Biochora

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Biochora je prostorová jednotka, používaná v botanice, zoologii, geografii, ad. Úroveň a velikost jednotky se v každém z těchto oborů liší.

Biochora (biogeografie) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka biogeografického členění ČR. Biochora člení území bioregionu na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací vegetačního stupně, substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-102 km2.

Biochory jsou základními rámci pro:

Vymezení biochor v Česku[editovat | editovat zdroj]

Na území Česka bylo vymezeno 366 typů biochor (celkem 9 186 segmentů biochor - uzavřených polygonů). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory je kolem 8 km2. V hercynské podprovincii bylo vymezeno 330 typů biochor, v polonské jen 23 typů, v západokarpatské 66 typů a v severopanonské 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Z hlediska hodnocení krajinného rázu je biochora základní jednotku. Charakteristiky všech 366 typů biochor jsou obsahem publikace CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl.[1]

Názvosloví[editovat | editovat zdroj]

Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a ekosystémů je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá Zlatník (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných biotopů. Pojem biochora vychází však především z terminologie užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V geografii pak existují i chory s předponami např. geochory nebo pedochory.[2]

Označení biochory[editovat | editovat zdroj]

-2IA Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. - PR Růžový vrch
5US Zaříznutá údolí v kyselých metamorfitech 5. v.s. - PR Zemská brána

Pro snadnou identifikaci typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen. Proto například typ biochory Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. je označen -2IA.

1. znaménko - uvádí se pouze znaménko "-" (minus), je však uvedeno pouze u biochor v případě, že se nacházejí oblasti srážkově relativně chudé.

2. číslice - vyjadřuje převažující vegetační stupeň v biochoře. Je použito členění podle A. Zlatníka, který pro ČR vymezil 8 vegetačních stupňů:

3. písmeno - vyjadřuje druh georeliéfu, v rámci ČR bylo vymezeno celkem 18 kategorií georeliéfu:

  • A - antropogenní georeliéf (haldy, navážky, doly)
  • B - rozřezané plošiny (s mělkými údolími)
  • D - sníženiny (deprese, zpravidla podmáčené)
  • H - hornatiny
  • I - izolované vrchy (zpravidla neovulkanické kužely)
  • K - ledovcové kary
  • L - širší nivy (luhy)
  • N - užší nivy
  • P - pahorkatiny
  • Q - pahorkatiny se skalními městy
  • R - plošiny (roviny)
  • S - svahy
  • T - podmáčené roviny (mimo nivy)
  • U - údolí (výrazná zaříznutá)
  • V - vrchoviny
  • W - vrchoviny se skalními městy
  • Y - hornatiny se skalními městy
  • Z - hřbety (výrazné)

4. písmeno - označuje v typu biochory půdní substrát a jeho vlhkost. Substráty normálně vlhké a suché jsou vyznačeny písmeny velké abecedy, substráty vlhké jsou označeny písmeny malé abecedy. Bylo vymezeno 23 substrátů normálně vlhkých a suchých a 8 typů substrátů vlhkých.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s. ISBN 80-86064-82-4. 
  2. CULEK, Martin. Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA, 1996. 347 s. ISBN 80-85368-80-3.