Florentská škola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kopule Baptisteria sv. Jana ve Florencii (okolo 1225

Florentská malířská škola se zrodila ve 14. století a trvala do 16. století. Za jejího zakladatele je považován Giotto di Bondone, jehož dílo stojí na rozhraní středověkého a renesančního umění. Vyniká smyslem pro perspektivu, plastičnost a správné zachycení anatomických proporcí lidské postavy. Jejími hlavními představiteli jsou významní florentští malíři rané a pozdní renesance, případně manýrismu: Masolino, Masaccio, Fra Angelico, Domenico Ghirlandaio, Fillipo Lippi, Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti. Na severoitalské malířství působila v 15.století padovská škola pod vedením F. Sqarcioniho. Jejími představiteli byli padovský malíř A. Mantegna, ferrarský C. Tura, benátský C. Crivelli. Na umělecký styl školy měla vliv nejen antika ale i Donatellův padovský oltář. V italských městech Urbino, Arezzo a Perugia vznikla Umbrijská škola. Její umělci dávali přednost barvě a světlu oproti škole florentinské, která kladla důraz na přesnou kresbu a plastickou modelaci tvaru. [1]

Florentský styl či florentskou malířskou školou označují umělečtí historikové umělce ovlivněné naturalistickým stylem, vyvinutým ve Florencii ve 14. století. Na vzniku tohoto stylu měl velký podíl Giotto di Bondone. V 15. století se z tohoto uměleckého směru stala vedoucí škola západního malířství. Někteří z nejznámějších umělců této školy jsou Filippo Brunelleschi, Donatello, Michelangelo, Fra Angelico, Botticelli, Filippo Lippi, Ghirlandaio, Masolino da Panicale a Masaccio.

Před roky 1400[editovat | editovat zdroj]

Vznik tohoto stylu lze vysledovat do 13. století. V Toskánsku, v Pise a v Lucce a byl vytvořen základ pro pozdější vývoj. Nicola Pisano, který si cenil klasických forem stejně jako jeho syn Giovanni Pisano, přinesl do Toskánska nový směr gotického sochařství, vytvářející postavy bezprecedentního naturalismu. Nový styl ovlivnil díla umělecké rodiny Pisano ve 12. a 13. století, zejména v díle Giunta Pisano, který zase ovlivnil takové velikány jako Cimabue (1240 – 1302), a skrze něj Giotta (? 1267 - 1337) a na počátku 14. století další florentinské umělce.

Nejstarším existujícím rozsáhlým projektem florentské školy je mozaiková výzdoba interiéru kopule chrámu Battistero di San Giovanni (Křtitelnice sv. Jana) ve Florencii. Práce začala kolem roku 1225. Ačkoli se na projektu podíleli i benátští umělci, toskánští umělci vytvořili expresivní, živé scény, s důrazem na citový obsah oproti dosud převládající byzantské tradici. Florentinský malíř Coppo di Marcovaldo (kolem 1225 – kolem 1276) je autorem ústřední postavy Krista a je nejstarším florentinským umělcem zapojeným do tohoto projektu. Tomuto umělci jsou někdy připisovány deskové obrazy Virgin and Child (Panna a dítě) vytvořené pro Servite churches v Sieně a Orvietu. (Řád Servite je jedním z pěti původních katolických sdružení. Jeho cílem je posvěcení svých členů, kázání evangelia a šíření oddanosti Boží Matce se zvláštním zřetelem k její bolesti. Členové Řádu používají O.S.M. (Ordo Servorum Beatae Mariae Virginis) jako jejich post-nominální iniciály. Mužští členové jsou známí jako služební bratři nebo služebníci Marie.) Podobné práce pro florentské kostely Santa Maria Novella, Santa Trinita a Ognissanti koncem 13. a počátkem 14. století byly provedeny italským malířem Duccio di Buoninsegna (kolem r. 1255-1260 - kolem r. 1318-1319), který působil v Sieně a Toskánsku. Kolem roku 1285 vytvořil deskové obrazy Madonna with Child enthroned and six Angels (Madona s dítětem a šest andělů) nebo Rucellai Madonna pro Santa Maria Novella. Obrazy zobrazující Pannu a Dítě obklopené anděly na zlatém pozadí jsou nyní jsou v galerii Uffizi. Ukazují vývoj naturalistického prostoru a formy a možná nebyly původně zamýšleny jako obrazy oltářní.

Madonna ze Santa Trinity, pochází z roku 1285, kdysi v kostele Santa Trinity a nyní v Uffizi Gallery
Giotto di Bondone, freska Smutek svatého Františka kaple rodiny Bardi, chrám Santa Croce di Firenze

Giottův cit pro světlo byl ovlivněn freskami, které měl možnost studovat v Římě. Uplatnil jej ve svých narativních nástěnných malbách, zejména těch, kterými ho pověřila rodina Bardi. Jeho postavy jsou umístěny v přírodě a mají dramatický charakter a výraz. Podobný přístup ke světlu používali jeho současníci, jako je Bernardo Daddi (kolem 1280 – 1348). Ve 14. století byl naturalistický směr podporován také církevními zakázkami františkánského a dominikánského řádu a ovlivňoval florentinské malíře v následujících stoletích. Zatímco některé kompozice se i nadále držely tradičního stylu, hlavně ty, které měly být poctou objednavatele zakázky či zobrazovat rané svaté, jiné, jako jsou scény nedávných událostí, lidí a míst neměly žádný precedens a dávaly prostor umělcově invenci. Ve 13. století docházelo k nárůstu poptávky po náboženských obrazech, zejména oltářních. Důvod není příliš jasný, jisté je, že toskánští malíři a řezbáři počátkem 14. století vytvářeli složité kompozice s náročnou řezbářskou prací. Objednavatel často prodiskutoval při zadávání zakázky nejen náboženská témata, která bude umělec zobrazovat, ale zvažoval i řezbářskou práci. Obsahy vyprávěcích scén v panelech predella jsou však ve smlouvách zmíněny jen zřídka a mohly tedy být ponechány na dotyčných umělcích. Florentské kostely pověřily mnoho umělců ze Sieny, aby vytvořili oltářní díla, jako je Ugolino di Nerio (1280? – 1349), který byl požádán o namalování rozsáhlého oltáře pro chrám Basilica di Santa Croce (chrám Sv. Kříže) ve Florencii. Pravděpodobně šlo o nejstarší polyptych ve Florencii. Cechy umožňovaly pracovat Ve Florencii umělcům z jiných regionů. Sochaři měli vlastní gildu, a 1316 malířů bylo členy vlivného Arte dei Medici e Speziali. Cechy se staly významnými uměleckými partnery a od počátku 14. století dohlížely na údržbu a zlepšení jednotlivých církevních budov. Příkladem je obnova kostela Orsanmichele ve Florencii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠABOUK A AUTORSKÝ KOLEKTIV, Sáva. Encyklopedie světového malířství. Příprava vydání Jaroslav Hrubý; redakce Jaroslav Vácha. Praha: Nakl. Academia, 1975. ISBN 21-092-75. Kapitola Florentská škola 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Florentine painting na anglické Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]