převaze Němců se partyzáni usídlení v prostoru pod Lemešnou a u domu Jana Kořístky, kde proběhly zabíjačky uloupeného dobytka, museli vrátit zpět do slovenského Štiavniku, směrem přes Pindulu. Po 16 hodině však hrozilo obklíčení směrem od Kopanic, kde postupovaly německé posily z Bytče a ze Žiliny. Ústup partyzánů trval až do pozdních odpoledních hodin. Poslední části seskupení ustupovaly a kryly ústup přes hřeben Javorníků až do úplného setmění.

Úspěšný přechod na Moravu

Menší část partyzánů asi 60 osob (počet nelze věrohodně doložit) nejlépe vyzbrojených chlapců a hlavní část desantu se pod velením tatara Dajana Bajanoviče Murzina z Baškortostánu, dostala díky převaděčům z Karlovic a učiteli z Prostřední Bečvy Františkovi Hašovi, bez konfliktu na Moravu v noci z 28. na 29. září. Většina oddílu převážně mladých chlapců beze zbraní a výcviku setrvala na slovenské straně až do 10. října, neboť vyslaný poručík Vasilij Petrovič Nastěnko při cestě zpět narazil na pohraniční stráže a v lesním terénu zabloudil. Na druhý den byl Ušiakův štáb a úkryt na hájence Josefa Němčáka ve Štiavniku prozrazen a přepaden bezpečnostními složkami. Ušiakova skupina se chaoticky roztříštila a německými jednotkami byla téměř celá rozprášena. Tři menší improvizované skupinky se velmi komplikovaně probíjela lesním terénem Vysokých Javorníků směrem na Moravu. Větší část chlapců bez výcviku oddíl opustila. Někteří členové výsadku vyslaného z Ukrajiny, však rovněž zůstala na Slovensku, čímž neuposlechla rozkaz vydaný ukrajinským štábem v Kyjevě. Při přechodu na Moravu, bylo několik partyzánů zatčeno pohraniční stráží z Velkých Karlovic. Např. Ján Jurčo, Karel Bubla ze Žamberka se s oddílem Ušiaka zřejmě vůbec nesešli a při návratu zpět na Moravu byli zadrženi. Václav Zaňka byl postřelen a zemřel na následky zranění ve Zlíně. Dne 9. listopadu byli společně se škpt. Viktorem Kollandou a Štěpánem Králikem z Bratčic u Brna veřejně popraveni před školou na Dolní Bečvě. Zbytky „oddílu“ se setkaly s Murzinovou skupinou mezi 14.–16. říjnem ve srázu pod Kněhyní, když radisté Kolomackij a Timošenková ztratili napájecí dynamo radiostanice a partyzáni ztratili spojení s velením. Přesné údaje o počtu ozbrojených osob v tomto okamžiku nelze věrohodně doložit a odhadují se okolo 130 osob.

Wolfram

Během 17.-18.října se velitel oddílu Ján Ušiak sešel s kpt. Otiskem velitelem paraskupiny Wolfram – vyslanou exilovou vládou v Londýně. Tento výsadek měl převzít velení a koordinaci vojenského odboje na východní Moravě. Po absolutní ideové, lidské a kvalitativní neshodě se musel Otisk vzdát snahy převzít velení všech odbojových skupin lokalizovaných zejména na Valašsku. Zbytek spojeného oddílu se poté rozdělil na další skupiny a Wolfram ukončil svou bojovou činnost předáním finančních prostředků Ušiakovi. Po incidentu Stanislava Kotačky a jeho loupežné vraždy rtn. Josefa Bierského dne 19. října, došlo dne 22. října k prozrazení úkrytu hlavní části oddílu dislokované na chatě českých turistů ve srázu pod Trojačkou. Místo bylo prozrazeno Kotačkou a časně ráno došlo k útoku německých jednotek. Partyzáni se však šťastně zachránili díky přízemní mlze a jedné jejich skupině Stanislava Kozy, která se náhodou vracela zpět a vpadla útočícím Němcům do týlu. Partyzáni ztratili většinou svých zásob munice, jídla a dalšího proviantu. Následně Ušiak oddíl rozdělil na nová místa na úpatí Kněhyně a v prostoru pod Radhoštěm. Partyzáni byli gestapem zaměřeni prostřednictvím konfidentů Jana Dvořáka, Vladimíra Hoffmana, Milady Kramerové a mnoha dalších již od počátku září a přes odbojáře z Karlovic pravděpodobně již od konce srpna 1944. V lednu 1945 se oddíl rozrostl a začal užívat název 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova.

