Přeskočit na obsah

Frýžština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
frýžština
RozšířeníFrýgie, Bithýnie, Galacie, Kappadokie
Počet mluvčíchmrtvý jazyk
Klasifikace
Písmofryžská abeceda, řecká alfabeta
Postavení
Regulátornení stanoven
Úřední jazykFrýgie
Kódy
ISO 639-1není
ISO 639-2není
ISO 639-3xpg
Ethnologuexpg
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Starověká Frýgie v 8. stol. př. n. l.

Frýžština je mrtvý indoevropský jazyk, jímž hovořili starověcí Frygové, kteří v předhistorické době přesídlili z Balkánu do Malé Asie. Tvoří samostatnou skupinu v rámci indoevropské jazykové rodiny a nejblíže má k starořečtině. Je doložena od 8. stol. př. n. l. na nápisech psaných vlastní abecedou příbuznou archaické řecké alfabetě.

Klasifikace

[editovat | editovat zdroj]

Frýžština tvoří samostatnou skupinu indoevropské jazykové rodiny, která je nejblíže příbuzná starořečtině a staromakedonštině. Se starořečtinou ji spojují zejména tyto znaky:[1][2][3][4]

  • atributivní sufix -ej-
  • participiální sufix -men-
  • tvorba aoristu pomocí augmentu
  • koncovka -as v nominativu ā-kmenových substantiv mužského rodu
  • lexikální prvky, např. awtos „sám“, pant- „všechen“, kako- „zlý“.

Hypotéza o blízkosti frýžštiny k thráčtině či arménštině naopak nenachází oporu v jazykovém materiálu.[1][3][4]

Historie jazyka

[editovat | editovat zdroj]

Podle Hérodotova tvrzení migrovali Frygové z Makedonie do Malé Asie přibližně v dobách Trojské války. Moderní badatelé rovněž hledají pravlast Frygů v jihovýchodní Evropě.[5][6] Dříve převládal názor, že Frygové dorazili do Malé Asie již kolem 1200 př. n. l. a podíleli se na zničení Chetitské říše, nyní však badatelé inklinují spíše k posunutí jejich příchodu o dvě až tři století později.[7][8] Největší územní expanze dosáhla Frýgie v 8. stol. př. n. l., kdy se začaly objevovat první nápisy psané frýžštinou.[9] Nicméně již kolem roku 700 př. n. l. se fryžský stát zhroutil pod nájezdy Kimmerijců. Od té doby byli Frygové součástí jiných říší, ovládaných Lýdy, Peršany, Řeky a nakonec Římany.[10][11]

Historie frýžštiny se rozděluje na dvě období – starofrýžštinu (8. – 5. stol. př. n. l.) a novofrýžštinu (1. – 3. stol. n. l.). V pramenech se frýžština naposledy zmiňuje v 5. století n. l., ale existují náznaky, že konečný zánik jazyka nastal až po arabské invazi v 7. stol. n. l. Ze starofryžského období se dochovalo okolo 400 nápisů, z nichž přibližně 250 bylo nalezeno v okolí hlavního města Gordia. Novofryžských nápisů bylo nalezeno kolem 120 a téměř výhradně představují epitafy, doprovázené kletbami vůči narušitelům či vykradačům hrobů.[10][12] Dosud nejdelší nalezený nápis z Vezirhanu obsahuje téměř 90 slov.[13] Fryžská slova jsou rovněž doložena formou glos ve starořeckých pramenech, zejména u Hésychia Alexandrijského, a jako výpůjčky v řeckojazyčných nápisech z Frýgie.[4]

Ve starofryžském období se používala vlastní abeceda odvozená od řecké alfabety, obsahující archaické znaky digamma Ϝ a sampí Ͳ. Psalo se zprava doleva anebo střídavě zprava doleva a zleva doprava (bústrofédon), přičemž slova se oddělovala znakem sestávajícím z tří nebo čtyř teček. Nápisy ze starofryžského období byly nalezeny v historických oblastech západní Frýgie, Bithýnie, Galacie a Kappadokie. V novofryžském období vešla v užívání klasická řecká alfabeta a rozdělení na slova se nevyznačovalo.[10][14] V důsledku makedonského záboru a vtrhnutí Galatů se oblast rozšíření frýžštiny významně snížila. Kromě toho se fryžská elita rychle helenizovala a frýžština se v posledních staletích své existence stala jazykem venkova.[4]

Frýžština je doložena zlomkovitě z poměrně malého korpusu textů nápisného charakteru. Celkem je doloženo několik set fryžských slov; význam a etymologie mnoha z nich však zůstávají nejasné.

