Fluorid jodylu
| fluorid jodylu | |
|---|---|
 | |
| Obecné | |
| Systematický název | Fluorid jodylu |
| Anglický název | Iodyl fluoride |
| Sumární vzorec | IO2F |
| Vzhled | bezbarvé krystaly |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 28633-62-7 |
| PubChem | 44546993 |
| SMILES | O=I(F)=O |
| InChI | InChI=1S/FIO2/c1-2(3)4
Key: FRYHXHDHQQGJSF-UHFFFAOYSA-N |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 177,901 g/mol |
| Teplota tání | 200 °C (rozklad) |
| Hustota | 4,982 g/cm3 |
| Rozpustnost ve vodě | reaguje s vodou |
| Struktura | |
| Krystalová struktura | ortorombická |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fluorid jodylu je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem IO2F. Sloučenina byla původně syntetizována v roce 1951.[1]
Příprava
[editovat | editovat zdroj]Fluorid jodylu lze připravit rozkladem trifluoridu jodosylu zahřátím na 110 °C v dusíku:[1][2]
- 2 IOF3 ⇌ IO2F + IF5
Lze jej také připravit fluorací oxidu jodičného fluorem v bezvodém fluorovodíku:[2][3]
- 2 I2O5 + 2 F2 → 2 IO2F + O2
Vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]Fluorid jodylu tvoří bezbarvé krystaly v ortorombické soustavě.[4]
Fluorid jodylu reaguje s vodou.[5] Fluorid jodylu je stabilní na suchém vzduchu, ale na vlhkém vzduchu hydrolyzuje za vzniku kyseliny fluorovodíkové a jodičné:[1]
- IO2F + H2O → HIO3 + HF
Sloučenina reaguje se silnými fluoračními činidly jako fluorid bromitý a fluorid seleničitý za vzniku fluoridu jodičného. Fluorid jodylu lze redukovat na elementární jod čistým peroxidem vodíku.[6][7]
- 3 IO2F + 4 BrF3 → 3 IF5 + 2 Br2 + 3 O2
- IO2F + 2 SeF4 → IF5 + 2 SeOF2
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iodyl fluoride na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c AYNSLEY, E. E.; NICHOLS, R.; ROBINSON, P. L. 126. Reactions of iodine pentafluoride with inorganic substances. Iodine oxytrifluoride and iodyl fluoride. Journal of the Chemical Society (Resumed). 1953, s. 623. Dostupné online [cit. 2024-06-04]. ISSN 0368-1769. DOI 10.1039/jr9530000623. (anglicky)
- ↑ a b GREENWOOD, Norman Neill. Chemie prvků. Sv. 2.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 1635 s., 1 příl s. Dostupné online. ISBN 80-85427-38-9, ISBN 978-80-85427-38-7. OCLC 320245801 S. 1089.
- ↑ WIBERG, Egon; WIBERG, Nils. Inorganic Chemistry. [s.l.]: Academic Press 1958 s. Dostupné online. ISBN 978-0-12-352651-9. (anglicky)
- ↑ MINKWITZ, Rolf; BERKEI, Michael; LUDWIG, Ralf. Crystal Structure of IO 2 F. Inorganic Chemistry. 2001-12-01, roč. 40, čís. 25, s. 6493–6495. Dostupné online [cit. 2024-06-04]. ISSN 0020-1669. DOI 10.1021/ic0105462. PMID 11720506. (anglicky)
- ↑ HAYNES, William M. CRC Handbook of Chemistry and Physics. [s.l.]: CRC Press 2666 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4822-0868-9. S. 4–67. (anglicky)
- ↑ SCHMEISSER, M.; BRÄNDLE, K. Oxides and Oxyfluorides of the Halogens. Svazek 5. [s.l.]: Elsevier Dostupné online. ISBN 978-0-12-023605-3. DOI 10.1016/s0065-2792(08)60152-1. S. 41–89. (anglicky)
- ↑ Advances in Inorganic Chemistry and Radiochemistry. [s.l.]: Academic Press 441 s. Dostupné online. ISBN 978-0-08-057854-5. (anglicky)