Přeskočit na obsah

Izu (souostroví)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Izu
伊豆諸島
Mapa souostroví Izu.
Mapa souostroví Izu.
Geografie
Poloha
Rozloha301,56 km²
Počet ostrovů12
Časové pásmoUTC+9
Hlavní ostrovIzu Óšima
Země
StátJaponskoJaponsko Japonsko
ProvinciePrefektura Tokio
Obyvatelstvo
Počet obyvatel24 645 (2009)

Izu (japonsky 伊豆諸島 [Izu-šotó])[1] je souostroví, které leží v Tichém oceánu a tvoří jeho hranici s Filipínským mořem. Patří k Japonsku, kde celé administrativně spadá do prefektury Tokio.

Přestože se v Japonsku tradičně zmiňuje jako Sedm Izo (japonsky 伊豆七島 [Izu šičitó]), ve skutečnosti jde o více než tucet ostrovů a ostrůvků, z nichž devět je obydlených.

Souostroví je vulkanického původu a táhne se jižním směrem v délce zhruba 600 km od poloostrova Izu (na ostrově Honšú). Ještě jižněji od něj leží subtropické Boninské ostrovy. Tato souostroví jsou součástí Marianského vulkanického oblouku, který sahá od Marian až po horu Fudži. Přitom Izu se nalézá v jeho severní části, kde se setkávají tři tektonické desky.

Přestože souostroví je relativně mladé (několik miliónů let), nachází se na něm různé druhy fauny a flóry pocházející převážně z blízkých hlavních japonských ostrovů. Proto lze na nich dobře studovat evoluční procesy.[2] Některé druhy jako např. zvonek se rozšířily na ostrovy v jedné vlně a všichni jedinci na ostrovech mají jednotný haplotyp. Na druhé straně myšice osídlily ostrovy ve dvou nezávislých vlnách.[2] Všechny ostrovy se nacházejí uvnitř národního parku Fudži-Hakone-Izu.[3]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Zhruba třetina obyvatel (přes 8 000) žije na největším ostrově Izu Óšima, zatímco na nejmenší Tošimě necelých 300.[3] Obydlené ostrovy mají plochu 296,56 km². Tradičně jsou zmiňovány jako Sedm Izo (japonsky 伊豆七島 [Izu šičitó]), což zahrnuje ostrovy Óšima, Tošima, Niidžima, Kózušima, Mijakedžima, Hachidžodžima a Mikuradžjima.[3] Celkový počet obyvatel od r. 1960 klesá. Následující graf udává vývoj počtu obyvatel na souostroví (červený sloupec) a na ostatních japonských ostrovech vzdálených od hlavních japonských ostrovů (zelený sloupec). Je zřejmé, že úbytek obyvatel souostroví Izu není tak dramatický jako ve druhém případě.[3] Naproti tomu ve stejném období počet obyvatel Japonska vzrostl z 94,3 mil. na 127,8 mil.

Administrativní dělení

[editovat | editovat zdroj]
Šikinedžima z Kózušimy; v dálce: Óšima; nalevo: Tošima; napravo: Niidžima; nejmenší: Džinai tó

Souostroví Izu je součástí prefektury Tokio, v jejímž rámci spadá do tří subprefektur.[3] Dále se dělí na dvě města a šest vesnic; ze sídel je největší Izu Óšima, běžně nazývaná Óšima.

  • subprefektura Óšima
    • město Óšima (ostrov Izu Óšima)
    • ves Tošima (ostrov Tošima)
    • ves Niidžima (ostrovy Niidžima, Šikinedžima, Udonešima, Džinai)
    • ves Kózušima (ostrov Kózušima)
  • subprefektura Mijake
    • ves Mijake (ostrovy Mijakedžima, Ónoharadžima)
    • ves Mikuradžima (ostrovy Mikuradžima, Inambadžima)
  • subprefektura Hačidžó
    • město Hačidžó (ostrovy Hačidžódžima a Hačidžó kodžima)
    • ves Aogašima (ostrov Aogašima)

Čtyři nejjižnější neobydlené ostrovy (Mjódžin šó, Sumisu tó, Torišima a Sófu iwa) nespadají do žádného základního administrativního celku a jsou spravovány přímo subprefekturou Hačidžó, protože si na činí nároky jak město Hačidžó, tak vesnice Aogašima.

