Ionika

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ionika je přenosný elektronický klávesový hudební nástroj (elektronické varhany) vyráběný v NDR v 50. a 60. letech 20. století (celkem 3 modely).

Ionika EMP1[editovat | editovat zdroj]

Ionika EMP1 jsou malé polyfonní (vícehlasé) elektronické varhany, která se vyráběly v NDR od roku 1958 do roku 1965. Mezi hudební veřejností zdomácnělo pro tento nástroj označení "jonika".

Pravděpodobně první sériově vyráběné přenosné elektronické varhany ve "východním bloku". Poprvé byly veřejně představeny v roce 1958 na veletrhu v Lipsku a jejich sériová výroba začala o rok později. Vyráběly se v továrně Blechblas- und Signal-Instrumenten-Fabrik Markneukirchen (B&S), součástky se vyráběly v továrně VEB Elektroakustik Hartmannsdorf.

V roce 1963 přešla výroba elektronických varhan do bývalé továrny na akordeony F. A. Böhm Klingenthal, kde postupně vznikaly další modely: 1963 – elektromagnetické piano Claviset; 1964 – tranzistorové varhany Matador EMP3, 1965 – poněkud kuriózní dvoumanuálové klávesy Manuela EMP 34, které kombinovaly nástroje Matador (jako horní manuál) a Claviset (jako spodní manuál); další dva modely Ionika (jednomanuálová Ionika 5 a dvoumanuálová Ionika 6); 1967 – legendární Weltmeister TO-200. V roce 1972 firma F. A. Böhm přešla pod nově vzniklou společnost Vermona, v 70. letech zde vznikly např. varhany ET 6-1 a ET 6-2, bicí automaty ER 9 a DRM; efekt Phaser 80; klávesové nástroje E-Piano, Piano-Strings a Formation 2, v 80. letech přibyly analogové syntezátory a později i digitální...[1]

Varhany Ionika EMP1 byly plně elektronkové – obsahovaly 42 elektronek (27x ECC 81, 14x ECF 82, 1x ECL 82). Jejich rozměry byly 73 x 43 x 13 cm, hmotnost 22 kg (bez stojanu), příkon 140 W. Byly vybaveny dvěma efekty (regulovatelné vibráto, glissando) a ovládáním posuvu celkového ladění o +/-1 půltón.

Celkový tónový rozsah byl 6 oktáv (F1–e4) – klávesnice měla 41 kláves (3 oktávy), rozsah se přepínal (posouval) rejstříkovými voliči (16´ – 8´ – 4´ – 2 2/3´ – 2´). Celkem bylo k dispozici 18 rejstříků (4 formanty 16´, 4 formanty 8´, 4 formanty 4´, 2 formanty 2 2/3´, 4 formanty 2´). Nejhlubší oktáva 16´ byla pouze monofonní.

Doba nahřívání (kvůli ustálení ladění) byla 20–30 minut. Pamětníci vzpomínají, že bylo potřeba nástroj před každým vystoupením (a někdy i během vystoupení) znovu naladit – změnou teploty se rozlaďoval. Zároveň však dodávají, že kvalita jiných zahraničních nástrojů nižší cenové skupiny nebyla o nic lepší.[2][3][4][5]. Jindy naopak bylo potřeba joniku nechat vychladnout [6]. Od poloviny 60. let už pak v kapelách začaly Ioniku EMP1 nahrazovat modernější (a lehčí), tranzistorové modely Matador EMP3 nebo Ionika EMP5 (příp. EMP6).

Varhany Ionika EMP1 se vyráběly ve dvou barevných variantách – modré [8] [9] a zelené [10]. Podrobné fotografie exteriéru i interiéru nástroje si lze prohlédnout na internetu [7][8][9]. K dispozici je také český i německý návod k obsluze a schémata zapojení [7].