Kněhyně – Čertův Mlýn

Ve středu 2. listopadu 1944 došlo v prostoru Kněhyně – Čertova mlýna ke schůzce s novými údajnými členy KSČ Miroslavem Jaškem a Vladimírem Hofmanem – konfidenty ostravského gestapa. Schůzku také zajišťoval krejčí Bohumil Jakeš z Velkých Karlovic. Před prvním kontaktem byl zahájen nečekaný přepad hlídkou Ruhsam, které v daném prostoru prováděla preventivní obchůzku. Strhla se prudká přestřelka, při které Ján Ušiak utrpěl pětinásobný průstřel obou předloktí a Murzin byl postřelen do nohy. Zraněné velitele se spolubojovníkům nepodařilo najít a v odpoledních hodinách se strhl další, mnohem silnější a déle trvající boj. Ján Ušiak se ukrýval v lese a až v podvečer okolo 18 hodiny se těžce raněný dostal do hostince pod Martiňákem. Odtud byl transportován do chalupy u Macurů a v noci byl převezen řeznickým autem Karla Winklera do domu Machandrů v Čeladné. Zde byl ošetřen lékařem Oldřichem Friedlem, který z důvodu sepse a vysoké horečky nařídil okamžitý převoz do nemocnice. Ostravské gestapo se o zranění nějakého partyzána dozvědělo, ale nevědělo, kde se přesně ukrývá. Ostravské gestapo dokonce připravilo pro Ušiaka nemocniční hospitalizaci a poté tajné doléčení v bytě u Nogolů přímo v Ostravě.

Hrdinská smrt

Až okolo poledne 3. listopadu bezpečnostní složky ze Starých Hamrů a Čeladné dorazily také ke standardní prohlídce domu u Machandrů v Čeladné. Protože poručík Ján Ušiak nehodlal padnout do rukou nepřítele, raději ukončil svůj život výstřelem z pistole. Společně s Ušiakem se v domě ukrýval konfident Jan Dvořák, který se Němcům vzdal a následně udal všechny osoby napojené na partyzány. Podle archivních dokumentů byl Jan Dvořák registrován gestapem již od počátku okupace v roce 1939 a byl získán pro spolupráci prostřednictvím kriminální policie, která měla několik důkazů o jeho majetkových machinacích. Ostravské gestapo o Dvořákově přítomnosti v oddíle velmi dobře vědělo, ale postupně jej chtělo z pozice ve štábu vytlačit. Cílem bylo dosadit zde svého radiotelegrafistu Jaška, který měl rozehrát rádiohru s Kyjevem a odhalit tak celou strukturu hlavního štábu partyzánského odboje. Hrdinskou sebevraždou Ušiaka však byly všechny velkolepé plány ostravského gestapa definitivně zmařeny. Jan Ušiak byl přes přísný zákaz německé správy pietně pochován v Čeladné za účasti několika odvážných místních obyvatel. Ještě dlouho po válce zde byl udržován jeho hrob, přestože jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do jeho rodiště. V Rimavské Sobotě - městské části Bakta se dodnes nachází udržovaný pomník s jeho reliéfem.

(Jan Dvořák byl 10. března 1945 vylákán na schůzku v Lulči na Vyškovsku a postřelen do břicha partyzánskou spojkou Marií Sedláčkovou (Mankou). Na následky střelného poranění za několik dnů v nemocnici zemřel. Pocházel z Karlových Varů a osobně se znal s K. H. Frankem – byl jeho spolužákem.[2])

Posmrtná ocenění

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ján Ušiak v databázi padlých příslušníků čs. vojenských jednotek ve 2. světové válce (VHA)
  2. ↑ Pionýrská skupina Marie Sedláčkové: Kdo byla Marie Sedláčková
  3. ↑ Plukovník in memoriam

Literatura

  • Encyklopédia Slovenska, IV. svazek: písmena N – Q, Veda, 1980
  • Encyklopédia Slovenska, VI. svazek: písmena T – Ž, Veda, 1982
  • Alois Mariánek „Partyzánská a zpravodajská činnost na Hranicku“, In: Hranicko v odbojích 1914-1989, Vojenské sdružení rehabilitovaných Hranice, 1996, s. 31–37

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ján_Ušiak&oldid=16084774“