Caudillismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Caudillismus (španělsky caudillismo [kaudijismo], portugalsky caudilhismo) je označení politického systému nebo politického režimu, založeného na autoritě a politické či vojenské síle, popřípadě charismatu jedné osobnosti respektive caudilla. Caudillismus se považuje za typicky latinsko-americký jev, který se formoval během 19. století v době po získání nezávislosti především v letech 1820–1870.[1] Pojem se ale užívá také pro režimy existující ve 20. století, a to nejenom v Latinské Americe, ale také pro autoritativní režimy Francisca Franca ve Španělsku a Antonia Salazara v Portugalsku.

Původ slova[editovat | editovat zdroj]

Španělské slovo caudillo znamená v českém překladu vůdce či lídr, jeho etymologický původ je z latinského slova capitellus nebo caput, tedy hlava. Pojem caudillo se začal objevovat v politickém jazyce až během 19. století. Ve 20. století se objevuje i v podobě pojmu caudillismus. V době bojů o nezávislost na počátku 19. století se podle pramenů užívalo spíše slovo comandante (velitel).[2]

Příčiny a důsledky caudillismu v Latinské Americe[editovat | editovat zdroj]

Caudillo vstoupil do historie jako lokální hrdina, kterého dalekosáhlejší události povýšily na vojenského velitele. Svoji sílu čerpal z přístupu k místním zdrojům, zvláště haciendám, které ho zásobovaly lidmi a zásobami a umožnily mu stát se vůdcem ozbrojených skupin.

— John Lynch v knize Caudillos in Spanish America 1800-1850.[3]

Diskuze o příčinách vzniku caudillismu v 19. století je poměrně široká a upozorňuje na celou řadu společenských a kulturních determinant, které měly přispět ke vzniku tohoto jevu. V rámci těchto diskuzí se na jedné straně zdůrazňuje vliv kulturních jevů a tradic, jež spojují caudillismus s exportem iberských hodnot a s koloniálních systémem nadvlády. V tomto kontextu bývají zdůrazňovány některé kulturně-společenské jevy jako je machismus, patriarchální hodnoty místních společností nebo dobyvatelská podstata politické autority v Latinské Americe.[4]

Oproti tomu podle Johna Lynche se caudillismus objevil v Latinské Americe až od 20. let 19. století a byl spíše výsledkem situací bezprostředně následujících po pádu španělské nadvlády. Lynch poukazuje na to, že caudillové byli často lokálními osobnostmi a že čerpali ekonomickou a vojenskou sílu z haciend. Ekonomické a sociální změny v distribuci pozemků (a haciend) v Latinské Americe 18. století tak měly k vzniku caudillismu přispět významnou měrou.[5] Caudillismus tak měl v podstatě vycházet z ruralizace jihoamerických společností, ke které docházelo hned po dosažení nezávislosti. Vedle toho se diskutuje také role úpadku centrální moci v souvislosti s koncem španělské nadvlády nad kontinentem. Fenomén caudilla je potom viděn ve vztahu s procesem budování centralizovaného státu na troskách koloniálního panství.[6]

Diskuze o příčinách vzniku a také důsledcích caudillismu se bezprostředně dotýká problematiky charakteru politické kultury v Latinské Americe. V této souvislosti například Peter H. Lewis hovoří o v podstatě nedemokratických základech politické kultury na kontinentě, jež má být charakterizována například caudillismem a tendencemi k autoritářství, diktátorství a vládě silných osobností ale také korporativismem.[p. 1] K dalším dominantním rysům politické kultury v regionu se často řadí, jak tomu je u C.S.Thomase, nepřítomnost konsensuálního řešení politických konfliktů, politická korupce, široké spektrum politických ideologií, silná role armády v politice či nestabilnost politických institucí.[7]

Historické příklady[editovat | editovat zdroj]

Historicky je nutné připomenout odlišnost caudilla a caudillismu v 19. století a ve 20. století. Vlastní jev caudilla a caudillismu je záležitostí 19. století a je možné se s ním setkat napříč latinsko-americkým kontinentem. Caudillismus byl v této době zakotven v prostředí slabé centralizované moci státu, často neustálených hranic nově vzniklých státních celků a spíše lokalizované politiky. Caudillismus a samotný jev caudilla se ale ve 20. století značně proměnil v důsledku konsolidace moci centra a především v novém kontextu masové politiky. Caudillismus 20. století je charakteristický kultem osobnosti, klientelním systémem či nepotismem uvnitř politického systému,populismem nebo populistickými rysy politiky, a často rovněž korporativismem.