Dobový prospekt [11] prezentoval varhany Ionika EMP1 jako všestranný nástroj pro použití v různých oblastech:

  • "ionika" pro džezovou, taneční a zábavnou hudbu
  • "ionika" pro klasickou hudbu
  • "ionika" pro nahrávky ve studiu, akustické pokusy, sférické zvuky
  • "ionika" pro slavnostní interpretace hudebního díla a pro církevní hudbu.

Ve své době stály v NDR údajně 5373 východoněmeckých marek [7][8], což zhruba odpovídalo ceně osobního automobilu Trabant 500, a pokud jde o dovoz do ČSSR, stály podle [10] v Československu na tehdejší dobu 'astronomických' 18000 Kčs, což představovalo částku ve výši roční průměrné mzdy (v roce 1966 dosáhla průměrná měsíční mzda pracujících v socialistickém sektoru bez JZD 1533 Kčs)[10] – zdroje už neuvádějí, zda šlo o cenu samotných varhan, nebo včetně zesilovače a reproboxu. Je pochopitelné, že žádná z amatérských rokenrolových a bigbeatových kapel si nic takového nemohla ze svého koupit (honoráře za vystoupení se pohybovaly v rozmezí 0–50 Kčs) – nástroje a aparatury pořizovaly kulturní domy a patronátní podniky (jako zřizovatelé hudebních souborů) a kapelám je zapůjčovaly.

Dnes už jsou varhany Ionika k vidění pouze vzácně – v muzeích hudebních nástrojů, občas se objeví v aukci na portálu eBay.

Zesilovací aparatury[editovat | editovat zdroj]

Jako příslušenství bylo možné dokoupit elektronkový zesilovač s reproduktorovou skříní.

Ionika-Lautsprecher-Box[editovat | editovat zdroj]

V prvních letech výroby se k varhanům Ionika EMP1 dodávala zesilovací aparatura Ionika, která se skládala z elektronkového zesilovače (zpočátku UV1, později MV2 s výstupním sinusovým výkonem 12,5 VA) a z reproduktorové skříně UL1 s 6,3ohmovým alnico 12" reproduktorem L 3354 PBK (VEB Funkwerk Leipzig) [12], která sloužila zároveň jako přepravní kufr pro zesilovač (uvnitř skříně byl prostor, do kterého se po skončení produkce zesilovač uložil). Reprobox byl designově sladěn se zesilovačem.

VA1 (Verstärkeranlage 1)[editovat | editovat zdroj]

Reproduktorová skříň Ionika UL1 byla po čase nahrazena novějším typem a modernizovaná sestava zesilovače MV2 (Musikverstärker 2) a reproboxu se označovala VA1 (Verstärkeranlage 1). Inovovaná reproduktorová skříň byla v prospektech uváděna jako "Tonsäule" (hudební věž).

VA2 (Verstärkeranlage 2)[editovat | editovat zdroj]

Zesilovač MV2 byl v polovině 60. let nahrazen novějším modelem MV3 (Musikverstärker 3). Komplet zesilovače MV3 a nového typu reproboxu s basreflexem a vylepšeným 6ohmovým 12" reproduktorem L 3060 PB (VEB Funkwerk Leipzig) [13] se prodával pod označením VA2 (Verstärkeranlage 2).

Ionika a taneční hudba[editovat | editovat zdroj]

Ioniku využívala řada československých bigbeatových skupin a tanečních orchestrů 60. let.

Orchestr Slávy Kunsta[editovat | editovat zdroj]

Orchestr Slávy Kunsta (1956–1972) hrál swingový a taneční repertoár. Kapelník Sláva Kunst střídal akordeon, piáno a joniku [14] [15]. Jonika se uplatnila v řadě tanečních nahrávek z let 1963–1965, především ve stylu twist a hully-gully – Dunajská zahrada [16], Lucifer In Coelis (Ecce Twist) [17], Lucifer Hully Gully [18], Goody Goody Hully Gully [19], Černý mustang [20], Deset, deset [21] a dalších melodiích tohoto tanečního orchestru [22].

