Divadlo Anny Sedláčkové

Divadlo Anny Sedláčkové
Stát	Česko
Vznik	1939
Budova
Kód památky	39944/1-1124 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Pojmenováno po	Andula Sedláčková
Další informace
Souřadnice	50°4′55,87″ s. š., 14°25′20,93″ v. d.
Adresa	Praha, Česko (Mozarteum)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo Anny Sedláčkové (DAS) bylo založeno herečkou Annou Sedláčkovou na podzim roku 1939.^[1]

Vznik divadla

Po konfliktech s vedením Národního divadla a Divadla na Vinohradech, kdy nenacházela mnoho příležitostí se uplatnit, se herečka Anna Sedláčková rozhodla založit své vlastní soukromé divadlo.^[2] Divadlo začalo působit v roce 1939 v sále Mozartea v Jungmannově ulici čp. 748 v Praze 1. Sedláčková se snažila z divadla vytvořit protějšek k oběma pražským oficiálním činoherním scénám – Divadlu na Vinohradech a Národnímu divadlu.^[3]

Soubor

Soubor vedl režisér a divadelní pedagog Milan Svoboda, a to až do poloviny roku 1942. Dalším režisérem byl Jaroslav Pleva. V hereckém souboru působili kromě Anny Sedláčkové a její dcery Marcelly také například Raoul Schránil (do roku 1941) ^[4], Lilly Hodáčová, Karel Třešňák, Eliška Pleyová, Věra Skálová, Bohuš Hradil, František Hanus a další. Pohostinsky zde vystupovala mj. Marie Ptáková.

Činnost divadla

Divadlo se opíralo především o vystoupení Anny Sedláčkové. Inscenačně se Sedláčková se Svobodou snažila o výraz inspirující se v civilismu (konverzační hry) a v psychologickém realismu (ostatní hry).^[3]

Po uvedení Čapkových her se divadlo setkalo s útoky ze strany profašistického tisku (zvláště Vlajka a Arijský boj). Po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy se A. Sedláčková odmítla účastnit Němci organizovaného setkání divadelníků v Národním divadle (Manifestace věrnosti Říši)^[5], bylo divadlo v červenci 1942 uzavřeno.^[6]

Aby mohla divadlo znovu otevřít, byla nucena propustit režiséra Milana Svobodu a přebudovat celý soubor. K 1. listopadu 1942 bylo pak divadlo znovu otevřeno.^[7] Divadlo pak vedl režisér Zdeněk Jaromír Vyskočil až do září 1944, kdy byla veškerá česká divadla uzavřena.

Citát

„	Byli jsme zrovna na zájezdě v Písku, když za mnou přijela dramaturgyně Divadla Anny Sedláčkové s nabídkou paní ředitelky. Věřte, když mě seznámila s připravovaným repertoárem, nerozmýšlel jsem se ani minutu, dokonce jsem se ani neptal na plat, a přikývl jsem. Věděl jsem už od kolegů – v divadle se nic neutají – že si Andula Sedláčková pronajala Mozarteum v zadní části domu pana Urbánka, který vlastnil známé nakladatelství hudebnin...Andula Sedláčková se vůbec netajila tím, že divadlo založila především kvůli své dceři Marcelce (a pro ni)...	“
— Raoul Schránil ^[8]

Repertoár, výběr

V období od založení do poloviny roku 1942 byly na repertoáru především zahraniční konverzační hry, doplňované však i významnými díly světové a české klasiky. Po obnovení činnosti v závěru roku 1942 divadlo uvádělo až na výjimky salonní komedie a detektivky německých a v jednom případě italských a maďarských autorů.

1939: Oscar Wilde: Bezvýznamná žena, režie Anna Sedláčková (v roli Gladys vystoupila A. Sedláčková)
1939: Gabriela Zapolská: Morálka paní Dulské, režie Milan Svoboda (v roli Juljaščevičové vystoupila A. Sedláčková)
1940: Coubiér: Aimée, režie Anna Sedláčková (v roli Aimée vystoupila A. Sedláčková)
1940: Hermann Bahr: Děti
1940: Karel Čapek: Věc Makropulos, režie Milan Svoboda (v roli Emilie Marty vystoupila A. Sedláčková)
1941: Karel Čapek: Loupežník, režie Milan Svoboda (v roli Mimi vystoupila Marcella Sedláčková, v roli Loupežníka Jaroslav Koudelka)
1941: Henrik Ibsen: Hedda Gablerová, režie Milan Svoboda (v titulní roli vystoupila A. Sedláčková)
1941: William Shakespeare: Romeo a Julie (v roli Julie vystoupila Marcella Sedláčková)
1942: Vilém Werner: Právo na hřích, režie Vilém Werner (v roli matky vystoupila A. Sedláčková)
1942: F. Koselka: Tajemný čaj o páté, režie Jaroslav Pleva (v roli Gerdy vystoupila A. Sedláčková)
1943: Václav Štech: Třetí zvonění, režie B. Hradil (v rolí Kváčkové vystoupila A. Sedláčková)
1943: K. von Csathó: Má dcera to nedělá, režie Zdeněk Vyskočil (v roli Elišky vystoupila A. Sedláčková)
1944: J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena
1944: J. Olmer: Nocí poraněn

Zánik divadla

Divadlo bylo ve dnech květnové revoluce 1945 obsazeno skupinou divadelníků. Rozhodnutím závodní rady ze dne 14. května 1945 byla Anna Sedláčková z divadla vyhnána. Soubor si přizval jako uměleckého šéfa a režiséra Antonína Dvořáka z Ústřední rady odborů, který poslal A. Sedláčkové a majiteli domu Mojmíru Urbánkovi přípisy, že divadlo je zabráno pro Divadlo revolučních gard. V červnu 1945, kdy byly zrušeny soukromé divadelní koncese, divadlo definitivně zaniklo. A. Dvořák nakonec projekt nového divadla opustil, nechal se angažovat E. F. Burianem^[9] a do Mozartea se nastěhovalo divadlo Větrník.^[10]

Související články

Odkazy

Reference

↑ Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939-1945, In.:sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.148
↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 53, ISBN 80-7008-107-4.
↑ ^a ^b Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 518
↑ Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 156, ISBN 978-80-7388-554-0
↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 463, ISBN 978-80-200-1502-0
↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 54, ISBN 80-7008-107-4.
↑ Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, In: sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.166, 168
↑ Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 135, ISBN 978-80-7388-554-0
↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 138
↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, ISBN 978-80-200-1502-0

Literatura

František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 126, 376
Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 7, 26, 62, 102, 304, 464, ISBN 978-80-200-1502-0
Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str. 31, 37, 152, ISBN 978-80-200-1720-8
Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 53-4 ISBN 80-7008-107-4
Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 514, 518, 537, 577
Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 180–183, 191, 193
Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, In.:sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.143–170
Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 132–8, 142–3, 156, ISBN 978-80-7388-554-0
Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová a kol.: Sláva a bída herectví, KANT, Praha, 2013, str. 180, ISBN 978-80-7437-109-7

Externí odkazy

[1] Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939-1945, In.:sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.148

[2] Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 53, ISBN 80-7008-107-4.

[ReferenceA-3] Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 518

[4] Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 156, ISBN 978-80-7388-554-0

[5] Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 463, ISBN 978-80-200-1502-0

[6] Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 54, ISBN 80-7008-107-4.

[7] Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, In: sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.166, 168

[8] Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 135, ISBN 978-80-7388-554-0

[9] Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 138

[10] Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, ISBN 978-80-200-1502-0

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]