Camille Chautemps

Camille Chautemps
Camille Chautemps
Narození	1. února 1885; Paříž
Úmrtí	1. července 1963 (ve věku 78 let); Washington, D.C.
Povolání	politik
Zaměstnavatel	Société nationale des chemins de fer français
Politické strany	Parti radical valoisien; Republikánská, radikální a radikálně socialistická strana
Rodiče	Émile Chautemps
Příbuzní	Félix Chautemps (sourozenec)
Funkce	mayor of Tours (Tours; 1919–1925); prezident Rady ministrů (1930); prezident Rady ministrů (1933–1934); prezident Rady ministrů (1937–1938); poslanec francouzského Národního shromáždění; … více na Wikidatech
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Camille Chautemps (1. února 1885 Paříž – 1. července 1963 Washington) byl francouzský politik, významná osobnost francouzské třetí republiky. Třikrát se stal premiérem (1930, 1933–1934, 1937–1938). Zastával též funkci ministra spravedlnosti, ministra vnitra, ministra dopravy a místopředsedy vlády ve vládách Léona Bluma, Édouarda Daladiera a Paula Reynauda. Byl představitelem středolevé Radikální strany, v níž byl považován za jednu z hlavních postav pravicového (protisocialistického a liberálního) křídla.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva. V mládí byl známým amatérským hráčem ragby. Od roku 1906 byl členem zednářské lóže Velký Orient Francie, opustil svobodné zednáře v srpnu 1940 poté, co maršál Pétain přijal protizednářské nařízení. Do místní politiky vstoupil jako chráněnec svého strýce, poslance Alphonse Chautempse. Byl zvolen městským radním v Tours (1912), poté jeho starostou (1919–1925), poslancem parlamentu (1919–1934) a senátorem (1934–1940).

Jeho druhý premiérský mandát zničila Staviského aféra, která vyvolala krajně pravicové nepokoje, při jejich potlačení bylo zabito 15 lidí. Ve svém třetím premiérském období přistoupil ke znárodnění železnic a vytvořil SNCF.^[1] Výrazně přispěl k právům žen, když nechal uzákonit finanční a právní nezávislost vdaných žen na manželích, umožnil jim studovat na univerzitě a otevřít si bankovní účty. Jeho vláda také zrušila zákonné ustanovení říkající, že „manžel dluží ochranu své ženě, manželka poslušnost manželovi“.

V bezvýchodné situaci po německém útoku na Francii v roce 1940 se stal jedním z prvních podporovatelů maršála Philippa Pétaina a jeho vichystického režimu.^[2] S ním se ale nakonec rozešel a emigroval do Spojených států (během oficiální mise). V USA i dožil. Po druhé světové válce jej francouzský soud v nepřítomnosti odsoudil za kolaboraci s nepřítelem k pěti letům vězení.^[3] V roce 1954 byl amnestován.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Camille Chautemps na anglické Wikipedii.

↑ Camille Chautemps. Larousse.fr [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. (francouzsky)
↑ Camille Chautemps | Radical Socialist, Prime Minister & Deputy. Britannica.com [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Cinq ans de prison à M. Camille Chautemps La peine de mort pour Jacques Guérard. Le Monde.fr. 1947-03-27. Dostupné online [cit. 2023-11-14]. (francouzsky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Camille Chautemps na Wikimedia Commons

[1] Camille Chautemps. Larousse.fr [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. (francouzsky)

[2] Camille Chautemps | Radical Socialist, Prime Minister & Deputy. Britannica.com [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. (anglicky)

[3] Cinq ans de prison à M. Camille Chautemps La peine de mort pour Jacques Guérard. Le Monde.fr. 1947-03-27. Dostupné online [cit. 2023-11-14]. (francouzsky)

[1]

[2]

[3]

Premiéři Francie

Michel Debré (1959–1962) • Georges Pompidou (1962–1968) • Maurice Couve de Murville (1968–1969) • Jacques Chaban-Delmas (1969–1972) • Pierre Messmer (1972–1974) • Jacques Chirac (1974–1976) • Raymond Barre (1976–1981) • Pierre Mauroy (1981–1984) • Laurent Fabius (1984–1986) • Jacques Chirac (1986–1988) • Michel Rocard (1988–1991) • Édith Cressonová (1991–1992) • Pierre Bérégovoy (1992–1993) • Édouard Balladur (1993–1995) • Alain Juppé (1995–1997) • Lionel Jospin (1997–2002) • Jean-Pierre Raffarin (2002–2005) • Dominique de Villepin (2005–2007) • François Fillon (2007–2012) • Jean-Marc Ayrault (2012–2014) • Manuel Valls (2014–2016) • Bernard Cazeneuve (2016–2017) • Édouard Philippe (2017–2020) • Jean Castex (2020–2022) • Élisabeth Borneová (2022–2024) • Gabriel Attal (od 2024)