Fryžské glosy

[editovat | editovat zdroj]

Význam mnoha fryžských slov se dochoval v řeckých pramenech v podobě glos, jejichž celkový počet se odhaduje okolo třiceti. Největší množství glos uvádí Hésychios Alexandrijský ve svém Slovníku, kde shromáždil cizí slova ze starších literárních a lexikografických děl. Mezi nejznámějšími glosami lze uvést např. bekos „chléb“, brekun „Fryg“, brig „svobodný“, glúros „zlato“, zelkia „zelenina“, zemelos „otrok“.[p. 1]

Platón v dialogu Kratylos poznamenal, že řecká slova pýr „oheň“, hydór „voda“, kynes „psi“ a mnohá další jsou podobná svým fryžským ekvivalentům.[p. 2] Klémés Alexiandrijský upřesnil, že se při orfických mystériích používalo slovo bedu „voda“ (← ide. *wed-).[p. 3]

Stefanos Byzantský uvedl, že Zeus byl v Bithýnii znám jako Tios.[p. 4]

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Fonologie

[editovat | editovat zdroj]

Pro frýžštinu lze rekonstruovat tyto souhlásky:[15][16]

Labiály Dentály Alveoláry Palatály Veláry
Nazály m n
Plozivy p b t d k ɡ
Frikativy s
Afrikáty t͡s d͡z
Aproximanty w l j
Vibranta r

Vedou se spory o tom, zda frýžština podléhala hláskovému posunutí podobnému Grimmovu zákonu v pragermánštině, který zahrnoval ztrátu aspirace znělých aspirát (*Dh → D), ztrátu znělosti (*D → T) a aspiraci neznělých konsonantů (*T → Th). Vědci se shodují, že ztráta aspirace v jazyce proběhla a nová aspirace se neudála, diskutuje se však stále o ztrátě znělosti. Jako argumenty ve prospěch ztráty znělosti jsou uváděna tato slova: Ti- „boží jméno“ (řec. Ζεύς), bekos „chléb“ (← ide. *bhh1ĝos), kenos- „pokolení“ (← ide. *ĝenh1os-), knaik- „žena“ (← ide. *gwneh2ik-), lak- „dát, věnovat“ (řec. λαβεῖν), tetikmenos „proklatý“ (← ide. *dediḱmh1no-) a ti (řec. διά). Ve prospěch neexistence této hláskové změny lze uvést slova bagun „dar“ (← ide. *bhagom), či podas „nohy“ (řec. πόδας).[17].

Frýžština měla tyto samohlásky:[16][18]

Přední Střední Zadní
Zavřené i iː u uː
Střední e eː o oː
Otevřené a aː

Praindoevropské *ē se ve frýžštině změnilo v ā: např. mātār (← ide. *méh2tēr), dat. māterei (← ide. *méh2tr-); nové dlouhé ē vzniklo historicky z diftongu *ei.[18].

Slabika -on na konci slova se změnila v -un: např. kakun (řec. κακόν), awtun (řec. αὐτὸν).[18]

Přízvuk byl volný a pohyblivý. Nepřízvučné samohlásky měly tendenci k redukci.[16]

Morfologie

[editovat | editovat zdroj]

Substantiva

[editovat | editovat zdroj]

Ve frýžštině jsou doloženy 4 pády – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ. Je možné, že jich bylo více, ale v nápisech se neobjevily anebo se jejich tvary nepodařilo spolehlivě identifikovat.[19][20]

ā-kmeny o-kmeny kons. kmeny
nom. sg. -as, -a -os -ø
gen. sg. -avo, -as -ovo -os
dat. sg. -ai -oi -ei/-ē
akuz. sg. -an -un -an
nom. pl. -oi -ēs
gen. pl.
dat. pl. -ais -ois/-ōs -ais
akuz. pl.

Zájmena

[editovat | editovat zdroj]

Osobní zájmena se ve fryžských pramenech nedochovala. V nápisech se objevují ukazovací zájmena tos, *sos (dat. soi) vztažné ios a tázací kos. Za sdílenou inovaci s řečtinou lze považovat vytýkací awtos (řec. αὐτός), zvratné wenawtun (řec. ἑαυτόν) a neurčité panta (řec. πάντα).[21][22]

Slovesa

[editovat | editovat zdroj]

