Hřížení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Princip hřížení
Vlnovité hřížení
Spontánní hřížení

Hřížení je způsob vegetativního rozmnožování rostliny, při kterém vzniká nový jedinec, hříženec. Hřížení spočívá ve vložení dřevnatějícího výhonu do půdy, kde v místě styku se zeminou dojde k probuzení spícího pupenu, ze kterého vyrostou kořeny nové rostliny.

Je jedním z nejstarších způsobu rozmnožování. Jeho výhodou je poměrná spolehlivost, jednoduchost, nepoškození mateřské rostliny a plné zachování jejích vlastností i u nové rostliny. Mezi nevýhody patří pomalost při získávání většího počtu nových jedinců a proto se ve velkovýrobě používá jen ojediněle.

Postup[editovat | editovat zdroj]

Je vhodné rostlinu, kterou chceme množit, již předem připravit hlubším seříznutím a zvýšenou dávkou dusíkatého hnojiva se podpoří tvorba nových a dostatečně dlouhých výhonů.

Vlastní hřížení, obvykle prováděné na jaře, spočívá v ohnutí jednoletého výhonu mateční rostliny v co nejmenším oblouku a ponoření části výhonu do vyhloubené jamky v půdě, tam se zahrne a zapevní; někdy se v místě zasypáni nařezává u výhonu kůra. Obvykle se doporučuje, aby vrchol výhonu z půdy vyčníval nebo alespoň směřoval vzhůru. Půda nemá být příliš těžká ani vysýchavá, v suchém období je vhodná střídmá zálivka.

Až do zakořenění, což obvykle trvá půl až jeden rok, musí být výhon spojen s mateřskou rostlinou. Hříženec s jemnými kořínky se může před přesazením dopěstovat na původním místě ještě další rok.

Modifikace[editovat | editovat zdroj]

Při potřebě vyprodukovat za stejnou dobu více jedinců lze u některých druhů rostlin používat modifikovaný způsob. Princip spočívá v tom, že výhon se ponoří a upevní v půdě na několika místech (vlnovité hřížení), nebo v jednodušších případech se zahrne zeminou v celé délce. Z takto upraveného výhonu lze získat větší počet identických rostlin, ty jsou ale zpočátku slabší a musí se déle pěstovat.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Tento vegetativní způsob rozmnožování je vhodné použít u druhů poléhavých, plazivých a popínavých, lze takto také rozmnožovat většinu keřů s dlouhými letorosty (líska, šeřík, dřín, pustoryl, růže, tavolník, zlatice, skalník, trojpuk atd.). V zahradnické praxi je efektivní u druhů a kultivarů, které se málo úspěšně množí řízkováním a jinými způsoby.

Ve volné přírodě dochází u některých dřevin ke spontánnímu hřížení, při kterém zakořeňují spodní větve přitisknuté k zemi. Děje se to hlavně ve vyšších polohách, kde dřeviny mívají více keřovitý vzrůst a jejich větve zarostlé přízemní vegetaci jsou k zemi přitlačeny sněhem (vrba, jeřáb, bříza i borovice kleč).[1][2][3][4][5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ilustrovaný encyklopedický slovník. Svazek 1. Praha: ACADEMICA, Čs. Akademie věd, 1981.3 svazky (2.900 s.). S. 854. (česky) 
  2. NEČAS, Z. Školkařství - Vegetativní množení [online]. Zahradnická fakulta, Mendelova univerzita v Brně, rev. 2004 [cit. 2015-11-08]. Dostupné online. (česky) 
  3. VACEK, Stanislav. Přirozená obnova buku lesního hřížením. Časopis Krkonoše - Jizerské hory [online]. KRNAP, Vrchlabí, 2010 [cit. 08.11.2015]. Čís. 2. Dostupné online. ISSN 1214-9381. (anglicky) 
  4. EVERETT, E. Jane. Air Layering For Difficult-To-Root Plants [online]. Aggie Horticulture, Texas A&M University, College Station, TX, USA, rev. 06.05.2007 [cit. 2015-11-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Layering [online]. Royal Horticultural Society, London, UK, rev. 2015 [cit. 2015-11-08]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]