Honoré Langlé

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Honoré Langlé
Portrét skladatele (Monaco National Art Museum)
Portrét skladatele (Monaco National Art Museum)
Základní informace
Narození 1741
Monako
Původ monacký
Úmrtí 20. září 1807
Paříž
Povolání francouzský hudební skladatel, teoretik a pedagog
Děti Joseph Langlé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Honoré François Marie Langlé (známý také jako Langlois, ?1741, Monako20. září 1807) byl francouzský skladatel a hudební teoretik monackého původu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině, která pocházela z Pikardie, ale usadila se v 18. století v Monaku. Chlapec projevoval od dětství mimořádné hudební nadání a tak jej monacký kníže Honoré III. ve věku 15 let poslal na vlastní náklady na studia do Neapole. Zde studoval harmonii a kontrapunkt na Conservatorio della Pietà dei Turchini pod vedením Pasquala Cafara. V Neapoli žil více než 8 let. Komponoval mše a moteta a získal si v Itálii znamenitou pověst, takže byl pozván, aby řídil orchestr městského divadla v Janově.

V roce 1768 odešel do Francie. Zpočátku se živil soukromou výukou zpěvu, hry na cembalo a skladby. Známým se stal svou účastí na Concert Spirituel, veřejných koncertech světské hudby, které se v letech 1725 až 1791 konaly v paláci Tuileries a kde byla uvedena řada jeho skladeb.

V následujících deseti letech se jeho dobrá pověst dostala i do královského paláce ve Versailles a pod pofrancouzštěným jménem Langlois vyučoval hře na cembalo a klavír královnu Marii Antoinettu. Když v roce 1784 baron Louis Auguste Le Tonnelier de Breteuil založil École royale de chant et de déclamations (Královskou školu zpěvu a deklamace) stal se na ní učitelem zpěvu. Na škole působil až do institucionálních změn vyvolaných Francouzskou revolucí. Po založení Pařížské konzervatoře se stal jejím knihovníkem a v této funkci setrval až do roku 1802.

Jeho životní teoretické dílo Traité d'harmonie et de modulation (Pojednání o harmonii a modulaci) bylo publikováno v Paříži roku 1795.

Jako operní skladatel větší úspěchy nezaznamenal. V roce 1786 opera Antiochus et Stratonice ve Versailles zcela propadla a i opera Corisandre uvedená během Revoluce nezaznamenala žádný ohlas. Přesto skladatel komponoval další opery i když věděl, že patrně nebudou nikdy uvedeny na scénu. Větší úspěch měly jeho písně a jeho "Hymne à Bara et à Viala" z roku 1794 byl součástí výuky na hudebních školách po celé 19. století.

Na sklonku života žil na svém statku ve Villiers-le-Bel a věnoval se zahradničení. François-Joseph Fétis o něm napsal, že jeho hudba postrádala kvality génia, ale vysoce ocenil jeho teoretickou práci. Zemřel 20. září 1807 a je pohřben v Paříži na hřbitově Père Lachaise.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Dechový orchestr[editovat | editovat zdroj]

  • Hymne pour la éternité, (1799–1800)

Jevištní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Oreste et Tyndare, 1783
  • Stratonice ou Les Sacrifices de l'amour, ballet-héroïque 1786
  • Corisandre ou Les Fous par enchantement, opéra-ballet, libretto Auguste-François Lebailly podle Voltairovy La Pucelle d’Orléans, 1791
  • Soliman et Fronime ou Mahomet II, 1792
  • L'Auberge des volontaires, 1793
  • La Mort de Lavoisier pro sóla sbor a orchestr, 1794
  • Le Choix d'Alcide, 1801
  • Médée
  • Tancrède
  • Les Vengeances, opéra comique

Teoretické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Traité d'harmonie et de modulation, (1795)
  • Nouvelle méthode pour chiffrer les accords, (1801)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pierre Larousse: Grand Dictionnaire universel du xixe siècle, tome XIII, 1875.
  • François-Joseph Fétis: Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique, tome V, 1868.
  • Bertil van Boer: Historical Dictionary of Music of the Classical Period. Scarecrow Press, 2012

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]