Vít z Dampierre

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Guy z Dampierre)
Jump to navigation Jump to search
Vít z Dampierre
flanderský hrabě a markrabě namurský
Narození 1226?
Champagne
Úmrtí 7. března 1305
Compiègne
Pochován klášter Flines
Manželky Matylda z Béthuné
Isabela Lucemburská
Potomci Robert III. Flanderský
Vilém z Dendermondu
Markéta z Dampierre
Beatrix z Dampierre
Balduin
Jan II. z Dampierre
Filip z Dampierre
Marie z Dampierre
Jan I. z Namuru
Filipa Flanderská
Markéta
Jindřich
Vít z Namuru
Johana
Isabela
Beatrix Flanderská
Rod Dampierrové
Otec Vilém II. z Dampierre
Matka Markéta II. Flanderská

Vít z Dampierre (francouzsky Gui de Dampierre, vlámsky Gwyde Dampierre, 1226?7. března 1305, Compiègne) byl flanderský hrabě a markrabě namurský. Po celý život byl poslušným vazalem francouzských králů a to až do roku 1294, kdy podpisem sňatkové dohody s anglickým králem změnil svůj osud. Zemřel v kmetském věku ve francouzském vězení. Zachoval se jeho žaltář, dnes v majetku brusselské královské knihovny.[pozn. 1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Věrný lenník francouzského krále[editovat | editovat zdroj]

Vít z Dampierre
Hrad v Gentu
Pečeť Víta z Dampierre

Narodil se jako druhý syn Viléma z Dampierre a Markéty, dcery flanderského hraběte Balduina IX. a budoucí dědičky své bezdětné sestry Johany Flanderské. Hraběnka Markéta byla provdaná podruhé, první sňatek byl papežem prohlášen za neplatný a na syny z tohoto svazku bylo až do roku 1249 pohlíženo jako na levobočky. Sama Markéta protěžovala syny z druhého manželství z čehož plynula tzv. válka o následnictví, v níž z pozice lenního pána opakovaně zasahoval i francouzský král Ludvík IX. Roku 1235 se sestry dohodly, že dědictví se rozdělí mezi Markétiny syny na sedminy, z nichž dvě dostanou synové z Avesnes a pět sedmin Dampierrové.[1]

Po smrti staršího bratra Viléma při rytířském turnaji byl Vít roku 1252 na matčin návrh uznán francouzskou regentkou za nástupce ve flanderském hrabství a následně se na matčin popud pokusil zmocnit Zeelandských ostrovů. Roku 1253 byl poražen v bitvě u Walcherenu a se svými společníky zajat holandským regentem Florisem. Prostřednictvím Ludvíka IX. byl po zaplacení výkupného a na základě péronnského ustanovení v roce 1256 společně s bratrem Janem propuštěn. Až do roku 1278 vládl společně se svou matkou, která ke konci života abdikovala v jeho propsěch a odešla do klášterního ústraní ve Flines.[2]

Vít z Dampierre byl často u Ludvíkova dvora,[pozn. 2] a v roce 1270 se zúčastnil královy křížové výpravy. Po měsíci neúspěšného obléhání Tunisu kruciáta skončila smrtí Ludvíka IX. a křižáci se postupně vrátili domů. Hrabě zůstal věrným vazalem francouzského krále i během vlády Filipa III. a zúčastnil se po jeho boku řady vojenských dobrodružství.[3] Po Filipovi III. nastoupil na trůn jeho syn Filip IV. a situace se změnila.

Námluvy s Anglií[editovat | editovat zdroj]

Filip IV. obsadil roku 1294 Akvitánii, která patřila anglickému králi. Ten na oplátku uvalil obchodní embargo na francouzské spojence, což se dotklo i Flander, které byly závislé na dodávkách anglické vlny. Již roku 1293 Vít z Dampierre uzavřel s anglickým králem Eduardem I. dohodu o sňatku dcery Filipy s anglickým následníkem. Tzv. smlouva z Lierre byla zpečetěna v létě 1294[4] a Vít z Dampierre jejím podepsáním změnil osud své rodiny i celých Flander.

V září téhož roku seznámil se svými plány francouzského krále Filipa IV. jako svého lenního pána. Ten nesouhlasil, následovalo zatčení a do vězení byli zároveň s hrabětem vsazeni i jeho dva synové. Na svobodu se všichni tři dostali na počátku roku 1295 výměnou za Filipu, kterou francouzský král požadoval.[5][pozn. 3] Vztahy mezi flanderským hrabětem a jeho lenním pánem se nadále zhoršovaly, Filip IV. začal důrazně zasahovat do správy hrabství a dosadil tam své zástupce.

Na počátku roku 1297 Vít z Dampierre uzavřel spojenectví s Eduardem I. a se všemi náležitostmi vypověděl lenní slib francouzskému králi. Ten pak považoval Flandry za své a Víta z Dampierre tituloval pouze jako markýze z Namuru, což byla část jeho panství připadající k říši. Na základě smlouvy z Melunu[pozn. 4] se hrabě dočkal také exkomunikace.[7] V létě téhož roku francouzské vojsko vniklo do Flander, obsadilo pár měst a v bitvě u Furnes byl hrabě bez podpory anglického spojence se svým chabým vojskem poražen.