Ostrov japonsky Plocha,
[km²]
Nejvyšší
bod [m n. m.]
Počet obyvatel
(2007)
Pohled Zeměpisné souřadnice
Izu Óšima 伊豆大島 91,06 764   8 472   34°44′ s. š., 139°24′ v. d.
Tošima 利島 4,12 508   304   34°31′ s. š., 139°17′ v. d.
Udonešima 鵜渡根島 0,40 210   neobydleno[p 1] 34°28′21″ s. š., 139°17′38″ v. d.
Niidžima 新島 23,53 432   2 420   [p 2] 34°23′ s. š., 139°16′ v. d.
Džinai tó 地内島 0,40 77   neobydleno 34°22′20″ s. š., 139°13′40″ v. d.
Šikinedžima 式根島 3,90 109   600   34°19′30″ s. š., 139°13′ v. d.
Kózušima 神津島 18,87 574   1 914   34°13′ s. š., 139°9′ v. d.
Mijakedžima 三宅島 55,48 815   2 382   34°5′ s. š., 139°32′ v. d.
Ónoharadžima 大野原島 0,02 114   neobydleno 34°2′53″ s. š., 139°23′2″ v. d.
Mikuradžima 御蔵島 20,58 851   313   33°52′30″ s. š., 139°36′ v. d.
Inambadžima 藺灘波島 0,005 74   neobydleno 33°38′53″ s. š., 139°18′8″ v. d.
Hačidžódžima 八丈島 69,54 854   8 363   33°7′ s. š., 139°47′ v. d.
Hačidžó kodžima 八丈小島 3,08 617   neobydleno[p 3] 33°7′31″ s. š., 139°41′18″ v. d.
Aogašima 青ヶ島 5,98 423   192   32°27′29″ s. š., 139°46′4″ v. d.
Bejonésu Recugan[p 4] ベヨネース列岩 0,01 10   neobydleno 31°53′14″ s. š., 139°55′3″ v. d.
Sumisudžima[p 5] 須美寿島 0,02 136   neobydleno 31°26′13″ s. š., 140°2′49″ v. d.
Torišima 鳥島 4,79 394   neobydleno[p 6] 30°28′48″ s. š., 140°18′22″ v. d.
Sófu Iwa[p 7] 孀婦岩 0,005 99   neobydleno 29°47′39″ s. š., 140°20′31″ v. d.

Kromě uvedených ostrovů patří do souostroví skupiny skalisk a útesů: Hajašima (早島), Onbase tó (恩馳島), Tadanae tó (祇苗島) a Zenisu (銭洲).

Hospodářství

[editovat | editovat zdroj]
Letiště Óšima

Tradičním zdrojem obživy na ostrovech je rybolov a zemědělství. Po druhé světové válce vzrostl význam domácí turistiky; mezi neoblíbenější aktivity patří plavání, potápění, surfování, rybaření, pozorování ptáků a výlety. Důvodem oblíbenosti ostrovů je jejich rozmanitost.[3]

Ostrovy jsou propojeny trajekty, které plují do 15 přístavů. Je zde celkem 5 letišť místního významu, z nichž nejvýznamnější je letiště Óšima. Na ostrovech je dohromady 215 km zpevněných cest.[3]

Na všech osídlených ostrovech se nalézají důkazy o osídlení v období Džómon. Ve vykopávkách na Mijakedžimě byly nalezeny důkazy o pěstování rýže v období Jajoi. Ostrovy sloužily po staletí jako cíl pro vyhnanství; první záznam o tom je z r. 674, kdy sem byl vyhoštěn král Omi. Ostrovy byly nejprve součástí provincie Suruga, ale r. 680 se z ní vydělila provincie Izu, jejíž částí zůstaly ostrovy asi po osm staletí. R. 724 byly ostrovy Izu jmenovány jako země určená pro vyhnanství. V r. 1156 sem byl vyhoštěn legendární samuraj Minamoto no Tametomo a později další významní samurajové jako Jamauči Uesugi nebo Miura Sagami. Koncem 15. století se ostrovy staly součástí panství klanu Go-Hódžó a v období Edo se dostaly pod přímou správu vlády. Během tohoto období sem byli vyhošťováni zločinci, mezi nimi i mnoho významných osob - Ukita Hideie, Ičó Hanabusa, Šingoro Ikušima, Šigezo Kondo.