Fryžská slovesa rozlišovala kategorie osoby, čísla (sg. a pl.), rodu (aktivum, mediopasivum), způsobu (indikativ, imperativ, konjunktiv) a času (prézens, aorist, imperfektum, perfektum a snad i futurum). Aorist se tvořil pomocí augmentu, což frýžštinu spojuje se starořečtinou, arménštinou a indo-íránskými jazyky.[23]

Participium perfekta mediopasiva se tvořilo pomocí sufixu -men-; náslovný konsonant je v perfektu reduplikován.[22][23][24]

Syntax

[editovat | editovat zdroj]

Frýžština měla slovosled obvykle typu SOV (podmět, předmět, přísudek). Po prvním přízvučném slově věty mohl následovat řetězec enklitik (Wackernagelův zákon).[22]

Příklady textů

[editovat | editovat zdroj]
Nápis na „Midově hrobce“

Starofryžské období

[editovat | editovat zdroj]

Tento starofryžský nápis z 7. či 6. stol. př. n. l. se nachází nad římsou tzv. „Midovy hrobky“, monumentu vytesaného do 17 metrů vysoké skály zobrazujícího chrám s akrotériem, který byl zasvěcen bohyni Kybelé. Obsahem nápisu je zbudování památníku pro krále Mida vysokým chrámovým hodnostářem:[25]

  • ΑΤΕΣ : ΑΡΚΙΑΕϜΑΙΣ : ΑΚΕΝΑΝΟΓΑϜΟΣ : ΜΙΔΑΙ : ΛΑϜΑΓΤΑΕΙ : ϜΑΝΑΚΤΕΙ : ΕΔΑΕΣ
  • Ates Arkiaewais akenanogawos Midai lawagtaei wanaktei edaes

Překlad: Ates, syn Arkia, velekněz (?), Midovi, vojevůdci a vládci, vystavěl.

Novofryžské období

[editovat | editovat zdroj]

Typickým žánrem novofryžského období jsou epitafy provázené kletbou vůči narušiteli hrobu. Níže je uveden rekonstruovaný tvar jedné z kleteb, která byla složena snad původně v hexametru:[26]

  • ΙΟΣ ΝΙ ΣΕΜΟΥΝ ΚΝΟΥΜΑΝΕΙ ΚΑΚΟΥΝ ΑΔΔΑΚΕΤ ΑΙΝΙ ΑΤΕΑΜΑΙΣ ΜΕ ΖΕΜΕΛΩΣ ΚΕ ΔΕΩΣ ΚΕ ΤΙΗ ΤΙΤΕΤΙΚΜΕΗΟΣ ΕΙΤΟΥ
  • ios ni semun knumanei kakun addaket aini ateamais me zemelōs ke deōs ke Tiē titetikmenos eitu