Za zprostředkování papežských legátů bylo uzavřeno tříleté příměří[8] a na jaře 1298 se znepřátelené strany sešly v Římě. Své zástupce vyslal francouzský král i král anglický. Flanderský hrabě vyslal své dva syny Roberta z Béthune a Jana z Namuru. Papež Bonifác VIII. úspěšně usmířil oba krále a dohodl sňatky mezi jejich rodinami.[pozn. 5] Vít z Dampierre zůstal zcela osamocen a opuštěn všemi spojenci. Unavený starý hrabě předal vládu nad Flandrami nejstaršímu synovi Robertovi z Béthune.

Na počátku roku 1300 vnikli Francouzi znovu do Flander a v létě se Dampierrové v Gentu vzdali. Vít z Dampierre, Robert z Béthune a Vilém z Crèvecœuru byli zajati a odvezeni do rytířské vazby ve Francii.[9] Synové z druhého manželství odjeli do Namuru[pozn. 6] a hrabství přešlo do správy královských úředníků. Zvýšení daní vyvolalo napětí mezi obyvatelstvem. Bohatá města navázala spojení s dosud svobodnými syny starého hraběte - Vítem a Janem Namurskými, kteří povolali na pomoc synovce Viléma z Jülichu. Doutnající sud vzpoury vybuchl v Bruggách, kde byli při tzv. jitřních hodinkách povražděni všichni Francouzi.[pozn. 7] Filip IV. poslal do Flander trestnou výpravu pod velením zkušeného Roberta z Artois. Mladí Dampierrové ho v létě 1302 společně s vlámskou domobranou porazili svými holemi v bitvě u Courtrai. Francouzský král pak urychleně uzavřel roku 1303 tzv. pařížský mír s Anglií a s Vlámy dohodl příměří. Dokonce propustil na svobodu hraběte a jeho syna Viléma z Crèvecœuru. 20. září 1303 se dohodli na příměří, které mělo trvat do 17. května následujícího roku. Zimní jednání nepřinesly žádné ovoce. V srpnu 1304 porazil Filip Vlámy u Zierikzee a u Mons-en-Pévèle.

Starý hrabě se vrátil do francouzského vězení, kde na jaře 1305 v požehnaném věku 80 let zemřel. Jeho ostatky byly pohřbeny v klášteře Flines.[11][pozn. 8] Smlouva z Athis-sur-Orge byla uzavřena v červnu téhož roku a jeho syn Robert za cenu četných ústupků a válečných reparací získal zpět Flanderské hrabství.

Potomstvo[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ 1246 Matylda z Béthuné († 1264)

  1.  ∞ Blanka z Anjou († 1269)
  2.  ∞ Jolanda Burgundská (1247-1280)
  1. ∞ 1284 Mahaut z Courtenay († 1303)
  2. ∞ 1304 Filipa z Milly († 1335)
  1. ∞ Vilém z Jülichu († 1278)
  2. ∞ Simon II. z Chateauvillain († 1305)

2. manželství ∞ 1265 Isabela Lucemburská († 1298)

  1. ∞ manželka Markéta z Clermontu (1289-1309)
  2. ∞ manželka Marie z Artois (1291-1364)
  1. ∞  Alexandr Skotský (1264-1284)
  2. Renaud I. z Geldern (1255-1326)
  • Isabela z Dampierre (1277-1323) ∞  Jan I. z Fiennes (1277-1331)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Brussels, Royal Library of Belgium, MS 10607
  2. Jeho syn Robert z Béthune se podílel na italské výpravě králova bratra Karla z Anjou a dostal za manželku jeho dceru.
  3. Nebohá dívka zůstala na kapetovském dvoře až do své smrti roku 1306.[6]
  4. Smlouva z roku 1226, kterou podepsal flanderský hrabě Ferdinand Portugalský, aby se dostal z dlouholetého žaláře po prohrané bitvě u Bouvines.
  5. Filipino místo po boku anglického prince zaujala dcera Filipa Sličného a jeho sestra se stala manželkou krále Eduarda I.
  6. Jako říšská knížata se nemusela podrobit francouzskému králi.[10]
  7. Byli rozpoznáni podle toho, že neuměli se správným přízvukem vyslovit Schild en vrijd - Štít a přítel
  8. Klášter byl zrušen roku 1792 a v letech následujících došlo k demolici budov. Hraběcí náhrobky se dochovaly pouze na kresbách Antoine de Succy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0685-5. S. 176. 
  2. HÉLARY, Xavier. Courtrai 11. července 1302. Praha: Karolinum, 2017. 147 s. ISBN 978-80-246-3609-2. S. 13. 
  3. Hélary, str. 13
  4. Hélary, str. 27
  5. Hélary, str. 28
  6. Hélary, str. 28
  7. Hélary, str. 30
  8. Hélary, str. 32
  9. Hélary, str. 35
  10. Hélary, str. 34
  11. Histoire de l'abbaye de Flines, par Mgr Edouard Hautcoeur

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Namurský markrabě
Předchůdce:
Jindřich III.
12681297
Vít z Dampierre
Nástupce:
Jan I.
Flanderský hrabě
s Markétou II. do 1278
Předchůdce:
Markéta II.
12511305
Vít z Dampierre
Nástupce:
Robert III.