R. 1780 došlo k velkému zemětřesení na Aogašimě; část obyvatel byla evakuována, ale všech zbylých 132 obyvatel zahynulo v r. 1785 při rozsáhlé erupci zdejší sopky Marujama. Obyvatelům bylo dovoleno se vrátit až po více než 50 letech (1835). Mezi lety 1868 a 1878 změnily ostrovy několikrát administrativní příslušnost a nakonec se staly součástí prefektury Šizuoka. Od r. 1888 se na Torišimě těžilo guáno, ale jen do r. 1903, kdy zde došlo k velké erupci, při které zahynuli všichni její obyvatelé, a ostrov je od tehdy neobydlený. Od r. 1943 spadá souostroví do Tokijské prefektury.

Po porážce Japonska ve druhé světové válce se ostrovy dostaly krátce pod americkou správu, ale již r. 1946 se vrátily do správy Japonska. Od počátku 50. let je v oblasti intenzivně sledována silná vulkanické činnost. V r. 1953 při průzkumu mořské sopky Mjódžin šó zahynulo na lodi Kaijó Maru 5 31 výzkumníků. Od r. 1953 byly ostrovy postupně elektrifikovány a v r. 1962 dosáhla elektrifikace 98 %.[3] Sopečná činnost ohrozila v r. 2000 Mijakedžimu,[4] odkud muselo být obyvatelstvo evakuováno a kam se navrátilo až r. 2005.[3]

Aby se předešlo účinkům přírodních katastrof, přijala japonská vláda opatření, která zahrnují mapy rizik, značení cest, evakuační plány, rozhlasové vysílání, dopravní systém a dodávky záchranného materiálu.[3] Systém varování prokázal svoji účinnost 1. ledna 2012, kdy ostrovy zasáhlo zemětřesení magnituda 6,8 Richterovy stupnice,[5] ale nedošlo k žádným ztrátám na životech.[6]

  1. Ostrov byl osídlen v období Meidži.
  2. Na snímku společně Nii (největší), Džinai (na západě) a Šikine (na jihu).
  3. Ostrov je neobydlen od r. 1959, kdy odešlo posledních 31 obyvatel.
  4. Též Mjódžin šó.
  5. Ostrov je v evropských jazycích znám jako Smithův ostrov.
  6. Ostrov je neobydlen od r. 1902, kdy všech 150 obyvatel zahynulo při erupci sopky Iózan.
  7. Ostrov je v evropských jazycích znám jako Útes Lotovy ženy.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Izo Islands na anglické Wikipedii.

  1. Teikoku's Complete Atlas of Japan. Tokio: Teikoku-Shoin Co., Ltd, 1989. 57 s. Dostupné online. ISBN 4-8071-0004-1. (anglicky) 
  2. a b KURIYAMA, Takeo, Brandley Matthew C., Katayama Akira, Mori Akira, Honda Masanao, Masami Hasegawa. A time-calibrated phylogenetic approach to assessing the phylogeography, colonization history and phenotypic evolution of snakes in the Japanese Izu Islands. S. 259–271. Journal of Biogeography [online]. 2011 [cit. 2012-12-15]. Čís. 38, s. 259–271. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-26. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h i j GOTOH, H., Maeno Y., Takezawa T., Murata T., Takahashi N. Island Sustainability, WIT transactions on ecology and the environment (Vol. 130). [s.l.]: WIT Press, 2010. 285 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84564-434-5. Kapitola Infrastructure maintenance and disaster prevention measures on isolated Islands: the case of the Izu Islands near Tokyo. (anglicky) 
  4. Volcanoes of the Izu, Volcano and Mariana Islands [online]. Smithsonian Institution [cit. 2012-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-04-21. (anglicky) 
  5. Magnitude 6.8 - Izu Islands, Japan Region [online]. USGS, 2012-01-01 [cit. 2012-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-02. (anglicky) 
  6. NI LUDY, Bermudo. Total ban sa paputok, igigiit ng DOH. Philippine Star [online]. 2012-01-01, rev. 2012-01-03 [cit. 2012-12-25]. Dostupné online. (tagalsky) [nedostupný zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • TAKEUČI, Rizó. Kadokawa Nihon čimei daidžiten (japonská encyklopedie). Svazek 13, Tókjó to. [s.l.]: Kadokawa shoten, 1991. 1253 s. ISBN 9784040011301. (japonsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]