Sputnici[editovat | editovat zdroj]

Sputnici používali varhany Ionika od 31.5.1961 [2], z dochovaných nahrávek [23] vyberme alespoň Hajaja Rock [24]. Nástroj u Sputniků obsluhovali v průběhu let 1961–1963 Tomislav Vašíček [25] [26], Vladimír Polanecký [27] a Jan Obermayer. [28]

Olympic[editovat | editovat zdroj]

Ve skupině Olympic hrál na joniku Jaromír Klempíř [6], který ve skupině působil v leteh 1962–1964. Na jaře 1964 skupiny Olympic a Mefisto nahrály (v edici Big Beat v dramaturgii Mladý svět – Supraphon) první československé bigbítové singly. Díky tomu můžete joniku slyšet také v nahrávkách Olympiku Adresát neznámý [29] (a to rovnou hned v úvodu) [30] [31], Roň slzy, Hey Paula [32] [33] [34] a především Sealed With A Kiss [35] s nezapomenutelným nostalgickým zvukem [36].

Mefisto[editovat | editovat zdroj]

Skupina Mefisto vydala na jaře 1964 v bigbeatové edici Mladý svět – Supraphon singl Midnight [37] / I Saw Lindy Yesterday [38]. Hráčem na klávesové nástroje v Mefistu [11][12] byl Karel Svoboda [6]. Joniku hojně využíval jak na koncertech [39] Archivováno 6. 8. 2017 na Wayback Machine. [40] Archivováno 6. 8. 2017 na Wayback Machine., tak při nahrávání ve studiu v řadě dalších titulů skupiny Mefisto z poloviny 60. let – Monika [41], Sunny River [42], Young Lovers [43], What a Love [44], Quatermaster's Stores [45], Podzimní nálada [46] atd. [47]

Semafor[editovat | editovat zdroj]

Chcete-li se zaposlouchat do zvuku samotné joniky jen se zpěvem, poslechněte si semaforský singl Z mého života z roku 1963, kde Hanu Hegerovou doprovází Jiří Šlitr. [48] [49] [50].

Skupina Karla Duby[editovat | editovat zdroj]

U Karla Duby hráli na joniku Miloš Hála a Jiří Malásek [51] [52] [53] [54]. Nástroj můžete slyšet například ve skladbách z roku 1963 R40, Muž s kytarou [55] nebo Dostavník [56] [57], a také v nahrávkách Josefa Zímy Jak se máš, Maruško? [58] a Proč se neusmíváš? [59] (skupina je zde uvedena jako "Skupina Josefa Zímy") [60], Sweet Rosalie z roku 1965 [61] a v dalších [62] [63].

Komety[editovat | editovat zdroj]

Ve skupině Komety obsluhoval joniku v letech 1962–1964 klávesista Jan Hrubý (nejde o houslistu Jana Hrubého).[3]

Juventus[editovat | editovat zdroj]

V nahrávkách skupiny Juventus zaznívá jonika, na kterou zde hrál Václav Rákos, např. na singlech Nářek převozníka / Den na prérii (1967) a Ona se brání / Stůj, občane! (1968) [64]. Vzhledem k datu nahrávek (1967–1968) ale není jisté, zda při jejich nahrávání byla použita Ionika EMP1, nebo některý z pozdějších modelů (Ionika 5, Ionika 6).

Ionika ve filmové hudbě[editovat | editovat zdroj]

Ionika si "zahrála" v řadě hudebních filmů první poloviny 60. let, ve kterých účinkovaly již zmíněné taneční a bigbeatové kapely; její zvuk často zněl také v televizních (i rozhlasových) znělkách a reklamních spotech té doby (ve většině případů šlo i zde o instrumentální nahrávky výše uvedených skupin), v rozhlasových hrách...

