Územní systém ekologické stability

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z ÚSES)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Územní systém ekologické stability (ÚSES) je vybraná nepravidelná síť endogenně ekologicky stabilnějších segmentů krajiny, které v ní jsou na základě funkčních a prostorových kritérií účelně rozmístěny. Tento optimálně fungující systém biocenter, biokoridorů a interakčních prvků se řadí k základním a určujícím prostorovým systémům krajiny.

Teoretická východiska[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 20. století se postupně začaly v krajině střední Evropy výrazně projevovat negativní důsledky rozvoje antropických aktivit. Koncem 60. let si čeští a slovenští přírodovědci uvědomili, že pro harmonický vývoj krajiny je nezbytné začlenit do územních plánů ekologické podklady[1]. Na předchozí práce geobotanika Jana Šmardy a slovenských vědců (koncepce krajinně-ekologického plánu LANDEP sestavená Milanem Ružičkou) navázal v průběhu 80. let společný interdisciplinární tým českých, moravských a slovenských odborníků, jehož jádro tvořili pracovníci tehdejšího Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně vedení Antonínem Bučkem a Janem Lacinou[2] ve spolupráci s odborníky z oboru územního plánování (Jiří Löw, Igor Míchal). Na základě biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí[3] v roce 1984 sestavili koncepci územních systémů ekologické stability[4][5].

Od roku 1992 jsou územní systémy ekologické stability krajiny zákonem požadovanou součástí územních plánů v České i Slovenské republice.

Definice[editovat | editovat zdroj]

V České republice zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny definuje ÚSES takto: „Územní systém ekologické stability je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.“

ÚSES je tvořen následujícími skladebnými prvky:

Podle biogeografického významu se ÚSES člení na:

  • nadregionální
  • regionální
  • lokální.

Hlavní cíle ÚSES:

  1. uchování a zabezpečení vývoje přirozeného genofondu krajiny v rámci jeho přirozeného prostorového členění.
  2. vytvoření optimálního prostorového základu ekologicky stabilních ploch v krajině z hlediska zabezpečení jejich maximálního kladného působení na okolní méně stabilní části.

Realizace[editovat | editovat zdroj]

Tvorba skladebných prvků ÚSES byla podporována krajinotvorným programem Ministerstva životního prostředí. V současnosti je založení biocenter a biokoridorů a zlepšení jejich stavu podporováno v rámci Prioritní osy 4 Operačního programu Životní prostředí[6].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BUČEK, Antonín. Geobiocenologie a tvorba územních systémů ekologické stability krajiny [online]. ÚSES - zelená páteř krajiny, 2005 [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. 
  2. Metodika vymezování územního systému ekologické stability [online]. Ministerstvo životního prostředí České republiky, 2017 [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. 
  3. BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní plánování. Územní plánování a urbanismus, 6: 6. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1979. S. 382-387. 
  4. BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografický přístup k vytváření územních systémů ekologické stability krajiny. 21: 4. vyd. Brno: Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 1984. S. 27-35. 
  5. LÖW, Jiří; A KOLEKTIV. Zásady pro vymezování a navrhování územních systémů ekologické stability v územně plánovací dokumentaci.. Interní publikace. vyd. Brno: Agroprojekt Praha, pobočka Brno., 1984. 
  6. Prioritní osa 4 [online]. [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]