Překlad: Kdokoli tomuto hrobu zlé učiní anebo náhrobku (?), mezi smrtelníky a bohy Diem proklet nechť bude.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ βεκός· ἄρτος. Φρύγες (…) Βρέκυν· τὸν Βερέκυντα, τὸν Βρίγα. Βρίγες γὰρ οἱ Φρύγες (…) βρίγα· λέγεσθαι τὸν ἐλεύθερον (…), γλούρεα· χρύσεα. Φρύγες (…) ζέλκια· λάχανα. Φρύγες (…) ζέμελεν·βάρβαρον ἀνδράποδον. Φρύγες. Hésychios: Slovník, Β, Γ, Ζ.
  2. ↑ ὅρα τοίνυν καὶ τοῦτο τὸ ὄνομα τὸ “πῦρ” μή τι βαρβαρικὸν ᾖ. (…) φανεροί τ’ εἰσὶν οὕτως αὐτὸ καλοῦντες Φρύγες σμικρόν τι παρακλίνοντες• καὶ τό γε “ὕδωρ” καὶ τὰς “κύνας” καὶ ἄλλα πολλά. Platón: Kratylos, 410a.
  3. ↑ βέδυ μὲν γὰρ τοὺς Φρύγας τὸ ὕδωρ φησὶ καλεῖν. Klement Alexandrijský: Strómata, 5.8.46.4.
  4. ↑ Δημοσθένης δ' ἐν Βιθυνιακοῖς φησι κτιστὴν τῆς πόλεως γενέσθαι Πάταρον ἑλόντα Παφλαγονίαν, καὶ ἐκ τοῦ τιμᾶν τὸν Δία Τίον προσαγορεῦσαι. Stefanos: Ethnika, Heslo „Τίος“, s. 278.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Vavroušek P. Jazyky starého Orientu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. ISBN 978-80-7308-312-0. Kapitola Frýžština, s. 128—129. 
  2. ↑ Fortson B. Indo-European language and culture. An Introduction. Padstow: Blackwell Publishing, 2004. S. 403. 
  3. ↑ a b Mallory J. P., Adams D. Q. Encyclopedia of Indo-European culture. London: Fitzroy Dearborn Publishers, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1884964985. S. 419. 
  4. ↑ a b c d Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 72. 
  5. ↑ Mallory J. P. In Search of the Indo-Europeans. [s.l.]: Thames and Hudson, 1991. S. 32. 
  6. ↑ Fortson B. Indo-European language and culture. An Introduction. Padstow: Blackwell Publishing, 2004. ISBN 1-4051-0316-7. S. 401. 
  7. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 69. 
  8. ↑ Fortson B. Indo-European language and culture. An Introduction. Padstow: Blackwell Publishing, 2004. ISBN 1-4051-0316-7. S. 401—402. 
  9. ↑ Woodhouse R. An overview of research on Phrygian from nineteenth century to the present day. Studia Linguistica. 2009, roč. 126, s. 167. 
  10. ↑ a b c Bičovský J. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 2009. ISBN 978-80-7308-287-1. S. 109. 
  11. ↑ Fortson B. Indo-European language and culture. An Introduction. Padstow: Blackwell Publishing, 2004. S. 402. 
  12. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 70—72. 
  13. ↑ Gorbachov Y. Nine Observations on the Old Phrygian Inscription from Vezirhan. Kadmos. 2009, roč. 47, s. 91. 
  14. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 73. 
  15. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 74. 
  16. ↑ a b c Bičovský J. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 2009. ISBN 978-80-7308-287-1. 
  17. ↑ Lubotsky A. The Phrygian Zeus and the problem of «Lautverschiebung». Historische Sprachforschung. 2004, roč. 117, s. 229—237. 
  18. ↑ a b c Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 75. 
  19. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 76. 
  20. ↑ Bičovský J. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 2009. ISBN 978-80-7308-287-1. S. 110—111. 
  21. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 76—77. 
  22. ↑ a b c Bičovský J. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 2009. ISBN 978-80-7308-287-1. S. 111. 
  23. ↑ a b Bednarczuk L. Języki indoeuropejskie. Warszawa: PWN, 1986. Kapitola Język frygijski, s. 484. 
  24. ↑ Brixhe C. The Ancient Languages of Asia Minor. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68496-5. Kapitola Phrygian, s. 77. 
  25. ↑ Woudhuizen F. C. Phrygian & Greek. Talanta. 2008—2009, roč. 40—41, s. 192—195. 
  26. ↑ Lubotsky A. Mír curad. Studies in honor of Calvert Watkins. Innsbruck: Melchert and Lisi Oliver, 1998. ISBN 978-3851246674. Kapitola New Phrygian metrics and the δεως ζεμελως formula, s. 413–421. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Bednarczuk L. Język frygijski // Języki indoeuropejskie. — Warszawa: PWN, 1986. S. 481—485.
  • Bičovský J. Vademecum starými indoevropskými jazyky. — Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 2009. S. 109—112.
  • Brixhe C. Phrygian // The Ancient Languages of Asia Minor. — New York: Cambridge University Press, 2008. S. 69—79.
  • Fortson B. Indo-European language and culture. An Introduction. — Padstow: Blackwell Publishing, 2004. S. 401—403.
  • Gorbachov Y. Nine Observations on the Old Phrygian Inscription from Vezirhan. Kadmos. — 2009, roč. 47. S. 91—108.
  • Lubotsky A. New Phrygian metrics and the δεως ζεμελως formula // Mír curad. Studies in honor of Calvert Watkins. — Innsbruck: Melchert and Lisi Oliver, 1998. S. 413—421.
  • Lubotsky A. The Phrygian Zeus and the problem of «Lautverschiebung» // Historische Sprachforschung. — 2004, roč. 117. S. 229—237.
  • Mallory J. P. In Search of the Indo-Europeans: Language. Archaeology and Myth. — London: Thames and Hudson, 1989. S. 32.
  • Mallory J. P., Adams D. Q. Encyclopedia of Indo-European culture. — London: Fitzroy Dearborn Publishers, 1997. S. 419.
  • Vavroušek P. Frýžština // Jazyky starého Orientu. — Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. S. 128—129.
  • Woodhouse R. An overview of research on Phrygian from nineteenth century to the present day // Studia Linguistica. — 2009, roč. 126. S. 167—177.
  • Woudhuizen F. C. Phrygian & Greek // Talanta. — 2008—2009, roč. 40—41. S. 181—217.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Frýžština&oldid=24484039“