Ionika se ale uplatňovala také v kompozicích psaných přímo pro film – využil ji např. skladatel Zdeněk Liška ve své hudbě ke sci-fi filmu Ikarie XB1 režiséra Jindřicha Poláka a scenáristy Pavla Juráčka z roku 1963.[13]

Experimentální a konceptuální hudba[editovat | editovat zdroj]

Ioniku používali pro její zvukovou a tónovou variabilitu také někteří skladatelé moderní vážné hudby, např. brněnský skladatel Josef Berg ve své kompozici Snění (skladba pro přeladěné nástroje v tónovém systému Beta pro 4 housle, joniku, klavír, 2 kytary a bicí) z roku 1970. Viz [65], [66] a [67]. Vzhledem k datu vzniku skladby (1970) ale není jisté, zda při jejím komponování (a nahrávání) byla použita Ionika EMP1, nebo některý z pozdějších modelů (Ionika 5, Ionika 6).

Hře na joniku a komponováním pro ni se věnoval také brněnský skladatel a klavírista Pavel Palkovský (Studio autorů).[14]

Ionika 5 (EMP5) a Ionika 6 (EMP6)[editovat | editovat zdroj]

Model Ionika EMP1 se vyráběl do roku 1965, kdy byly uvedeny na trh novější, tranzistorové modely – jednomanuálová Ionika 5 (EMP5) a dvoumanuálová Ionika 6 (EMP6). Jejich výroba skončila v roce 1970 a na trh přišly nástupnické modely Vermona ET-6-1 a ET-6-2.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Velká část produkce byla určena pro sovětský a bulharský trh. Pro mnoho Rusů a Bulharů, obzvláště ze starší generace, se výraz "ionika" stal synonymem elektronického klávesového nástroje [68].

Na Youtube lze dokonce najít bulharské "osvětové" video k tomuto tématu: Разликата между синтезатор и йоника (Rozdíl mezi syntezátorem a jonikou). Video je v bulharštině, ale i tak budete rozumět. Lze zapnout i ruské titulky.

Tip: Zkuste na Youtube zadat heslo "йоника" nebo "yonika".

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Historie elektronických hudebních nástrojů v NDR
  2. ↑ a b Bigbítové šlápoty č. 6 (OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH) – skupina SPUTNICI (z časopisu Rock & Pop, 1996/6-7).[1] Archivováno 28. 3. 2016 na Wayback Machine.
  3. ↑ a b Bigbeatové šlápoty č. 7 (OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH) – skupina KOMETY (z časopisu Rock & Pop, 1996/8).[2] Archivováno 28. 3. 2016 na Wayback Machine.
  4. ↑ Brněnský rock'n'roll – ROCKY EAGLES, R.I.EAGLES, ALBATROS (z novin New Express, datum neznámé).[3] Archivováno 4. 8. 2017 na Wayback Machine.
  5. ↑ Hudba ovlivněná big beatem I. (z knihy Antonín Samek: Ve víru hudby a tance, vyšlo v Náchodě v roce 2004).[4]
  6. ↑ a b c Karel Svoboda (Mefisto) a Jaromír Klempíř (Olympic) vzpomínají na klávesy Ionika v seriálu Bigbít (ČT).[5]
  7. ↑ a b c Ionika EMP1 na webu Pajkovy osobní stránky
  8. ↑ a b Ionika EMP1 na webu Vintageaudioberlin
  9. ↑ Ionika EMP1 na webu Infrequent Sound
  10. ↑ a b Kampaň proti vlasatcům v komunistickém Československu (1966–1968) (PDF, 1,5 MB) – disertační práce (2010), Mgr. Filip Pospíšil, Ph.D., Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.[6]
  11. ↑ Příběh skupiny Mefisto vyprávějí na ČRo její členové
  12. ↑ Skupina Mefisto v seriálu Bigbít na ČT
  13. ↑ IKARIE XB1 – zvukový rozbor filmu
  14. ↑ Soubor Studio autorů, Brno, 1964–1970 v Českém hudebním slovníku osob a institucí.[7] Archivováno 2. 8. 2017 na Wayback Machine.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Šťastný / Peter Graham: Josef Berg a jeho Snění (JAMU, Brno 2002) [69]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ionika&oldid=23829486“