Silné, barvité osobnosti, jež vnucují svoji vůli zákonům, ústavám, soudům a parlamentům, jsou přetrvávajícím rysem latinsko-americké politiky.

— Paul H. Lewis v knize Authoritarian Regimes in Latin America.[8]

19. století[editovat | editovat zdroj]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Gaudillismus 19. století působil v podmínkách vzniku a budování nových státních celků a národních identit. Autorita tehdejších caudillů vycházela především z chaotické situace, ve které moc státu fakticky neexistovala a moc byla často kontrolována lokálně ozbrojenými skupinami pod vedením caudillů. Řada z těchto lokálních nebo regionálních caudillů, ale uspěla i v celonárodní politice.

Například Argentinec Juan Manuel Rosas působil jako guvernér provincie Buenos Aires v letech 1829–1832 a 1835–1852 a významně přispěl k unifikaci Argentiny. Přesto, že oficiálně hlásal federalismus jako administrativně-politický princip organizace země, prakticky vykonával politiku centralizace. Především v letech 1835–1852 byl jeho režim postaven na principu despotického vykonávání moci a omezování politické opozice. K udržováni moci využíval také milice zv. Mazorcas, které užíval k likvidaci (někdy i fyzické) protivníků. Nelze si nevšimnout některých lidových prvků v Rosasově politickém stylizování. Často se nechal prezentovat jako „muž z lidu“. Rosas však pocházel z bohaté rodiny, vlastnící rozsáhlé statky s dobytkem v provincii Rio de la Plata, avšak v mládí utekl z domova a začal sám podnikat v oblasti soleného masa. Záhy nakoupil rozsáhlé statky a získal si podporu a respekt argentinských gauchos (honáků dobytka), ze kterých postavil svůj prvním vojenský regiment v době bojů za nezávislost (1820). Vedle gauchů se Rosas opíral také o katolickou církev (v roce 1836 pozval jezuity zpět do Argentiny).

José Gaspar Rodriguez de Francia (1766–1840) získal dominantní postavení v rodné Paraguayi hned v době bojů za nezávislost od roku 1811 (roku 1816 se prohlásil doživotním diktátorem Republiky Paraguay) a zemi vládl až do roku 1840. Na rozdíl od Rosase či mexického současníka generála Santa Anny, byl de Francia vzdělaným politikem (obdržel doktorát z teologie) a obdivovatelem J. J. Rousseaua a francouzského osvícenství. V rámci své politiky se snažil dosáhnout stavu popsaného v Rousseauvě Společenské smlouvě a důsledkem toho Paraguay postupně ekonomicky a politicky zcela izoloval a zavedl autarkní a samozásobovací systém tzv. estancii vlasti, které se přeorientovaly na produkci obilí a dobytka. De Fracia zakázal politickou opozici a snažil se dostat pozemkové vlastnictví pod kontrolu státu. V roce 1824 zabavil majetek klášterů a v roce 1826 majetek poloviny latifundií v zemi. Svou moc často udržoval za použití perzekuce a násilí.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Srovnej s: Lewis P.H.,c.d.
  2. Franco a Salazar bývají zmiňováni jako příklad evropského Caudillismu především díky kulturní příbuznosti s Latinskou Amerikou. Mimo to Franco sám se tituloval caudillem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Snears, P.N.: Encyclopedia of Social History. Taylor & Francis. London 1994, s. 96.
  2. Demelás,M-D. Un Nacimiento de Una Forma Autoritaria de Poder: Los Gaudillos.,španělsky přístup 12.2.2010.
  3. Lynch, J.: Caudillos in Spanish America 1800-1850. Oxford Un. Press. Oxford, s.403.
  4. Např.: Lewis P.H.: Authoritarian Regimes in Latin America: Dictators, Despots and Tyrants. Rowman & Littlefield. Lanham 2006, s.7–30.
  5. Lynch,J.:c.d., s.402–403.
  6. Stearns, P.N.(ed.): Encyclopedia of Social History. Francis &Taylor. London 1994, s.97–98.
  7. Thomas C. S.: Understanding of Latin America Politics.Six Factors to Consider.Online přístup 12.2.2010.
  8. Lewis P.H.: Authoritarian Regimes in Latin America: Dictators, Despots and Tyrants. Rowman & Littlefield. Lanham 2006,s. 1.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • STEARNS, Peter N.: Encyclopedia of Social History. Taylor & Francis. London 1994. ISBN 9780815303428.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]