Deir Turmanin

Deir Turmanin ;
Poloha
Souřadnice	36°14′ s. š., 36°49′ v. d.
Nadmořská výška	428 m n. m.
Stát	Sýrie
	Deir Turmanin
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Deir Turmanin, také Turmanin, Termanin bylo raně byzantské město v oblasti Zaniklých sídel v severozápadní Sýrii. Již prakticky zaniklý klášterní kostel z konce 5. století byl jednou z nejvelkolepějších staveb regionu.

Deir Turmanin se nachází v Guvernorátu Idlib severně od hlavní silnice, která vede na západ z Aleppa k tureckému hraničnímu přechodu Bab al-Hawa. Deir Turmanin se nachází v nadmořské výšce 428 metrů^[1] pět kilometrů na východ od Dany a asi jedenáct kilometrů jižně od raně byzantského klášterního města Deir Seman. Pozůstatky starověkého osídlení se nacházejí na mírné vyvýšenině na okraji obilných polí mimo moderní vesnici.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Oblast byla osídlena již v římských dobách, jak dokazuje hrobka z 2. století n. l. dochovaná v Daně. Několik kilometrů jihovýchodně od Deir Turmanin se dochoval úsek římské silnice mezi Aleppem a Antiochií. Místo bylo v rozkvětu od 4. do 7. století.

Uprostřed byl klášterní komplex s kostelem a několika obytnými a hospodářskými budovami. Vnější zdi jedné z těchto velkých budov z vápencových kvádrů bez malty se dochovaly až do výšky druhého patra. Jde o bývalý dormitář kláštera ve venkovském jednoduchém stylu s pravoúhlými neprofilovanými okenními otvory. Přístavky spočívaly na masivních pilířích. Dormitář sousedil s bazilikou na severu. Menší zbytky zdi se dochovaly i dále severněji a západněji od baziliky.

Bazilika[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější stavbou Deir Turmaninu byla bazilika z konce 5. století. století, která sehrála důležitou roli ve vývoji syrské církevní architektury. Když toto místo navštívil kolem roku 1900 Howard Crosby Butler v rámci expedice americké Princetonské univerzity, nenašel z ní už téměř žádné ruiny. Poznatky o tomto kostele vycházejí z popisu Melchiora de Vogüé, který budovu v 60. letech 19. století našel v téměř úplně zachovalém stavu. Neexistují žádné spolehlivé zdroje o tom, co se mezitím s kostelem stalo. Kostel spolu se širokou arkádovou bazilikou Qalb Loze, která byla dokončena o několik let dříve (kolem roku 470), a největším poutním kostelem Qal'at Sim'an (Simeonův klášter), který jimi byl ovlivněn, patřil do severní jádrové oblasti, která byla pro rozvoj syrské církevní architektury klíčová.^[4]

Trojlodní bazilika měla v každé řadě šest sloupů, které nesly oblé arkády Minimálně jedna ze sloupových hlavic na klenbě měla svým svislým kosočtvercovým vzorem a kotlíkovitým obrysem připomínat košík s ovocem. Přechody nahoře a dole byly provedeny pomocí pletenců. Tento typ košové hlavice je pravděpodobně mezopotámského původu.^[5] Arkády byly zakončeny opěrnými pilastry na západní vstupní straně i na vítězném oblouku apsidy. .

Zatímco kulatá apsida v zachovalém kostele Qalb Loze volně vyčnívá z východní stěny, v Deir Termaninu byla mezi bočními pravoúhlými prostory apsidy uzavřena velmi zřídka se vyskytující polygonální (pentagonální) apsida. Takové rizalitově vyčnívající boční prostory apsid existovaly ve stejné době také ve Focasově kostele v Basufanu. Pro tři velké chrámy, Qalb Loze, Deir Turmanin a Qal'at Sim'an, jsou typické sloupy na vnější stěně apsidy mezi okny, které podpíraly římsu. Sloupy v těchto objektech plnily dekorativní i statickou funkci. Některé menší kostely toto uspořádání sloupů vědomě napodobují, i když se to zdá poněkud vyumělkované a nedává to architektonicky smysl. Příkladem je kulatá apsida u jižního kostela z Bankusy a bazilika (severní kostel) Deir Seta, ve které se dokonce objevilo dvanáct malých sloupků na rovné východní stěně. Oba jsou v oblasti Džebel Bariša.^[6]

Severní boční prostora u apsidy byla s boční lodí spojena obloukovým průchodem, což svědčí o její funkci martyria (relikviáře); jižní boční místnost sloužila duchovenstvu jako diakonie a byla přístupná pouze dveřmi z boční lodi. Kostel měl dva vchody na severní a jižní podélné straně a další portál uprostřed západního štítového zakončení. Před ním byla postavena trojdílná předsíň, nad střechami bočních lodí se zvedaly boční věže. Takto velkolepě řešené dvouvěžové průčelí měly v oblasti Zaniklých sídel pouze Qalb Loze a Bizzosův chrám v obci Ruweiha na jihu Džebel Zawija. Pro oblast Hauran je dvouvěžové průčelí považováno za jisté na zaniklém pětilodním kostele v As-Suwaida, o některých dalších kostelech se pouze spekuluje. Mimo Sýrii je Deir Turmanin uváděn jako vzor pro baziliku v Jereruku v severní Arménii, která byla postavena pravděpodobně v 6. století.

Reprezentativní dvojice věží na průčelích kostelů jsou variací základní myšlenky, kterou lze vysledovat až od chetitského palácového stylu hilani přes řeckořímské chrámové a palácové fasády v regionu. Dvojvěžové průčelí se pak plně rozvinulo v evropském románském období.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Deir Turmanin na německé Wikipedii.

↑ Syria, Places. index mundi
↑ Melchior Comte de Vogüé: Syrie centrale. Architecture civile et religieuse du Ier au VIIe siècle. J. Baudry, Paris 1865–1877, Band 2, Tafeln 130, 132–136
↑ Walter Lowrie: Monuments of the Early Church. Macmillan & Co., 1901, S. 114
↑ Friedrich Wilhelm Deichmann: Qalb Lōze und Qal’at Sem’ān. Die besondere Entwicklung der nordsyrisch-spätantiken Architektur. Bayerische Akademie der Wissenschaften. Sitzungsberichte, Jahrgang 1982, Heft 6, C. H. Beck, München 1982, S. 37
↑ Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 161 f
↑ Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 77 f

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Deir Turmanin na Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Hermann Wolfgang Beyer: Der syrische Kirchenbau. Studien zur spätantiken Kunstgeschichte. Walter de Gruyter, Berlin 1925, S. 62, 65, 77 f, 152, 161 f
Frank Rainer Scheck, Johannes Odenthal: Syrien. Hochkulturen zwischen Mittelmeer und Arabischer Wüste. DuMont, Köln 1998, S. 300, ISBN 3770113373

[1] Syria, Places. index mundi

[2] Melchior Comte de Vogüé: Syrie centrale. Architecture civile et religieuse du Ier au VIIe siècle. J. Baudry, Paris 1865–1877, Band 2, Tafeln 130, 132–136

[3] Walter Lowrie: Monuments of the Early Church. Macmillan & Co., 1901, S. 114

[4] Friedrich Wilhelm Deichmann: Qalb Lōze und Qal’at Sem’ān. Die besondere Entwicklung der nordsyrisch-spätantiken Architektur. Bayerische Akademie der Wissenschaften. Sitzungsberichte, Jahrgang 1982, Heft 6, C. H. Beck, München 1982, S. 37

[5] Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 161 f

[6] Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 77 f

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]