František Karel Vratislav z Mitrovic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Karel Vratislav z Mitrovic
Erb Vratislavů z Mitrovic
Erb Vratislavů z Mitrovic

Narození 8. září 1679
Úmrtí 23. dubna 1750 (ve věku 70 let)
Jince
Profese diplomat a šlechtic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Karel hrabě Vratislav z Mitrovic (8. září 1679/168023. dubna 1750, Jince) byl český šlechtic ze starobylého rodu Vratislavů z Mitrovic. Dlouhodobě působil v diplomatických službách Habsburků, byl vyslancem Českého království u říšského sněmu (1709–1722), poté rakouským velvyslancem v Rusku (1728–1733) a Polsku (1724–1728, 1733–1747). Přestože v zahraničí strávil bezmála čtyřicet let, aktivně se věnoval i stavebním úpravám svých sídel v Čechách (Jince, Zálší). Kromě čestných hodností v habsburské monarchii obdržel v zahraničí několik záslužných řádů.

Byl starším synem hraběte Václava Ignáce Vratislava (1646–1727), císařského komořího a hejtmana plzeňského kraje, matkou byla Maxmiliána Františka Kocová z Dobrše. Václav Ignác se hlásil ke svému českému původu, zabýval se historií rodu Vratislavů a z dochované korespondence vyplývá, že i František Karel ovládal dobře český jazyk. Se svým mladším bratrem Vratislavem Maxmiliánem absolvoval v letech 1696–1700 kavalírskou cestu, která začala v Itálii, rok a půl bratři strávili v Římě a procestovali také italská univerzitní města. Další rok a půl studovali na šlechtické akademii v Paříži, přes Německo se v lednu 1700 vrátili do Čech. K jeho následující kariéře přispěl sňatek s hraběnkou Marií Alžbětou Kinskou (1670–1737), s níž se oženil v roce 1702.

Diplomatická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Zámek Zálší s kostelem Navštívení Panny Marie

Jako předurčený dědic rodových fideikomisů Jince, Dírná a Zálší svého vzdáleného významného příbuzného Jana Václava Vratislava vstoupil do diplomatických služeb a v letech 1709–1722 byl vyslancem Českého království u říšského sněmu v Řezně, kde mimo jiné přispěl k volbě Karla VI. římským císařem v roce 1711. Po ukončení mise u říšského sněmu byl v roce 1722 jmenován tajným radou. Krátce nato byl v roce 1724 jmenován vyslancem u dvora saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Specifikum jeho mise v Polsku spočívalo v tom, že diplomatické úkoly byly pro veřejnost utajeny, oficiálně zde zastával funkci nejvyššího hofmistra Marie Josefy, neteře Karla VI. a manželky pozdějšího polského krále Augusta III. V letech 1724–1728 pobýval Vratislav střídavě v Drážďanech a Varšavě. Po uzavření smlouvy mezi habsburskou monarchií a Ruskem byl jmenován císařským velvyslancem v Rusku (1728–1733). Na tuto misi se předem pečlivě připravoval,[1] dosáhl zde jistých diplomatických úspěchů a požíval přízně carevny Anny. V roce 1733 byl pak znovu povolán do Polska, kde jako vyslanec a hofmistr královny Marie Josefy setrval do roku 1747. Jako císařský diplomat pobíral od dvorské komory stálý plat, který ale nemohl pokrýt všechny náklady na reprezentaci v zahraničí. Do Ruska například odjel v doprovodu 50 osob a pořádal zde nákladné slavnosti[2]. Od carevny Anny sice obdržel hodnotné dary v hodnotě desetitisíců rublů a bezplatně získal do osobního vlastnictví také palác Dolgorukých v Moskvě, který užíval jako velvyslaneckou rezidenci, přesto se v dlouholeté diplomatické službě vysoce zadlužil. Již jako vyslanec v Rusku proto zvažoval žádost o odvolání a zisk méně nákladného postu v Čechách (projevil například zájem o funkci nejvyššího purkrabího). V Polsku obdržel Řád bílé orlice, v Rusku získal Řád sv. Ondřeje a Řád sv. Alexandra Něvského.

Majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Mikuláše v Jincích, místo posledního odpočinku Františka Karla Vratislava z Mitrovic

Byl dědicem rodinných fideikomisů ve středních a jižních Čechách, jeho majetkem bylo panství Jince na Příbramsku, dále pak Dírná a Zálší na Táborsku, jeho majetkem byl také Vratislavský palác v Praze. Po vzdáleném příbuzném Františku Karlovi Vratislavovi (1687–1716) zdědil nejprve Dírnou a Zálší, kde v roce 1724 nechal přestavět tvrz na barokní zámek. Po otci pak v roce 1727 převzal Jince a také dědičnou funkci nejvyššího kuchmistra Českého království (tuto hodnost udělil rodu císař Karel VI. v roce 1722 krátce před svou korunovací českým králem, pravděpodobně v návaznosti na někdejší zásluhy Jana Václava Vratislava).[3] I když František Karel díky svým diplomatickým misím strávil v letech 1724-1747 v Čechách v celkovém součtu jen několik týdnů, z Polska inicioval rozsáhlou přestavbu zámku v Jincích, která proběhla v letech 1738–1749.[4] Výsledkem mělo být sídlo odpovídající významu předního císařského diplomata, zámek byl vybaven honosnou štukovou výzdobou a několika reprezentačními sály, součástí areálu byla zahrada s bohatou sochařskou výzdobou. Zámek v Jincích se tehdy v menším měřítku přiblížil podobě berlínského Charlottenburgu.[5] František Karel se v Jincích trvale usadil v roce 1747 po návratu z Polska a také zde zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Mikuláše v Jincích, který byl také přestavěn jeho zásluhou. Manželství s Marií Alžbětou Kinskou zůstalo bez potomstva, dědicem majetku se stal synovec František de Paula Adam Vratislav z Mitrovic (1732–1788), který krátce po převzetí dědictví prodal palác v Moskvě, protože vydržování rezidence daleko v zahraničí bylo pro zadluženou rodinu Vratislavů neúnosné.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550-1750; Praha, 2015 s. 95-96 ISBN 978-80-7422-279-5
  2. PRCHAL, Vítězslav, VÁVRA, Filip: Krajiny prostřených i prázdných stolů I. Evropská gastronomie v proměnách století (kapitola Jídlo a slavnosti na císařské ambasádě v Petrohradě ve 30. letech 18. století) s. 93-109 Univerzita Pardubice, 2016 ISBN 978-80-7560-026-4
  3. Kolektiv: Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723; Praha, 2009 s. 296 ISBN 978-80-7432-002-6
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985 s. 120-121
  5. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II.; Praha, 1997 s. 698-700 ISBN 80-85983-14-1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]